Hollywoodský herec Shia LaBeouf, u nás známý zejména z prvního dílu Transformers, během letošního léta oznámil svou konverzi ke katolické církvi.
LaBeouf má za sebou v 36 letech docela pohnutý život, včetně bojů se závislostmi a řady výstředností, kvůli nimž se dostal několikrát do vazby. V minulosti se hlásil k židovství, jako dítě byl jako Žid vychováván. Opakovaně se nechal slyšet, že náboženství mu „nikdy nedávalo smysl“ … až doteď.
Při přípravě na hlavní roli ve filmu o italském františkánském mnichovi Padre Piovi pobýval LaBeouf nějakou dobu v klášteře, aby se zblízka seznamoval s katolickým učením i praxí, účastnil se pravidelně latinských mší –a poté se podle svých slov stal křesťanem a konvertoval ke katolicismu.
Známý evangelikální publicista a komentátor Trevin Wax ve svém blogu na portálu Gospel Coalition se na LaBeoufovo obrácení podíval blíže a vypsal své postřehy a komentáře k několika rozhovorům, které herec v poslední době k této události poskytl.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Výzva z hlubin věků
Pár vět z LaBeoufových rozhovorů se dostalo až do titulků. Herec mluvil o svém překvapení, jak mylná je běžná představa Ježíše: „Muž měkký, křehký, všemilující, všem naslouchající, ale bez hněvu“. Ježíš Nového zákona jako prorok a král je ale mnohem přesvědčivější!
LaBeouf také prozradil, že to byl Mel Gibson, kdo ho uvedl do latinské mše, která je tradiční formou katolické liturgie, dříve běžnou, dnes však dostupnou pouze výjimečně (II. vatikánský koncil (1962 – 1965) provedl rozsáhlou reformu mešní liturgie, mimo jiné zavedl slavení v národních jazycích místo do té doby povinné latiny).
SOUVISEJÍCÍ – Herec Shia LaBeouf tvrdí, že díky filmové roli nalezl víru v Boha
LaBeoufovi připadala latinská mše jako „tajemství“, tajuplný zážitek, silnější než běžné rituály v angličtině, kde, jak naříkal, měl pocit, že se mu někdo „snaží něco prodat“. Dříve míval v kostele také pocit, že kázání vypadá až příliš nenuceně a většinou v něm skoro o nic nejde.
Zajímavé je, jak LaBeouf vysvětluje svou přitažlivost k tradiční mši, slavené v latině – nejde při ní v prvé řadě o účastníka, o příjemce, středem pozornosti není ten, kdo uctívá. Ten se naopak musí podřídit mši a „přistoupit na její podmínky“, jen tak se s ní můžeš setkat – a její starodávný nesrozumitelný jazyk je součástí její přitažlivosti, protože v uctívajícím člověku zanechává pocit posvátna. „Nemohu se s tím slovem hádat,“ říká, „protože nevím, co to slovo znamená, takže jsem odkázán jen na ten pocit.“
Církev se mi snaží ‚něco prodat‘
V tomto rozhovoru je toho hodně k rozuzlení: Co bychom si měli myslet o mediálních příbězích o občasných konverzích celebrit? Jaké jsou teologické rozdíly mezi katolicismem a protestantismem, pokud jde o Večeři Páně? Proč jako evangelikálové trváme na nejvyšší autoritě Božího slova nad církevní tradicí?
Mohli bychom se také podívat na to, jak lidé v dnešní době často hledají pocit transcendence, kde učení, teologie nebo „slovo“ nejsou tak důležité, jako zkušenost, prožitek něčeho posvátného. V LaBeoufově případě se zdá, že právě tato touha to byla, co jej – věřme – vedlo k plnému přijetí katolické víry.
Pro mnoho dalších, kteří následují takové touhy a pocity, je však výsledkem život, kde jedinec si nechává svůj život pod kontrolou, zato „s náboženskou zkušeností posypanou napovrchu“, kdy ve snaze o „osobní autentičnost“ dávají lidé svému životu žitému bez Boha „transcendentní rozměr“…
Ještě jeden postřeh: LaBeoufa přitahuje něco, co záměrně a výrazně neuspokojuje jeho rozmary nebo touhy. Latinskou mši považuje za přitažlivou právě proto, že není tím, co bychom my evangelikálové mohli nazvat „aktivitou citlivou na hledající“.
Co se z tohoto rozhovoru můžeme naučit?
Za prvé, neměli bychom podceňovat sílu ponoření se do křesťanské komunity. Církev, shromážděná, aby uctívala Krále králů, je demonstrací a zjevením moci evangelia. Uvést lidi do tohoto alternativního společenství, dovolit jim zažít nadpozemskost našeho uctívání a naslouchání Slovu – neexistuje žádná náhrada za společenství víry v evangelizačním procesu. Pozvěte lidi dovnitř. A zvěte je často!
Za druhé, je rozdíl mezi aktivitami „hledačům srozumitelnými“ (seeker-comprehensible) a akcemi „hledačům (pod)řízenými“ (seeker-driven).
Zdá se, že LaBeouf má konkurující si touhy, které jsou trochu zmatené. Na jedné straně ho odpuzují aktivity a služby, které se zdají být příliš zaměřené na hledajícího, příliš mu vycházející vstříc, kdy příchozí má pocit, že se mu kazatel snaží nenápadně prodat své zboží. Připadá mu naopak přitažlivá taková služba (např. latinsky vedená bohoslužba), která neuspokojuje vkus nebo rozmary věřícího.
Na druhou stranu jde tak daleko, že preferuje nesrozumitelný jazyk, aby se mohl soustředit na pocit – což má taky svá úskalí. Např. se taková preference může stát zvláštní verzí cateringu podle osobního rozmaru. Tento bod je sporným bodem nejen mezi katolíky před a po II. Vatikánském koncilu, ale také nás vrací až do časů reformace. Luther, Calvin, Tyndale – ti všichni správně zdůrazňovali, že křesťanské pravdy musí být prezentovány v lidovém jazyce, tedy srozumitelně. Proč? Protože cílem není pocit: Jde nám o setkání s živým Bohem a pocity z toho mohou (ale nemusejí) vyplývat.
A proto jako evangeličtí protestanti musíme trvat na tom, že prezentace Slova musí být srozumitelná – a ano, dokonce i těm hledajícím v našem středu –, aniž by však byla řízena emocionálními potřebami těchto hledajících.
SOUVISEJÍCÍ – David Floryk / Ateismus není tak racionální, jak si mnozí myslí
LaBeouf má pravdu, když se bouří proti službě, která se soustředí spíše na člověka než na Boha. Ale když dává přednost nepochopitelnému a nesrozumitelnému, jen proto, aby zachytil pocit, existuje možnost, že promění latinskou mši opět v cosi zaměřeného na člověka, protože to díky své tajuplnosti dodává pocit a uspokojuje emocionální potřebu.
Za třetí bychom neměli podceňovat či zlehčovat sílu a význam zdravé křesťanské nauky. Pravověrné biblické křesťanství je samo o sobě sílou, se kterou je třeba počítat. Vytváří v nás a vzbuzuje pocity a zážitky právě proto, že jí nejde primárně o naše pocity a zážitky, není to o nás. Je to o Bohu.
Také nepodceňujme moc našeho uctívání, ať je v něm prostor i pro cosi tajemného a hlubokého. Jestliže v našem uctívání není nic nadpozemského, proč to vůbec děláme?
Ano, je pravda, že kázání nabralo v posledních desetiletích špatný směr, protože kazatelé často upřednostňují sdílení individuálních náboženských zkušeností před vysvětlováním textu Písma. Nicméně, „Bible je mnohem zajímavější než jejich zkušenosti“. Cílem není vměstnat Bibli do našich životů, ale naopak vidět naše životy vtažené do příběhu Bible.
Velké dobrodružství nespočívá v přizpůsobování křesťanské víry tak, aby lépe vyhovovala potřebám lidí, ale v přizpůsobení lidí, kteří lépe odpovídají křesťanské víře. A tato pozice podřízenosti je výsledkem pokory, která umožňuje dobrodružství hledání a objevování pravdy. Hledání pro hledače srozumitelné, to ano, ale ne lidským potřebám podřízené, zakončuje své komentáře k LaBeoufově obrácení Trevin Wax.
Pohled radikálně zaměřený na Boha není překážkou evangelizace, je jejím předpokladem – a o tom je každá skutečná konverze.
Autor: David Floryk Datum: 22. září 2022 Foto: Wikimedia Commons – Shia LaBeouf
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.