Rozhovor s Danem Drápalem o jeho službě vikáře v ČCE, pronásledování ze strany státní bezpečnosti a vzniku nové denominace.
Dnes se budu bavit s Danem Drápalem o vzniku Křesťanského společenství. Ty ve svých článcích a knihách uvádíš, že tou klíčovou událostí bylo tvé obrácení, přičemž ty jsi už tou dobou působil jako evangelický farář. Můžeš to vysvětlit?
Tak aby nedošlo k nedorozumění. Když jsem se obrátil, tak to jsme o vzniku Křesťanského společenství nijak neuvažovali. Nastoupil jsem jako vikář ČCE v březnu 1977 a do té doby jsem evangelikální svět neznal. Můj pradědeček byl jedním ze zakladatelů dnešní Církve bratrské. Když jsem byl malý, tak jsme někdy s rodiči chodili do sboru Církve bratrské na Vinohradech, ale patřili jsme do sboru ČCE na Vinohradech. Když jsem studoval na fakultě, tak jsem byl posmívač a bezvěrec a evangelikály jsem neznal, ale to málo, co jsem znal, tak jsem urážel. Boží spravedlností jsem se sám stal evangelikálem a pak jsem to dostal i s úroky.
Související – S D. Drápalem ke službě žen v církvi: Jsou ženy, které mají obdarování i povolání, aby něco vedly
Při těch mých prvních kázáních v Holešovicích, ještě před mým obrácením, jsem se modlil, nechť kážu to, co chce Bůh. Boha jsem moc neznal, lépe řečeno jsem ho vůbec neznal, ale přesto jsem se modlil: „Pane, chci říct to, co chceš Ty, abych řekl.“ Psal jsem si ta kázání doslova na stroji a když jsem se pak obrátil a zpětně jsem se na ty texty díval, tak to tam již vesměs všechno bylo. Jako bych to kázal sám sobě. Když jsem se obrátil, začal jsem Bibli brát jinak a začalo vznikat to společenství na Maninách. My jsme nepředpokládali, že se dostaneme do nějaké kolize s vedením ČCE. Nicméně, jak ten sbor rostl a měnil se jeho charakter, těch třecích ploch bylo stále více a určitá záchrana byla, že přišla sametová revoluce, a že jsme se mohli oddělit od ČCE a zahájit Křesťanská společenství.
Kdy jsi začal vnímat, že ve vašem společenství prostřednictvím svého Ducha svatého pracuje Bůh?
To bylo ještě na začátku, koncem těch sedmdesátých let. V období, kdy jsem byl asi rok a půl vikářem. Tehdy se tam vytvořilo jádro budoucí mládeže, nebo těch tzv. maninských čtvrtků. To Boží působení jsme mezi námi vnímali, ale nevěděli jsme, jak se to celé vyvine.
To probuzení zasáhlo hlavně mladé lidi z prostředí církevního ale i nevěřící. Proč to podle tebe byla právě tato věková skupina?
To není úplně pravda. Samozřejmě, že ti mladí lidi převažovali, pokud bychom porovnali demografický strom obecné populace s demografickým stromem těch, kteří chodili na Maniny, tak se to rozhodně nepřekrývalo, protože těch mladých lidí bylo hodně. Přišli však i někteří starší lidé, kteří se stali součásti sboru. Třeba si vzpomínám na hudebního skladatele Svatopluka Havelku, kterému bylo přes sedmdesát a na ty maninské čtvrtky chodíval velice rád. A takových lidí bylo víc.
Samozřejmě hrála tam roli i dynamika. Já sám jsem byl mladý. Většinou se obracejí lidi, kteří jsou věkově na stejné lodi jako je gro toho sboru. Teď jsem starší člověk a není to tak, že by mezi mými posluchači převažovali mladí lidé, i když nějací se najdou. Ale je to přirozené, že mladí přitahují mladé lidi. Nebo když je sbor s malými dětmi, tak také rodiny s malými dětmi se tam budou cítit lépe. Takže ano, byli tam mladí, ale celkově jsme zasáhli všechny věkové skupiny.
I když to pronásledování v těch osmdesátých letech ze strany státní moci už nebylo v tehdejším Československu tak tvrdé, měli jste jako rostoucí společenství nějaké problémy se státními orgány? Prožívali jste nějaké pronásledování?
Určitě ano. Takový vrchol přišel počátkem prosince 1984, kdy začali chodit ráno pro lidi a odvážet je na Bartolomějskou, třeba i před prací. To bylo takové to bu-bu-bu. Smysl toho celého jsme pochopili až po pádu komunismu, kdy jsem mohl podívat na ty spisy StB, které byly na mne vedeny. Oficiálně se to jmenovalo „profylaktická akce vikář“ a cílem této akce bylo zastrašit lidi a zpomalit růst toho sboru.
Do jisté míry se jim to podařilo, protože z těch spisů se mi vysvětlilo, proč některé rodiny přestaly chodit. Tajní je prostě zmáčkli, ale v tom roce 1984 jsem nechápal, proč přestali chodit. Protože některé z těch rodin byli docela horlivé a najednou ochladli a přestali chodit. Samozřejmě nám neřekli, že za nimi byli tajní.
Takže určitý vliv to mělo, ale jen minimální. Většina lidi se nedala zastrašit a růst sboru pokračoval dál. Já sám jsem na výslechy do roku 1989 nechodil, přesto, že před oním rokem 1984 byly docela časté. Částečně to mohlo být tím, i když teď to už neposoudíme, že moje maminka pracovala pro americkou agenturu Associated Press. Bylo jasné, že kdyby mě zavřeli, tak by to druhý den bylo ve všech světových médiích. To mi dávalo určité krytí, protože v porovnání s Albánií nebo s Rumunskem tomu komunistickému režimu v Československu záleželo na pověsti. To se dalo vyčíst z těch tajných materiálů, které vedli na mého tatínka a maminku. Ministerstvo vnitra ji chtělo dát zavřít, kdežto ministerstvo zahraničí tomu bránilo. Existovala tam mezi nimi určitá rivalita. Ministerstvo vnitra běžně tahalo za silnější provaz, ale zatčení mé maminky bylo třikrát připravené a příkaz třikrát odvolaný v několika posledních hodinách.
Přesuňme se do devadesátých let, která byla z toho duchovního hlediska velmi dynamická. Otevíraly se dveře, lidé byli žízniví po duchovních věcech. U nás vznikaly nové sbory, třeba Slovo života reprezentované Ulfem Ekmanem. Ty si nejednou kázal nebo překládal před několikatisícovým zástupem. Byla tady probuzenecká shromáždění se Stevem Ryderem. Jak si vzpomínáš na tyto časy a jestli ti někdy nechybí?
Byla to velmi zajímavá zkušenost, pro nás nová. Zkušenost, kterou jsme těžko vyhodnocovali, protože jsme viděli věci pozitivní. Na shromážděních Steva Rydera a jiných skutečně docházelo k uzdravení, ale na druhé straně tam byly věci, které se nám nezdály, řeknu to tak – nevoněly Kristem. Steve Ryder nějaký vztah s námi v podstatě nehledal. On měl svého českého emisara, který žil v Austrálii. Ten v březnu 1990 přiletěl do Československa a organizoval s námi ta první shromáždění. To byl manažer bez jakéhokoliv duchovního rozměru. Zejména při zacházení s penězi ale také s fakty. To se nám taky vůbec nezdálo, a to byl také důvod, proč jsme tu spolupráci se Stevem Ryderem po dvou letech taky přerušili. Měli jsme z toho takové smíšené pocity.
Nám na Maniny ještě za komančů jezdili velmi pozoruhodní učitelé. Vzpomínám si, měl jsem jednoho přítele Angličana, ten psal doktorandskou práci o charizmatickém hnutí ve východní Evropě a toho jsem vzal na jedno tajné bytové vyučování, kde bylo asi 25 lidí a vyučoval tam jeden bratr z Texasu, který počátkem devadesátých let zahynul někde na Ukrajině. Hodně sloužil v Maďarsku, Polsku, v Československu a na Ukrajině. Ta jeho vyučování byla úžasná a pamatuji si, jak se ten můj přítel z Anglie ke mně naklonil a řekl: „Dane, to vyučování je úžasný. To my v Anglii nemáme.“
Související – S D. Drápalem o knize Zjevení: Vytržení nebylo pro církev tématem
Takže i když tam ty možnosti měli, k nám už za komančů jezdily některé výrazné osobnosti. V Československu byl třeba i Derek Prince.
Pak přišli ti velcí evangelisté, často velkohubí. Vzpomínám si na jeden newsletter Petera Youngrena, kde se psalo: „Bůh nám otevřel velké dveře ve východní Evropě. Určitě nimi projdeme.“ To jsem si říkal, že Bůh je otvíral i za diktatury. To se nemusí čekat, až ten režim padne. Bůh otevřel dveře Petrovi a vyšel ze žaláře. Bůh není omezen a Bůh tady působil i za komančů a působí i teď.
Já jsem někde četl, tuším jsi to zmiňoval i ve své knížce, že tady byla možnost spojení mezi KS a Apoštolskou církví. Jak to hodnotíš dnes, když se díváš zpátky?
Já si myslím, že ty vztahy jsou docela ideální, nevím o žádných třecích plochách. Tehdy se o tom spojení uvažovalo, ale když jsme vedli jednání, ze strany tehdejšího biskupa Rudka Bubika byla ta jednání spíše politická než duchovní. Tam šlo hlavně o to, abychom se podrobili tehdejšímu vedení Apoštolské církve a zvali pouze řečníky, které nám to vedení schválí. To pro nás bylo tak cizí. My jsme byli zvyklí si zvát různé řečníky, nejen ty, se kterými jsme stoprocentně souhlasili.
My jsme nikdy nebyli ničí kolonií. Velice plodné vztahy jsme měli s tím sborem z Berlína, který vede Wolfhard Margies. Ale nikdy jsme nebyli kolonii Berlína, ani ten sbor z Berlína se o to nesnažil. Tak to taky bylo s těmi skupinami ze Spojených států. Nás zajímalo, co můžeme duchovně přijmout, ne kdo o čem bude rozhodovat.
Já jsem měl takový pocit, že Rudek měl ze mne trošku strach. Myslím, že jsem nikdy nedal najevo, že mám vystudovanou vysokou školu, že mám nějak navrch. Já jsem si na tom nikdy nezakládal. Ani jsem si to upřímně nikdy nemyslel, že bych měl nějak kvůli tomu navrch. To, jak někdo zná Pána, není vůbec dáno tím, jakou má vysokou školu. Měl jsem ten dojem, že by brali náš pražský sbor, ale s tím postojem, že beze mne. To by samozřejmě zas pro nás nebylo přijatelné.
Vy jste v době sametové revoluce byli docela duchovně zralým sborem. Mohlo by se zdát, že máte náběh stát se československým megasborem ve velkoměstě, jako je Praha. Ale se to nestalo. Kde vidíš ty hlavní příčiny?
My jsme neměli tu ambici se stát megasborem, pro nás bylo důležité jedno proroctví, které měl Jim Goll při své prvé návštěvě Československa na jaře 1990, kdy tady byl s Maheshem Chavdou a dalšími lidmi z Kansasu. My jsme tehdy přemýšleli o koupi jedné budovy v Troji (městská část Prahy), ale to jsme už měli regionální shromáždění a ten pražský sbor byl decentralizovaný. Společné shromáždění jsme měli zpočátku dvě neděle v měsíci a pak už jen jednu. Jim Goll měl také proroctví, že to, co začalo jako nezbytnost, že jsme s počítali s tím, že bychom museli přejít do ilegality, je Božím plánem a teď, když už máme tu možnost se scházet ve větším, tak je Božím plánem, aby byla Praha poseta těmi regionálními shromážděními. Měli jsme také proroctví, že těch skupinek bude 35, to se nenaplnilo. Pro nás byly vždy důležité vztahy na mikroúrovni. To znamená, aby lidé měli domácí skupiny a společné obecenství.
Já jsem navštívil některé ty megasbory v Americe, ale když jsem tam byl, tak mě to vůbec nenadchlo. Je tam veliká mobilita a když někam přijde nějaká výrazná osobnost, tak se pak píše, jak účast na shromáždění vzrostla ze sedm set na tři a půl tisíce. Pro nás to vypadá impozantně, ale ono se jen z malé části se jedná o lidi, kteří by nalezli Krista díky tomu sboru. Většinou se jedná o lidi, kteří opustili svůj původní sbor a začali chodit do toho megasboru.
Samozřejmě jsou také výjimky, které si to uvědomují, třeba Rick Warren. Když se řekne megasbor, tak se ptám, co to je? Pokud nemá malé skupinky, tak tam ti lidé chodí jen kvůli té výrazné osobnosti, ale často ani sami neví, jak se jejich spasení projevuje v každodenním životě.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor: Michal Nosál Datum: 8. ledna 2021 Foto – Dan Drápal