Kázala u nás ve sboru sestra ze sousedního sboru, jedna z mála v Bratrské jednotě baptistů. kterým jejich sbor kázání umožňuje. I jedna sestra z našeho sboru, která jindy – a od sester mne to bolí snad ještě víc než od bratří – tvrdila, že sestry Božím slovem sloužit nemají, mi na můj dotaz, zda tedy není Martina opravdu Bohem povolaná kazatelka, odpověděla kladně. Je mi to dalším potvrzením, že Boží povolávání sester do služby – a nejen v besídce, chvalách nebo diakonii, ale na všech úrovních, tedy i v kazatelství, staršovstvu, vedení sboru či nadsborových složek atd. – opravdu existuje.
Věřím také, že není výjimečné: možná je stejně časté nebo dokonce častější než povolávání bratří. Jako výjimečné se v některých církvích jeví pouze proto, že jejich vedení vlivem zažitých předsudků a mylného, tendenčního výkladu Písma úplnému spektru služby sester brání a omezuje je právě jen na besídku apod. – a také proto, že i samy sestry v BJB (a i v jiných podobně zaměřených církvích, například v CB), které jsou Pánem podobně povolány do téže služby a ne méně než muži (možná dokonce více) pro ni obdarovány, ale kvůli postoji svých sborů ji nemohou vykonávat (nebo jen s omezením, například v besídce nebo ve chvalách), případně samy se o ni ani nehlásí a když jim taková myšlenka přijde, tak ji – naprogramovány tím postojem sborů a zakořeněnými předsudky – zahánějí v domnění, že je to nějaké „ďáblovo pokoušení k pýše“, ačkoli se může jednat o skutečné Boží povolání.
I Martina, jak mi jednou řekla, toto své povolání zpočátku odmítala, až později zřetelně poznala, že je opravdu od Boha – a díky němu nalezla ve svém sboru podpůrné prostředí, což je opravdu žel velice vzácný případ. A jak lze poznat z jejích kázání, může právě nepřenosný ženský estetický a emotivní přístup, správně biblicky nasměrovaný, být v kázání pro posluchače velkým osvěžením a přínosem, a to zdaleka nejen pro děti nebo pro nějaké skupinky sester, nýbrž pro všechny, tedy i pro muže.
Pavel sice píše, že starší ženy a vdovy mají vyučovat mladice, což je určitě zvlášť vhodné vzhledem k jejich zkušenostem, ale není tím řečeno, že by už neměly vyučovat nikoho jiného. Tím, co píše jinde, totiž že ženy nemají učit – zvlášť když dále je řečeno, že nemají vládnout nad mužem – se podle kontextu zřejmě myslí nějaké beztaktní poučování vlastního manžela, zvláště na veřejnosti, s jakým se asi například v duchovně problematickém sboru v Korintě a snad i jinde setkal, tedy něco podobného, jako jak si počínala Míkal vůči Davidovi, když tančil před truhlou smlouvy. Určitě tím nemyslí vážné a uctivé vyučování, jako když třeba Priscilla, stejně jako její manžel, vyučovala Apolla nebo když ony starší ženy vyučují mladice, ale ani jakékoli jiné poctivé vyučování kohokoli jiného. Vždyť poctivý učitel – ani učitelka – nikdy nechce „vládnout“ svým posluchačům, naopak jim svým vyučováním napomáhá k samostatnému rozletu a vzestupu. O takových učitelkách se dozvídáme například z krásné autobiografické knihy Lucy Maud Montgomeryové „Anna ze zeleného domu“ a jejích četných pokračování. Poctivý učitel je naopak rád, když jej pak jeho žáci dokonce svými znalostmi, osobním vzrůstem i pozitivním vlivem na veřejnost předstihnou.
Pavel také nezakazuje kázání sester; vždyť počítá s jejich veřejným prorokováním – a co jiného je prorokování než spontánní, přímo na místě Bohem inspirované kázání? Myslím, že předem připravené psané kázání, které sám nezmiňuje, se z toho spontánního vyvinulo až později, v souvislosti s legalizací a postupující institucionalizací církve.
Když ženám zakazuje „mluvit“, je z kontextu jasné, že tím nemyslí jakékoli mluvení – a vůbec už ne vážnou službu Božím slovem (jak by potom mohly ženy prorokovat?) – nýbrž žvanění, drbání, šuškání, vyrušování, skákání do řeči, nevhodné vyptávání přímo na místě, které si podle něj mají nechat až na doma – tedy zase nějaké nevhodné projevy, s nimiž se v církvi setkal a které by určitě kritizoval i u mužů, kdyby u nich na to narazil. Vytrhnout takto slovo „mluvit“ z kontextu a argumentovat jím proti duchovní službě sester je asi podobně nepatřičné, jako když se vegetariáni odvolávají na přikázání Desatera „Nezabiješ“: hebrejština tam užívá slova, kterého se v Bibli neužívá pro zabíjení zvířat, nýbrž výhradně lidí.
Zdůrazňuji, že mi v této úvaze nejde o mne – sama mám zcela určitě jiné poslání než veřejnou službu slovem, mým povoláním je písemné překládání – ale nejde mi ani o nějaká „práva žen“, protože před Bohem my lidé, muži ani ženy, nemáme právo na nic: všechno je jen Pánova milost a jeho svobodné, tedy i na lidských tradicích – a také na mužském šovinismu (který žel často negativně pokřivuje i myšlení žen) – nezávislé rozhodování. Jde mi jednak o zabránění bezpráví mužů vůči ženám, ale především o neuhašování Ducha, který kam chce věje a povolává, koho ráčí povolat.
Když v některém sboru nebudou ve staršovstvu a mezi kazateli žádné sestry, protože tam Pán svým Duchem povolal pouze muže, kdežto v jiném sboru budou (a budou třeba tvořit i celé staršovstvo), protože je tam Bůh povolal, bude to v pořádku. A nejvíc v pořádku to bude tehdy, až takovéto krajní jevy všeobecně přestanou vyvolávat emoce.
Ale když dojde k jiným, ne Bohem, nýbrž lidmi vyvolaným krajnostem – když v některém sboru budou některé ženy (nebo i někteří muži!) zastávat tyto funkce ne z Božího povolání, nýbrž na základě sebeprosazení nebo nějakých v zoufalství zavedených „kvót“, nebo když v jiném sboru – podle dnes běžné praxe – nebudou žádné ženy ve staršovstvu a mezi kazateli ne proto, že by tam žádná nebyla Bohem povolána, nýbrž proto, že těm povolaným to sbor nedovolil nebo si ani samy netroufly se k takovému svému povolání přiznat – pak to v pořádku NENÍ a NEBUDE.
Ještě k tvrzení některých, že ženy kazatelky se zákonitě stávají lesbami: podle mne jde o optický psychologický klam. Jsou ženy lesby a jsou ženy kazatelky – oba jevy jsou nápadné – a když někdy dojde k průniku obojího (což se opravdu může stát), je to ještě nápadnější a stává se to snadným argumentem pro odpůrce služby žen. Muži jsou kazateli běžně, to se považuje za normální, a když někdy dojde k průniku obojího tam – muž je kazatel a zároveň gay – projde to leckdy bez povšimnutí, nebo se o tom někdy taktně mlčí (ačkoli někdy díky Bohu také ne). Pokud to přece vyvolá rozruch a pohoršení, pak ne do té míry, jako když jde o ženy. Nevím, zda je víc gayů nebo leseb; myslím, že to bude asi vyrovnané, že rozdíl bude spíš v zaměření – že u mužů jde především o vášeň a nemají problém s promiskuitou, kdežto ženám jde většinou o stálost, něhu a intimitu, tedy o náhražku skutečného manželství.
Existuje však jiná sexuální úchylka, v níž myslím muži jednoznačně převažují, a to je závislost na pornografii. Je, pokud je mi známo, dost rozšířená mezi kazateli – někteří z ní činili pokání, jiní s ní zápasí a další v ní jsou zřejmě dosud až po uši. A přece nikdo – leda možná nějaké vyšinuté feministky (jenž kde by se vzaly mezi znovuzrozenými křesťany?) – nekřičí: Muž kazatel je zákonitě závislý na pornografii! Pryč s muži kazateli – ženy na jejich místo! Chápete jistě, jak by takový pokřik vůči službě mužů byl absurdní. A podobná výše zmíněná „sexuální“ argumentace proti službě žen má být v pořádku
Argumentovat tím, že ženy nemají být kazatelkami, staršími a pod., protože jejich hlavním povoláním je rodina a domácnost, je asi podobné, jako se kdysi argumentovalo proti stoupenkyním ženského volebního práva, vyššího vzdělání či kvalifikovaného zaměstnáni. Jenže i zde platí: jsou ženy povolané Bohem buď k jednomu (veřejná politická a jiná činnost, vyšší studium a kvalifikované zaměstnání nebo právě církevní služba ve staršovstvu, ve vedení sboru a v řadách kazatelů), nebo k druhému (rodina a domácnost) – a jsou ženy Pánem povolané, obdarované a zmocněné k tomu, aby poctivě a k Boží slávě vykonávaly obojí. Myslím, že právě Martina, její požehnaná služba ve sboru i její krásná, vyspělá a po všech stránkách dobře opečovávaná rodina je v tom zářným příkladem.
Zkrátka – Duch vane, kam chce, je nebiblické mu bránit. Výslovné Boží požadavky na kteréhokoli služebníka na jakémkoli stupni služby jsou dva – aby byl do této služby opravdu povolán Bohem a aby vedl posvěcený život (což v případě, že má rodinu, zahrnuje vzornou péči i o ni, a to se zdárnými výsledky). Žádná další omezení a podmínky si Bůh neklade – tedy ani omezení ve smyslu pohlaví.
Závěrem ještě jedno shrnutí:
Nedopouštěním služby k tomu Pánem povolaných sester jako kazatelek, starších, vedoucích sborů a nadsborových složek apod. se děje trojí újma a křivda, a to:
1) těmto sestrám samotným, když jsou připraveny poslušně, věrně a s vážností vykonávat jim Pánem svěřené povolání, ale není jim to umožněno;
2) členům a návštěvníkům sboru, kteří jsou tak ochuzeni jak o osobní přínos té či oné sestry, tak o specifiku ženského úhlu pohledu a empatického přínosu jako takového, který není nahraditelný přínosem mužským (což jistě platí i naopak);
3) Pánu, jehož dary a povolání jsou neodvolatelná (Římanům 11,29; nebo podle formulace Bible Kralické: Darů zajisté svých a povolání Bůh nelituje) a který trpí, když mu lidé svévolně „vyměřují cíle“ (jak překládají Kraličtí v Žalmu 78,41) – totiž, když vanutí Ducha svatého a jeho vůle nejsou respektovány.
Autor: Ivana Kultová ze sboru BJB Cvikov Ilustrační Foto: Flick/ Wesley Fryer
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi podílet?