Ester Ledecká vyhrála. Zlato. Vnučka Jana Klapáče, pravého křídla bratří Holíků. Jako dítě jsem Klapáče obdivoval. Dnes sportovce spíše se zájmem pozoruji než obdivuji. A Ester Ledecká pozoruhodná je. Lze si o ní i o jejích pozoruhodných příbuzných dozvědět v novinách, v televizi i na internetu toho spoustu.
O Ester Ledecké ale psát nechci. Chci psát o způsobu, jak její výkon byl v živém přenosu komentován. Protože to vypovídá něco o tom, jak to mezi námi Čechy chodí.
V sobotu 17.2. jsem přišel brzo odpoledne domů z pohřbu. Byl jsem skleslý, a vlastně i docela unavený. Neb u nás nocovalo patero vnoučat, a to zpravidla znamená i jakási očekávání od dědečka. A tak přijdu domů, a rozhodnu se relaxovat u internetu. A ejhle – Česká republika má v Korei zlatou medaili! Ester Ledecká.
Tak se podívám na aktuálně.cz, a tam jsou sestřihy její jízdy s cizojazyčnými komentáři. Rychle to projedu, a hledám záznam jízdy v češtině. Na stránkách české televize je k dispozici. Pustím si to a trochu mě překvapí jistá kritičnost, kterou komentátorka během jízdy Ester Ledecké dávala najevo. Tedy on tam byl komentátor, který toho moc nenapovídal, a potom odbornice. Možná vím, kdo to je, a možná také ne. Protože na tom tak nesejde. Kdyby to byl někdo jiný, tak by to bylo asi podobné.
Reklama
Pustil bych to asi z hlavy, kdybych to večer nevyprávěl a neukazoval manželce. Jí přišlo to české komentování nějak podivně nepřejné. A tak jsme si ještě jednou pustili německý komentář. Já německy umím jenom tak trochu. Ale hned při prvním poslechu bylo patrné, jak jsou ti Němci přejně naladění. Nic velkého od Ester neočekávali. Když se rozjela, tak se bavili o tom, že jezdí i snowboard, a možná by přešli k nějakému úplně jiném tématu. Ale najednou zpozorněli. „Jede fakt pěkně.“ „A čistě!“ „Líbí se mi, jak jede!“ „Vynikající! (Hervorragend)“ „A dokáže se vrátit do ideální dráhy (korrigiert Linie).“ „No jen se na to podívej! (Schau, schau).“ „Takhle dobře ještě nikdy nejela!“ „Jenom jestli dokáže udržet rychlost.“ Ještě daleko před dojezdem jeden z nich volá „No tohle, to je superbomba! (Absoluter Knall heutigen Tages!)“. A znovu „Podívejte se na to! Podívejte se na to!“ A potom už jenom „Neuvěřitelné! Neuvěřitelné!“ „Olympijská pohádka!“ „Snové!“
Český komentář se až téměř do konce omezoval na výčet chyb. „Tady udělala chybu!“ „Najela si moc vysoko!“ „Tady ztratila ideální stopu.“ „Každá takováhle chybička se promítne do ztráty času!“ A teprve v závěru, když už z mezičasů bylo jasné, že ty chybičky zase až tak zásadní nebyly, se komentátorka odhodlala k takovému nevěřícímu, užaslému fandění: „Jeď Ester, jeď!“
Mohl bych naplnit řadu odstavců textu, který by tuhle historku rozebíral. Jak jsme málo přejní. Jak se musíme pořád dělat chytří. Jak dáváme přednost šíření informací negativních před těmi pozitivními. Jak hledáme chyby. Jak je kritičnost zaměňována s odborností. Jak se nedokážeme pro věci nadchnout. Jak kolikrát první ocenění musí přijít z ciziny. A kolik skvělých lidí u nás taková nepřejnost a nezájem v minulosti postihly. Ale nebudu to tlačit. Ta věc mluví sama za sebe.
Jenom bych chtěl na závěr říci, že si myslím, že těch sedmdesát let branického sboru byla úžasná jízda. Jo, ideální stopu jsme kolikrát neudrželi. Těch kritických komentátorů bylo také spoustu. Ale lásku, lásku tu jsme zachovali. A občas přijde někdo z ciziny a říká: „Vy nevíte, co v tom sboru máte.“ Slavit výročí sedmdesáti let budeme 13. května.
Autor: Aleš Drápal, psáno pro Bránu, časopis farního sboru ČCE Braník Foto: screenshot youtube.com Eurosport