V rozhovoru s Danem Drápalem se dozvíte, jaký je jeho pohled na to, zda křesťan může ztratit své spasení.
I když se objevují teorie, že všichni budou spaseni bez ohledu na jejich věrovyznání a život, protestanté tradičně věří, že spása přichází prostřednictvím víry v Ježíše Krista. Apoštol Pavel v listě Římanům píše o důvodech života, smrti a vzkříšení Krista. Na úvod se chci zeptat na definici spásy. Jak tomu křesťané rozumí?
K této otázce můžeme přistoupit několika různými způsoby. Můžeme k ní přistoupit etymologicky, kdy to vychází z řeckého slova pro záchranu. To slovo má v řečtině hodně široký význam. Zachraňuji v duchovním slova smyslu. Ale dá se to překládat i v tom fyzickém slova smyslu, kdy se zachraňuje topící člověk nebo před útokem nepřátelského vojska. Může to však znamenat také slovo uzdravit, to znamená učinit celistvým.
My můžeme zvolit ještě jiný přístup a to je ten, který nám řekl Ježíš. Spása přichází z toho, když poznáme Boha a toho, kterého Bůh poslal – Ježíše Krista. Spása je, jsme-li s Ježíšem.
A teď již přímo k té naší hlavní otázce. Může křesťan ztratit svoji spásu?
Já se k té otázce dostanu trošku z jiného úhlu, než to ty formuluješ. To, co teď řeknu, je založené na osobním prožitku. Já jsem se asi před dvaceti lety v neděli ráno chystal do sboru. Ráno jsem chtěl ještě strávit čas s Bohem, než vstanou děti a nastane frmol, což znamenalo někdy kolem páté hodiny. A jak jsem se tak modlil. najednou jsem měl pocit, říkám pocit, nechci to tvrdit nějak objektivně, ale vnímal jsem, že mi Bůh klade otázku: „Dane, kdo bude spasen?“
Byl to velice silný prožitek a já jsem dal takovou biblickou odpověď: „Pane, Ty víš.“ Bůh se nás pochopitelně nikdy nic neptá, protože by nevěděl odpověď. On se nás ptá proto, abychom se zamysleli sami nad sebou.
A v tom se mi zdálo, jako by mi Bůh řekl: „Spaseni budou ti, kteří jsou s Ježíšem Kristem.“ Pro mě to byl velmi silný zážitek do mé pastýřské služby. Protože mě se stalo vícekrát, že někdo za mnou přišel a položil mi otázku: „Dane, budu spasen, když…“ A tam byly různé možnosti. Já jsem o tom vždy pak přemýšlel a dával jsem různé odpovědi. Jenže po několika letech služby a zejména po tomhle prožitku mi došlo, když někdo takto klade otázku, tak je něco zásadně špatně.
Lidé, kteří kladou otázku: „Pane Bože budu spasen když…“ většinou již nemají nebo nikdy neměli vztah s Ježíšem Kristem. Oni chtějí být spaseni, ale zároveň tam potom následoval nějaký hřích. Člověk, který žije s Ježíšem Kristem, takovou otázku neřeší.
To pak vypadá, jakoby spása byla něco, co jsi odškrtneme jako splněné podmínky. Ale tak to přece není. Být spasen znamená chtít být s Ježíšem Kristem. Milovat ho. Jestli někdo nemiluje Ježíše, tak nebude spasen. Nejde o to, jestli udělal nějaký malý nebo velký hřích. Spása je být s Ježíšem.
Při té debatě o ztrátě víry se někdy mluví o tom, že ten člověk vlastně nikdy nebyl spasen. Jako příklad se uvádí Jidáš…
Jidáš zradil z principu. V určitém momentu se postavil proti Kristu, ale přiznám se, že nechci odpovědět na otázku, jestli Jidáš byl nebo nebyl spasen. Je několik teorií o tom, proč Ježíše zradil, ale teď bych nechtěl některou z nich řešit.
Je tady jedna postava, které jsem si všiml již jako mladý křesťan. Apoštol Pavel na závěr svých listů často píše o učedníkovi jménem Démas. A v 2. listě Timoteovi píše o tom, že také Démas ho opustil. Jak vnímáš tuto postavu křesťana, který tak dlouho byl s Pavlem, ale přesto všechno ho opustil?
V kralickém překladu se píše, že si zamiloval tento svět. Takže tady máme taky ten důvod. Byla to láska k tomuto světu před novou zemí a novým nebem, o kterém mluví Bible. Je to pro mě něco praktického, protože znám mnoho spolupracovníků, s kterými se modlíme jeden za druhého. Na druhé straně jsem měl mnoho lidí, kteří byli velice plodní ve své práci a pak od Boha odpadli. Z nějakého důvodu, kterému ne vždy musím rozumět, odešli od Boha. Je to pro mě záhadou, proč se tak stalo, ale naučil jsem se rozdělovat otázky, které mám řešit, a otázky, které zas řešit nemám.
Já mohu pomoci najít cestu lidem, kteří chtějí mít jistotu spasení. Nedokážu však říci, kdo byl nebo nebyl spasen, kdo bude nebo nebude spasen, protože nemám knihu života. Na rozdíl od různých sektářů, kteří vám řeknou, kdo spasen nebude, já to říci nemohu. Můžu lidem pomoci najít cestu spasení.
Je tu jedna citlivá otázka, která se týká medializovaných informací o sebevraždě dvou amerických pastorů. V té souvislosti někteří křesťané, řešili otázku jestli člověk, který spáchá sebevraždu vůbec může být spasen…
Jak jsem již naznačil dříve, nejsem schopen určitě říci tak nebo onak. I když jsem neslyšel o jich případech, musím říci, že práce pastora je nesmírně náročná, nesmírně vyčerpávající zejména po emocionální stránce.
Slyšel jsem vyučování od jednoho psychiatra, který pracoval v Kalifornii ve světské nemocnici, a ten se obrátil velmi zajímavým způsobem. On byl dříve věřící, pak odpadl, vystudoval psychiatrii a začal pracovat v nemocnici. Tam zjistil, že mezi pacienty mají velké množství pastorů a misionářů. On odůvodňoval, proč tomu tak je. Tvrdil, že z hlediska přežití je to mnohem nebezpečnější než práce kaskadéra. On pak paradoxně uvěřil a začal sloužit zejména pastorům.
Řekl nám, za jakých podmínek je ochoten sloužit pastorům. Tou první je, že musí na jeden den vypnout mobil, a pokud někdo nepřistoupí na tu podmínku, tak dál s ním ani nepracuje. Těch podmínek je samozřejmě daleko více, ale tahle mě zaujala.
Mě by spíše zajímalo, co se mohlo udělat proto, aby ti dva pastoři to nemuseli udělat. Na počátku své kazatelské služby jsem sám měl problémy a mí nadřízení mi řekli, ať si nějak poradím sám. Pak jsem se snažil o to, aby se pastoři setkávali a měli čas na společné sdílení a mluvili o tom, co je opravdu trápí a modlili se za sebe. Je možné, že tohle ti dva pastoři neměli.
Já se vždy těším na setkání s Pavlem Kolegarem, pastorem z KS Jeseník, kdy každých 14 dní mluvíme o svém vnitřním životě. Můžu říci, co mě trápí, jaké mám boje a on mně přirozeně taky.
Na závěr mám otázku, která se týká tvých bohatých pastoračních zkušeností. Jak bys reagoval na dotaz křesťana, který ztrácí svou víru v Boha. Samozřejmě by to záviselo na konkrétní situaci, ale máš nějaké všeobecné rady?
S tím se setkávám poměrně často. Když někdo ztrácí víru, je to i proto, že je izolován od jiných Božích dětí. Často je tam nějaká námitka proti Bohu, ale ještě častěji proti církvi. Stává se, že je někdo v církvi naštval a ti lidé nepochopili, že i v církvi se někdy na sebe naštveme. Na této straně nebe si můžeme někdy ublížit, nejsme dokonalí, a proto žijeme s postojem odpuštění.
Když někdo ztrácí svou víru, tak se přirozeně ptám proč. Buď potom uvedou nějaké argumenty, které ale často mohou být jen zástupným problémem. Když se ale jde k jádru, tak řeknou, jak si jich sbor nevšímal, když měli nějaké problémy. Lidé jsou různě zraněni, a proto je důležité být trpělivý a hodně se za ně modlit.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor: Michal Nosál Datum: 27. října 2020 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační