Slovo „evangelizace“ nemám ráda. Nejspíš proto, že si pod ním automaticky představím něco násilného, křečovitého a… extrovertního. Oslovování lidí na ulici, spolucestujících, kolegů v práci a přesvědčování je o něčem, co jim připadá jak z jiného světa a o co ani nemají zájem. Obdivuji ty, kdo to dokážou, ale já toho schopna nejsem. Znamená to, že nejsem dobrý křesťan, když všem na potkání nevyprávím, co jsem s Bohem zažila? Když je mi zatěžko dávat se do řeči s cizími lidmi? Už si to nemyslím. Jelikož Pán Bůh stvořil nejen extroverty, ale i introverty, existuje i „introvertní“ způsob sdílení evangelia.
Aby bylo jasno hned od začátku, „introvertní“ neznamená, že se stáhnu do ulity a nebudu nic dělat ani říkat. Neznamená to, že pro nás introverty neplatí Ježíšovo poslání „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky“. Každý člověk, ať má jakýkoli temperament a povahu, na sobě musí pracovat, musí něco překonávat. Stejně jako povídaví lidé někdy mají problém svůj jazyk krotit a neříct všechno, co jim slina na jazyk přinese, my málomluvní se zase musíme snažit ze své ulity vylézat a být sociálně aktivnější. Jen bude naše aktivita vypadat trochu jinak.
Naše představy o evangelizaci jsou mnohdy zkreslené. Urputně se snažíme dávat odpovědi na otázky, na které se nás ve skutečnosti nikdo neptá. Hodně mluvíme, a málo nasloucháme. Přitom máloco je tak nedostatkovým zbožím jako pozorné, aktivní naslouchání, opravdové porozumění a tiché sdílení bolesti a starostí. Nemusíme mít na všechno hned pohotově názor a odpověď. Ježíš lidem také nedával na jejich otázky vyčerpávající odpovědi, spíše je ponoukal dalšími (většinou provokativními) otázkami k přemýšlení a vlastnímu hledání odpovědí. I jeho podobenství byla pro posluchače tak trochu hádankami.
Říká se, že lidé zapomenou slova, ale nezapomenou, jak se v dané situaci cítili. Extrovertní sdílení evangelia je skvělé, je potřeba mluvit, zpívat a pořádat různé akce. Naše představy o evangelizaci by se však neměly smrsknout jenom na tohle. Teolog Eugene Peterson v jedné ze svých knih napsal: „Neptám se sám sebe, kolika lidem jsem tento týden řekl o Kristu, ale kolika lidem jsem tento týden v Kristu naslouchal.“
Můj manžel, extrovert, o mně říká, že umím skvěle naslouchat a v pravou chvíli vstoupit do jeho monologu a říct tu pravou věc. I díky němu jsem pochopila, že to, co celý život považuji za svůj hendikep, bych mohla rozvíjet a sloužit tím Bohu i lidem. Naslouchat, klást správné otázky ve správnou chvíli, odpovídat na to, na co se člověk skutečně ptá, je umění. A jelikož mám přirozený sklon spíše naslouchat než mluvit, měla bych se na tuto dovednost soustředit a dále se v ní zdokonalovat.
O Vánocích jsem se po několikaleté pauze viděla se svou středoškolskou spolužačkou. O křesťanství a křesťanských hodnotách jsme se spolu už dříve bavily, mezi školními lavicemi jsme tehdy společně prožívaly skoro každý den.
Vyprávěly jsme si o všech novinkách, povídala jsem o tom, jak jsem se seznámila se svým manželem, kde bydlíme, kde pracujeme… A kamarádka se se zájmem ptala. „Stále pracuješ pro ten časopis? Na facebooku jsem viděla něco o gayích. O co jde?“ Vyprávěla jsem jí o knize, na které jsem nedávno pracovala. Když jsme si povídaly o svatbě a stěhování, zničehonic padla otázka: „Nedávno jsem potkala holčinu, která je taky protestantka, ale nemá to nastavený tak, že sex by měl být až po svatbě. Jak je to možný?“
A tak jsme si mezi novinkami ze života mohly popovídat i o hlubších tématech. Měla jsem z rozhovoru radost, cítila jsem, že Pán Bůh odpověděl na mé modlitby a hovor se stáčel na důležitá témata. Největší radost jsem ovšem měla z toho, že plynul přirozeně a nenuceně. Byl to výsledek dlouhodobého budování vztahu a důvěry. Odpovídala jsem na to, co ji zajímalo, a občas „jen“ naslouchala jejím obavám a těžkostem. I tentokrát jsem si ověřila, že žít v souladu se svými hodnotami je důležitější než dobře argumentovat. Myslím si, že moje kamarádka dobře vnímá rozdíl mezi životem, který vedu já, a který vidí všude kolem.
Přesně v takových rozhovorech se introverti mohou uplatnit nejlépe: v malé skupince lidí, ideálně jen mezi čtyřma očima. Nemá smysl hrát si na někoho, kým nejsem, autenticky a upřímně to pak stejně nepůsobí. Pastor Adam S. McHugh v knize „Introverti v církvi“ píše: „Moje chápání evangelizace se dramaticky změnilo, když jsem přestal považovat za svůj úkol zavádět s druhými duchovní hovory, ale spíše reagovat na to, jakými způsoby už Bůh v lidech kolem mne působí. Introverty mnohem víc vysiluje něco iniciovat než reagovat. Když ale evangelizaci chápeme jako reagování na to, co Bůh už koná, můžeme v ní nacházet více radosti i energie.“
Nepodlehněme dojmu, že musíme sdílet evangelium podle nějaké šablony nebo podle toho, jak je to chápáno v našem společenství. Stejně jako je rozmanitý Bůh sám, je rozmanité i jeho tělo-církev. Evangelium může účinně sdílet úplný extrovert i úplný introvert i každý na škále mezi nimi. Každý máme své slabiny, ale i své přednosti. Učme se je využívat.
Autor: Lucie Vlasáková Foto: Pixabay – ilustrační
Zkrácená verze článku, který v plném znění vyšel v březnovém čísle časopisu Život víry (2019/3) v rámci tématu „Jak jim to říct“. Číslo dále nabízí rozhovor s ekvádorským kytarovým virtuosem Rodrigem Rodriguezem, který např. vypráví, jak hrál pro komunisty i pro buddhisty a hledal smysl života, a vysvětluje, proč bez možnosti sdílet s publikem evangelium odmítá hrát.
Také zde najdete aktuální zprávu o pronásledování křesťanů ve světě, vzpomínky čínské křesťanky žádající v ČR o azyl, reportáže, příběhy čtenářů, virtuální rozhovor s historickou osobností, knižní recenzi, zprávy, kreslený humor P. Bosmana a mnoho dalšího. Více na www.zivotviry.cz.
