Drahokamy zbožnosti jsou sbírkou výroků, které Reinhard Bonnke prohlásil či zapsal za celou dobu své služby, a které před svou smrtí ještě osobně sestavil. Zde si přečtěte výňatek.
BLIKOTAVÉ SVÍČKY
Plamen svíčky lidského génia krátce zabliká, než ho uhasí vítr času. Boží lampa nikdy neblikotá. Jeremjáš prohlásil: „Vím, Hospodine, že člověk nemá svou cestu ve své moci a že ten, kdo chodí, neurčuje svoje kroky“ (Jeremjáš 10,23). Bez Božích instrukcí se struktury našich životů chaoticky hroutí. Právě v takovém stavu se nacházejí ti, kdo dosud nepoznali Pána. Pro neznovuzrozené lidi je život jen bezcenným slepencem chaotického neřádu. „Bůh mě odívá silou, on činí mou cestu bezúhonnou“ (Žalm 18,33). Kráčejte po ní.
SOUVISEJÍCÍ – Franklin Graham: Díky Bonnkeho službě budou v nebi miliony lidí
PROROCKÝ VÝROK
Prorocké výroky v Bibli vždy začínají slovy „Tak praví Pán,“ nikoliv „Já ti říkám!“ Proroci lidem předávali jen to, co uslyšeli od Boha. Tím to pro ně končilo. Jejich úkolem nebylo poselství obhajovat ani dávat prostor pro dotazy – nezapojovali se do diskuzí a výměn názorů. Bylo Pánovou zodpovědností potvrzovat pravost svého spravedlivého Slova. A činí tak dodnes.
ZJEVENÍ EVANGELIA
Náboženství světu vůbec nevadí. Svět má náboženství rád – nemá ale rád evangelium. Je-li Bůh odsunut do náboženského koutu duchovního ghetta, je vše v pořádku. Bůh není pouhé náboženství! Evangelium není otevřené fórum, ale otevřená konfrontace se zkažeností světa. Bible představuje pro světský systém výzvu. Systém tohoto světa není založený na pravdě, ale na sledování osobního prospěchu. Neřídí se faktory spjatými se spravedlností, ale s tím, čemu se říká „byznys“. Nikomu nevadí, pokud si v neděli absolvujete pár náboženských rituálů. Evangelium je ale něco úplně jiného. Volá lidi k pokání a důvěře Ježíši. On je jediný Spasitel a evangelium je Boží moc.
NESKOČIT K UNÁHLENÉMU ZÁVĚRU
Dva parašutisté vyskakují z letadla ve výšce čtyř tisíc metrů. Oba mají na zádech padák. Jeden si založí ruce, ignoruje odjišťovací lanko padáku a říká si: „Jsem naprosto v bezpečí, mám na sobě padák.“ Ta slova si opakuje i ve chvíli, kdy rychlostí téměř dvou set kilometrů za hodinu dopadá k zemi. Druhý parašutista ví, že bude v bezpečí, jedině pokud něco udělá. Zatáhne za odjišťovací lanko a bezpečně přistane. Můžeme mít povědomí o křesťanské víře. Můžeme respektovat Ježíše a přitakat tomu, že to, co udělal na kříži, je odpovědí na naše nejhlubší potřeby. Dokud ho ale nepožádáme o pomoc a nevydáme mu naše životy, je to jako padat se zavřeným padákem. Musíme urgentně přejít do akce. Potřebujeme zatáhnout za odjišťovací lanko, dokud je čas. Tím lankem je toto: „Každý, kdo by vzýval Pánovo jméno, bude zachráněn“ (Římanům 10,13). Nic jiného dělat nemůžeme. Nedokážeme zachránit sami sebe – můžeme se jen spolehnout na to, co nám Ježíš vydobyl na kříži. On na něm zvítězil a zajistil nám vše, co potřebujeme. Pojďme na základě toho jednat, abychom neskočili k unáhlenému závěru.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
ANO ČI NE – SVĚTLO ČI TMA
Když se služebník Duma proroka Izajáše zeptal, „Strážce, co zbývá z noci?“, prorok mu odpověděl, „Přichází ráno a také noc“ (Izajáš 21,11-12). Nebyla to laciná, vágní odpověď. Ba naopak, poukazovala na to, že výsledek závisí na Edómově odpovědi Bohu. Pokud se Edóm obrátí k Bohu, nastane den. Pokud ne, přetrvá noc. Stejný princip se vztahuje i na dnešek. Lidem, kteří své ruce nesvěřili do těch Ježíšových, skýtá zítřek celou řadu obav a nebezpečí. Pro ty, kdo přicházejí k Němu, je budoucností země vítězného Krista. „Uchop mou ruku, vzácný Pane, veď mě dál, dovol mi stát…“
HRANICE S VĚČNOSTÍ
Hranice s věčností neleží nikdy před námi, v budoucnosti. Běží souběžně s naším životem a kdokoliv ji jakýkoli den svého života může překročit – ať už je starý či mladý.
KDYŽ NA ZEM PŘIŠEL JEŽÍŠ
Ježíš sestoupil na zem – prolomil bariéru mezi lidmi a Bohem a dotýkal se těch, kdo si to nezasloužili. Jeho příchod nekonečně pozvedl hodnotu lidských bytostí. Jsme těmi nejvzácnějšími bytostmi, jaké kdy Bůh stvořil, protože jsme Boha stáli jeho Syna, který se za nás dobrovolně obětoval. Bůh na nás velkoryse zahrnul „svou velikou láskou“ (Efezským 2,4). Tato „veliká láska“ není emoce, ale osoba – Boží syn, jímž a s nímž nás Bůh miluje. Co dalšího bychom mohli žádat? Jaké vyšší cti bychom mohli dosáhnout, než přijmout Ježíše do našich životů? „Co je člověk, že na něj pamatuješ, syn člověka, že jej navštěvuješ?“(Žalm 8,5)
BEZ PYROTECHNICKÝCH EFEKTŮ
Kristův předjezdec, Jan Křtitel, vyhlížel Krista, jenž přijde s ohněm a soudem – Mesiáše, který zatřese zemí. Ježíš mu vzkázal: „Slepí opět vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium a blahoslavený je ten, kdo by se nade mnou nepohoršil“ (Lukáš 7,22-23). Takový je Bůh – plný milosrdenství a laskavosti. Bůh nemá zapotřebí předvádět pyrotechnické efekty. Ježíš je radost života.
CENA, KTEROU JEŽÍŠ ZAPLATIL
Lidé mají věčnou hodnotu, neboť je Kristus vykoupil v bolesti, krvi a lásce. Touží po nich natolik, že pro ně podstoupil útrpnou smrt kříže. V rukou drží svou nabývací listinu – jsou jí jeho rány. Při vyhledávání a záchraně ztracených zašel až do krajnosti. Jak bychom to jen mohli odmítat přijmout? „Neboť Kristova láska nás váže, když jsme usoudili toto: Protože jeden zemřel za všechny, tedy všichni zemřeli. A on zemřel za všechny, aby ti, kteří žijí, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel a vstal z mrtvých“ (2. Korintským 5,14-15). Mimochodem, komu byla zaplacena cena za naše vykoupení, vzácná Ježíšova krev? Ďáblovi? Ach ne, to zajisté ne! Byla zaplacena soudnímu dvoru Boží spravedlnosti. Byli jsme smířeni s Bohem. „Když uvidím krev, pominu vás“(Exodus 12,13).
BŮH TO NEDOKÁŽE? JAK TO VÍTE?
Jednou mi jeden lékař řekl, že Bůh jistý druh oční nemoci nedokáže uzdravit. Reagoval jsem: „Dříve, než bych dokázal posoudit, co dokážete nebo nedokážete vy, musel bych o vás vědět všechno. Jaké máte vzdělání, charakter, rodinu, osobnost, atd… Řekněte mi tedy, prosím, jak dobře vy znáte Boha?“ Může Bůh prostřít stůl v pustině? (Žalm 78,19). Ano! On je stvořitel všeho. Všemohoucí, vševědoucí, a mnohem více. Od Alfy až po Omegu, které jsou Boží abecedou, v sobě nese jméno Ježíš všechna její písmena. Jak prohlásil Pavel: „Vím, komu jsem uvěřil…“ (2. Timoteovi 1,12). My, Boží děti, to také víme. Víme, že víme. A co vy? Víra v něj nám dává přístup k Božímu trůnu a jeho uzdravujícímu chlebu. Máte k němu volný přístup!
BOŽÍ OBRAZ V ČLOVĚKU
Pokoušen farizei ohledně toho, zda lidé mají platit daně, požádal Ježíš o minci a zeptal se: „Čí má obraz a nápis?“ Oni odpověděli: „Císařův.“ Pán jim na to řekl: „Odevzdejte tedy to, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu“ (Lukáš 20,21-25). Udeřil hřebík na hlavičku! Peníze patřily císaři, protože nesly císařův obraz. Člověk má ale patřit Bohu, protože byl stvořen k Božímu obrazu. Bůh si nás po právu nárokuje. Když nás stvořil, byli jsme orazítkováni jeho obrazem. Satan se v nás snaží Boží obraz poškodit a poskvrnit hříchem – chce ho nahradit svým vlastním obrazem. Bůh ale zasáhl. Náš Stvořitel se stal naším Vykupitelem. Ježíš nás vykoupil zpět, když za naši záchranu zaplatil svou vzácnou krví. Ta byla měnou, platebním prostředkem, jenž nám vrátil práva Božích dětí. Proto Kristus musel zemřít na kříži. Ježíš říká: „Můj synu, dej mi své srdce“ (Přísloví 23,26). Působí to jednoduše? Ano, přesto to není žádná zkratka! Je to absolutní základ!
LÁSKA JE BOŽÍM GÉNIEM
Láska je Božím géniem. Ovoce Ducha, láska, je zápalem pro službu a pro svatost. Co nespasení považují za odříkání, je pro křesťana vrchol radosti. Láska se řídí vlastními pravidly a je ochotná nést kříž! Jen těžko lze ospravedlnit ztrátu Božího vlastního Syna. Bůh nám svůj „nevýslovný dar“ ale ospravedlňuje svým charakterem. Láska musí dávat. Ježíš přišel naplnit Zákon a na věky se s námi spojil. Vzal na sebe podobu člověka a služebníka – a byl proklán pro naši nepravost (Žalm 40,6). Křesťan s sebou nenosí dvě kamenné desky. Prozařuje jím Boží láska.
VŠICHNI JSME PRO JEŽÍŠE VZÁCNÍ
Ježíš řekl: „Já stále činím to, co se líbí Otci“ (Jan 8,29). Co viděl Otce činit? Viděl ho zasáhnout vůči Egyptu, vyvést z něj svůj zotročovaný lid a učinit je velkým národem. Ježíš udělal totéž. Nezvolil si za své velvyslance prince, ale rybáře. Evangelia zas a znovu popisují, jak se setkává s opuštěnými a nenáviděnými a dává jim hodnotu. Způsob, jakým se vztahuje k zavrženým, je dojemnou součástí příběhu evangelia. Ježíš je se „ztracenými“ a s „posledními“ (Matouš 20,16). V Kristu má každý hodnotu, dokonce i právem odsouzený zloděj na kříži. Kristus nikdy s lidmi nezacházel jako s „masami“. Pro něj byl každý jednotlivcem, každý vzácný, každý milovaný.
Autor je zakladatel organizace CfAN Zdroj: CfAN.cz Datum: 26. června 2021 Foto: CfAN – Reinhard Bonnke