Upřímně – nezažila jsem v Církvi vždy jen povznášející chvíle. Vedle podpory, duchovního povzbuzení či pocitu sounáležitosti jsem se setkala také s pomluvami, zraněním, zklamáním a manipulací. Název knihy od Philipa Yanceyho „Proč se obtěžovat s církví“ ve mně docela rezonuje. Přesto jsem to s Církví nejen nevzdala, ale dokonce mohu říci, že ji mám skutečně ráda. Učím se díky ní totiž řadu pro mne důležitých věcí. Tady je několik z nich.
Důležitost oběti
Církev není pohodlným místem pro toho, kdo hledá jen své uspokojení a naplnění svých potřeb. Od toho je leda tak nějaký společenský klub. Když si společně připomínáme Kristovu oběť, vede nás to k tomu, abychom byli ochotni obětovat své zájmy kvůli ostatním. Ne proto, že se to má či musí, ale protože chceme.
Smýšlejte tak, jak smýšlel Kristus Ježíš: Ačkoli sdílel Boží podstatu, na své rovnosti s ním netrval. (Filipským 2,5-6)
Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. (Jan 15,13)
Žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a vydal sám sebe za nás jako dar a oběť příjemně vonící Bohu. (Efezským 5,2)
Posvěcení
Jak říká jedno úsloví: „Církev byla dokonalá… dokud jsem do ní nepřišel já.“ Možná hledáš nějaké dokonalé společenství, ovšem Církev tvoří nedokonalí lidé – a jedním z nich jsme ty a já. Lidé s různou minulostí, zraněními, slabostmi… A je to právě v Církvi, vedle našich nedokonalých bratrů a sester, kde se proměňuje i náš charakter. Učíme se mít s druhými trpělivost a milovat je takové, jací jsou. Ano, i toho bratra s trapnými politickými názory, tu sestru, co si stále na něco stěžuje, nebo někoho, kdo vám ublížil svými pomluvami.
Když jsem však já, váš Pán a Mistr, umyl nohy vám, máte i vy mýt nohy jeden druhému. Dal jsem vám příklad, abyste se chovali, jako jsem se já zachoval k vám. (Jan 13,14-15)
Smíření
Církev je společenství lidí, kteří dobře vědí, že jim bylo hodně odpuštěno – a že tedy i oni jsou voláni k tomu, aby odpouštěli. Může se stát, že se dostaneme do sporu s někým v Církvi nebo nám vadí nějaké rozhodnutí. Někdy se stane, že nás někdo v Církvi poškodí či nám ublíží. Boží Slovo nás nabádá, abychom se před tím, než se klaníme Bohu, smířili se svým bratrem.
Jsou žel situace, kdy ke smíření nemůže dojít – pro smíření je totiž nutná ochota a snaha z obou stran. Jde ale o to, abychom my sami ke smíření ochotu měli. A odpustit můžeme bez ohledu na postoj druhé strany.
Buďte mezi sebou snášenliví, a má-li někdo k někomu výhrady, odpouštějte si navzájem. Tak jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. (Koloským 3,13)
Pokora
Pokora je ctnost, díky které si člověk uvědomuje svou nedostatečnost a nedokonalost. Díky pokoře pak nemá potřebu sám sebe vyzdvihovat. Je to také ctnost, kterou těžko můžeme získat bez vztahu s ostatními lidmi. Díky nim si uvědomujeme, že jsme na druhých závislí – protože nás doplňují tam, kde nejsme zrovna obdarovaní. Církev může být pro cvičení pokory skvělým místem.
Nikdy se nedejte vést soupeřivostí nebo ješitností, ale raději žijte v pokoře: važte si druhých víc než sebe. (Filipským 2,3)
Závazek
Domnívám se, že závazek či smlouva je velice biblický koncept. Někteří lidé vidí členství v Církvi jako nějakou byrokracii, další dokonce jako vyloženě omezení svých práv. K tomuto tématu je možné přistupovat různě, pro mne je však členství v mém sboru vyjádřením závazku vůči konkrétním lidem, mým bratrům a sestrám v Kristu, se kterými chci nést dobré i to těžké, co nás může potkat. Znamená to, že je za všech okolností špatné ze své církve či sboru odejít? To si skutečně nemyslím, důvody by však měly být opravdu závažné – a v budoucnu se jim budu věnovat v jiném článku.
Jednota
Díky Církvi potkávám různé lidi – různého vzdělání, z různého sociálního zázemí, různých zaměstnání… Řadu z nich bych bez Církve asi těžko poznala. Přesto můžeme mít v Kristu jednotu.
Jednota neznamená uniformitu. V Církvi nemusíme vypadat a jednat všichni stejně. Opravdová jednota také není v tom, že spolu vždy ve všem bezezbytku souhlasíme. Jednota přichází mezi lidmi, kteří věří, že přes všechny odlišnosti je spojuje Ježíšova oběť a láska.
Toto je mé přikázání: Milujte jedni druhé, jako jsem já miloval vás. (Jan 15,12)
Usilujte zachovávat jednotu Ducha, spojeni poutem pokoje. (Efezským 4,3)
Závěrem
Život v Církvi není vždy jednoduchý – možná i proto, že od sebe navzájem hodně očekáváme. Ježíš však nepovolal jednoho apoštola, ale celou skupinu. Protože právě ve skupině lidí, kteří zaslechli Jeho povolání, může dojít k proměně našeho charakteru a k duchovnímu růstu tak, jak by to nebylo možné, kdybychom putovali sami.
Zdroj a Foto 2 – Blog Ráchel Bicové
Foto 1: unsplash.com