Ježíš vchází do Jeruzaléma. Liturgie nás vybídla, abychom se zapojili a účastnili radosti a slavení lidu, který provolává a chválí svého Pána; radosti, která je – po vyslechnutí Pašijí – poněkud zkalena, zhořkne a zabolí. V této bohoslužbě se zjevně kříží radost s utrpením a pochybení s úspěchy, jež jsou součástí všedního života nás učedníků, protože obnažuje cítění i rozpory, které jsou dnes vlastní všem mužům a ženám této doby, schopným mnoho milovat… a také nenávidět…. mnoho, schopným přinášet cenné oběti a ve vhodnou chvíli si také umývat ruce, schopným věrnosti, ale také netečnosti a zrady.
Z celého evangelního vyprávění je zřejmé, jak radost, kterou působí Ježíš, někoho obtěžuje, ba rozčiluje.
Ježíš vstupuje do města obklopen svým lidem za zpěvu písní a hlučného jásotu. Můžeme si představit, že je to hlas nalezeného syna či uzdraveného malomocného anebo hlasité mečení ztracené ovce u vchodu. Všechny dohromady. Je to zpěv celníka a nečistého; volání toho, který žil na okraji města. Je to volání mužů a žen, kteří jej následovali, protože zakusili Jeho soucit uprostřed svojí bolesti a své bídy… Je to spontánní zpěv a radost mnoha marginalizovaných, kterých se Ježíš dotknul a oni mohou zvolat: „Požehnaný, který přichází ve jménu Páně!“ Jak neprovolávat Toho, který jim vrátil důstojnost a naději? Je to radost mnoha hříšníků, kterým bylo odpuštěno a znovu nalezli důvěru a naději. Volají a radují se.
Toto radostné provolávání slávy je nepohodlné a stává se nesmyslné a skandální pro ty, kteří se domnívají, že jsou spravedliví a „věrní“ Zákonu a rituálním předpisům (srov. Romano Guardini, Pán). Tato radost je nesnesitelná pro ty, kdo se brání soucitu tváří v tvář bolesti, utrpení a bídě. Mnozí si si říkají: »Jaká nevychovanost!«. Radost je netolerovatelná pro ty, kdo ztratili paměť a zapomněli na množství obdržených příležitostí. Radost a slavení Božího milosrdenství těžko chápe ten, kdo se snaží ospravedlňovat a zařizovat sám. Těžko sdílejí tuto radost ti, kdo spoléhají pouze na svoje síly a pokládají se za nadřazené vůči druhým! (Evangelii gaudium, 94).
Reklama
Tak vzniká křik toho, komu se nechvěje hlas, když povykuje: „Ukřižuj ho!“. To není spontánní křik, nýbrž nafoukaný, vykonstruovaný, opovrhující a pomlouvačný křik, vyvolávající falešná svědectví. Je to křik, který vzniká v přechodu od skutečnosti ke zprávě. Je to hlas toho, kdo manipuluje realitou, vytváří určitou její verzi ke svému prospěchu a nečiní mu problém obelhat druhé, aby dosáhl svého. To to [falešná] zpráva. Křik toho, kdo se bez skrupulí domáhá prostředků k posílení sebe sama a umlčuje neladící hlasy. Je to křik, který vzniká „maskováním“ a vykreslováním reality tak, aby znetvořila Ježíšovu tvář, a dělá z Něho zločince. Je to hlas toho, kdo chce bránit vlastní pozici diskreditací toho, kdo se nemůže bránit. Je to volání vyrobené intrikami soběstačnosti, domýšlivosti a pýchy, která bez problémů pokřikuje: „Ukřižuj ho, ukřižuj ho!“
A tak lidová slavnost nakonec umlká, hroutí se naděje, zmírají sny, potírá se radost; tak se obrňuje srdce a chladne láska. Je to volání „zachraň se sám“, které chce uspat solidaritu, zhasit ideály, znecitlivět pohled… Volání, které chce zrušit soucit, čili spoluutrpení, které je Boží slabostí.
Nejlepším protilékem na veškeré toto řvaní je pohlédnout na Kristův kříž a dát se interpelovat Jeho posledním zvoláním. Kristus umírá se zvoláním lásky ke každému z nás – k mladým i starým, svatým i hříšníkům – ke svým tehdejším i dnešním současníkům. Na Jeho kříži jsme byli spaseni, aby nikdo nezhasil radost evangelia a aby se nikdo v té situaci, v jaké je, neocitl daleko od milosrdného Otcova pohledu. Hledět na kříž znamená vystavit se interpelaci co do svých vlastních priorit, rozhodnutí a činů; znamená připustit si pochybnost nad svojí vnímavostí vůči tomu, kdo jde kolem anebo prožívá obtížnou chvíli.
Bratři a sestry. o vidí naše srdce? Je Ježíš stále důvodem radosti a chvály v našem srdci, anebo se stydíme za Jeho priority vůči hříšníkům, posledním a zapomenutým?
Drazí mladí, radost, kterou ve vás vzbuzuje Ježíš, je někomu na obtíž a rozčiluje ho, protože radující se mládež je těžké zmanipulovat. Radostnou mládež je těžké manipulovat.
Reklama
V tento den je však možné třetí zvolání: „Někteří farizeové ze zástupu na Něj volali: »Mistře. Zakaž to svým učedníkům!«. Odpověděl jim: »Říkám vám: Budou-li oni mlčet, bude křičet kamení.«“ (Lk 19,39-40).
Umlčovat mladé je pokušení, které vždycky existovalo. Samotní farizeové to Ježíši zazlívají a žádají ho, ať je zklidní, aby byli zticha.
Jsou mnohé způsoby, jak mladé lidi učinit neslyšitelnými nebo neviditelnými. Jsou mnohé způsoby, jak jim dát narkózu a uspat je, aby nedělali „hluk“, nekladli otázky a nepouštěli se do diskusí. Jsou mnohé způsoby, jak je pacifikovat, aby se do ničeho nezapojovali a jejich sny ztratily výšku a staly se přízemními, průměrnými a posmutnělými vidinami.
Na Květnou neděli, kdy se slaví Světový den mládeže, nám prospěje dobře si poslechnout odpověď, kterou dal Ježíš farizeům včerejška a každé doby, i té dnešní: „Budou-li oni mlčet, bude křičet kamení“ (Lk 19,40).
Drazí mladí, je na vás rozhodnout se volat, je na vás rozhodnout se pro nedělní Hosana tak, abyste neupadli do velkopátečního „ukřižuj“… A je na vás, abyste nezůstali zticha. Pokud budou mlčet druzí, pokud my staří, zodpovědní a občas zkorumpovaní budeme zticha, pokud svět zmlkne a ztratí radost, ptám se: budete křičet vy?
Prosím vás, rozhodněte se dříve nez začne křičet kamení.
Autor: Papež František Pro Radio Vaticana přeložil Milan Glaser Foto: Wikipedia, Vjezd do Jeruzaléma, Memmo Lippi