Rozhovor s Karlem Řežábkem, členem přípravného výboru a přímým aktérem slavnosti smíření na Bílé hoře o jeho dojmech z této duchovně důležité události.
Ráda bych slyšela, jak bys stručně představil bělohorskou akci smíření.
První impuls přinesl David Loula, který měl dojem, že 400 let od bitvy na Bílé hoře je významné datum, které bychom neměli nechat jen tak projít. Událost, která natolik zatížila české dějiny a soužití katolíků s protestanty, by možná měla být nějak dořešena. Já normálně odmítám všechna pozvání k mimořádným akcím, protože si už příliš vážím svého času, ale tady jsem silně věřil, že mám udělat výjimku. Jednalo se o téma, které je mi velmi drahé. Jak znám Boha jako otce, vím, že i pro něj je smíření velmi drahé. Začal jsem jezdit na organizační schůzky. Ty se konaly v klášteře v Praze u Serafa naproti Kotvě.
Související – Desítky protestantů a katolíků si odpustily křivdy, požehnaly si na Bílé hoře
Bylo moc milé seznámit se s novými lidmi. Líbilo se mi, že od počátku těch jednání mezi námi nebylo co smiřovat. Aspoň já jsem to tak vnímal, že se tam sešli katolíci a protestanti, kteří měli své příkopy zasypané. Všechno se připravovalo na 8. listopadu, což bylo datum té bitvy. Plánovali jsme, že se sejde 100 pastorů a 100 kněží na památném místě a vzájemně si vyjádříme textem té připravené deklarace, že jedni druhé prosíme za odpuštění a jedna strana druhé odpuštění daruje. Pandemie to celé zkomplikovala, takže to nakonec v tom termínu proběhlo v podobě jeden na jednoho. Jeden zástupce katolíků a jeden zástupce protestantů. Bylo to taky hezké, ale na té větší akci se pořád pracovalo dál a ta omezení to hrozně protahovala. Během těch příprav jsem měl takový sen o tom, jaké by to mohlo být. Představoval jsem si, jak ideálně by to mohlo vypadat a ono to tak dopadlo. Nebylo to ani okázalé a pompézní, ani určené pro kamery a široké publikum. Od začátku jsem klad důraz na obsah toho aktu, nikoli na jeho formu. Chtěl jsem, abychom se zaměřili na to, co bude Bůh mezi přítomnými lidmi dělat.
To pro tebe bylo nejpodstatnější?
Ano, na tom mi nejvíc záleželo. A skutečně to takto proběhlo, dokonce i včetně organizační chyby. Nějak jsme si špatně rozuměli a odehráli jsme chvály v jinou dobu, než byly naplánovány a ono to vyznělo ještě lépe, než jak jsme to původně chystali. Chvály jsem vedl já se sestrou Dominikou z Liberce. Měli jsme zahrát asi pět písní, pak prokládat text té deklarace písní otče náš nebeský a v závěru jsme chystali Pokoj vám od Grahama Kendricka. Na úplný konec měla zaznít česká hymna. Pak se stalo, že nám někdo signalizoval, ať už hrajeme, ale bylo to ještě před úvodní moderací, vlastně na špatném místě. Lidi se nadšeně přidali a bylo to krásné. No a po úvodní moderaci se na nás obrátili, abychom teď zahráli ty chvály, ale my už jsme žádné další neměli. Nakonec mi to po shlédnutí videozáznamu přišlo ještě lepší. Takové sevřenější a kompaktnější.
Co z toho, co se tam na Bílé hoře stalo, považuješ za nejvýznamnější?
Když jsme připravovali text deklarace, v jednom okamžiku jsme věděli, že je to hotové, vypilované a že už do toho textu není možné zasahovat. Všichni jsme ten text dobře znali, protože jsme na něm pracovali skutečně dlouho, ale všichni jsme se shodli, že když ten text zněl mezi námi, když jsme si jej navzájem předávali, že to byl mimořádně silný zážitek. Dělo se slovo. Obzvlášť silně ke mně mluvila jedna pasáž ze samého začátku: „Prosíme tě nyní o odpuštění, vyznáváme ti náš hřích nadřazenosti, kdy jsme na druhé hleděli jako na méně hodnotné lidi, kteří nejsou hodni tvé přízně. Odpusť, že jsme se navzájem odsuzovali jako kacíři, bludaři a odpadlíci od křesťanské víry. Prosím tě, odpusť nám tvrdost našeho srdce. Odpusť, že jsme tímto tvrdým postojem neukazovali pravdivý obraz Boha jako milujícího otce. Odpusť nám, že jsme nevěřícím lidem poskytli falešný obraz o Bohu a uvedli je na scestí pochybností a zmatku.“ Přesně tak to je. Když Ježíš říká, podle čeho poznají, že jste moji učedníci, tak to nebylo podle učení, podle vypulírovaných doktrín, podle darů Ducha nebo já nevím, podle čeho, ale říká, že se to pozná podle jednoty a že se budeme mít navzájem rádi.
Toto mi přišlo jako zásadní. I když nakonec na tom setkání nebylo sto a sto účastníků, ale jen šedesát a šedesát, na tom vůbec nezáleželo. I kdyby tam byl zase jen jeden na jednoho, to, že si katolíci a protestanti něco takového připustili, že jsme společně začali vyznáním společné viny před Bohem, to mi přišlo strašně důležité. Jako určitý přelom.
Pak o kousek dál se v té deklaraci říká: „Nebudeme už víc na druhé hledět jako na nepřátele nebo na soupeře, ale jako na děti, které mají společného otce v nebesích. Zříkáme se násilné vztahy přesvědčit bratry a sestry jiných křesťanských vyznání s cílem přivést je do vlastní církve.“ Myslím, že z toho má otec radost.
Jistě že se může stát, že protestant přejde ke katolíkům nebo naopak, to je v pořádku, ale měli bychom se vzdát té snahy zachraňovat lidi z té druhé strany. Tohle mi přišlo jako další zásadní věc a jsem moc rád, že to tam zaznělo, že jsme si to řekli.
Třetím velmi silným zážitkem byl ten, kdy mělo dojít k souboji, tak jako před 400 lety, kdy stál proti sobě křesťan a křesťan s meči v rukou. Podle proroka Bůh říká: „Překuji meče v radlice a kopí ve vinařské nože.“ A tedy proti sobě vykročili dva zástupci obou táborů s velkými kovovými meči v rukou. Šli bojovně proti sobě a ve chvíli, kdy by na sebe měli zaútočit, tak malebně odhodili své meče a objali se. Mohlo to vypadat hrozně kýčovitě, ale mne se to dotklo, byla to velice emotivní scéna. Přesně dokreslila, co se tehdy mělo správně stát.
Ale úplně nejsilnějším momentem z toho celého pro mne bylo, když se pak to smíření dělo ve formátu jeden s jedním. Tento moment se odehrál úplně na konci. Všechno se to přečetlo, dovyznávalo, zazněla závěrečná hymna a my jsme se rozdělili do dvojic, jak kdo vedle koho stál. Navzájem jsme si žehnali, modlili se za sebe. Najednou jsem viděl, že byl překonán ten příkop, rozdělující nás na různo. Vnímal jsem, že se děje to, co je napsáno v žalmu „Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratři přebývají ve svornosti, tam Bůh udílí své požehnání.“ Tak jsem to v tu chvíli cítil. To se podle mě dělo. Nebylo nás tam moc, ale semínko bylo zaseto.
Co my, obyčejní věřící můžeme udělat pro to, aby se poselství toho smíření rozšiřovalo? Vnímám, že všichni stále padáme a posuzujeme druhé na základě historických předsudků, ačkoli víme, že to není správné…
Ano, věřím tomu, že naše smíření nemá být nic okázalého, jak jsem už řekl. Nejde o to, aby na slavnost na Bílé hoře navázaly nějaké další pamětihodné události, ale myslím, že by se to mělo dít v tom běžném životě, v běžných vztazích. Musíme mít na mysli, že co člověk zasévá, to sklízí. Ta akce byla velmi důležitá. Myslím, že až mí vnukové budou řešit pobělohorský spor, řeknou si: „Jo, to náš děda Kája tam byl a vyřešili to. Odpustili si všechna ta bezpráví a je to v pořádku.“ Cítím se nesmírně poctěn, že jsem u toho mohl být.
Autor: Hana Pinknerová Datum: 23. května 2021, foto 1: Život víry – Karel Řežábek, foto 2: Bernard Ondřej Mléčka / Člověk a Víra.
