Článek o pasivní agresi vyvolal velký zájem a rozvířil hned několik diskusí. Pasivně agresivní lidé se chovají tak, že to zvnějšku vypadá, že vám vyhověli či že jednají „správně“, ve skutečnosti je ale jejich chování agresivní.
Zajímavým starozákonním příkladem pasivně agresivního člověka je Jonáš. Když mu Bůh dal za úkol jít do Ninive a vyřídit tam Jeho poselství, Jonáš byl naštvaný a rozhodl se utéct. Když nakonec svůj úkol přece jen splnil, byl stále nespokojený s tím, co Bůh udělal. Přesto, že zažil Boží odpuštění, měl ve svém srdci pomstychtivost.
Přeborníky v pasivní agresi byli farizeové. Velmi často například kladli Ježíšovi zdánlivě nevinné otázky, ve kterých však byl skryt zlý záměr Ježíše poškodit či ho dostat do pasti. Taková je pasivní agrese – vypadá neškodně, ale v jádru je útočná. Ježíš naopak nebyl pasivně agresivní ani v nejmenším. Například farizejovi Šimonovi naplno říká: „Neumyl jsi mi nohy.“ (Lukáš 7,44n) Nebo když ho farizeové vyzývají, aby odešel, protože ho Herodes chce zabít, odpovídá: „Jděte a vyřiďte té lišce…“. (Lukáš 13,31) Jeden by řekl, že by mohl být trochu diplomatičtější, že… Ježíš se ale nerozpakoval věci jasně pojmenovávat.
V tomto článku se podíváme na to, jak se pasivní agrese může projevovat v církvi. Předesílám, že jsem sama členkou církve a mám církev ráda – učím se díky ní spoustu věcí. To mi ovšem nebrání podívat se i na její stinné stránky. Pasivní agrese v církvi má svá specifika, především v tom, že získává určitý duchovní nátěr.
Jaké typy pasivních agresorů můžeme v církvi potkat?
Modlitebník
Zažili jste, jak někdo, s kým jste v něčem nesouhlasili, utnul debatu slovy „budu se za tebe modlit“, ideálně s dovětkem „aby ti to Bůh ukázal“? Modlitba je jistě chvályhodná duchovní činnost. Ale využívat ji takto manipulativně je poněkud podlé.
Varianta na tento projev pasivní agrese je, když se dotyčný tímto způsobem modlí přímo před vámi. „Pane Bože, prosím, ukaž mu, že ….“
Nenapomenutelný
V Koloským 3,16 se píše: „Navzájem se ve vší moudrosti vyučujte a napomínejte.“ Ovšem napomínat pasivně agresivního člověka je velice těžké. Svoje nepřátelství totiž často nevyjadřuje otevřeně, chová se navenek úslužně a mile.
Tito samospravedliví lidé nikdy neuznají své chyby či selhání, vždy mají spoustu omluv a výmluv. Může za to „někdo jiný“či „satanské útoky“, případně „neměli jasné Boží vedení“.
Pomlouvač
Pasivní agresoři vám neřeknou na rovinu, co si o vás myslí. Místo toho se často uchylují například k laskavě znějícím pomluvám typu: „Slyšela jsem, že to u Nováků doma nějak neklape, měli bychom se za ně modlit.“ Nebo: „Pepa nějak ztrácí horlivost pro Pána, nenapadá tě, jak ho povzbudit?“
Pokud někdo před vámi vede takové řeči, je na místě ho požádat, aby své obavy sdělovat přímo dotčeným osobám, nikoliv vám.
Vtipálek
Rád používá nepříjemný sarkasmus či ironii, aby pak dodal: „to je jen vtip“. Pokud se někdo vůči jeho vtipům ohradí, označí ho za „přecitlivělého“. Vtipy na svou adresu však nesnáší zrovna s nadhledem a nikdy ho neuslyšíte, že by si udělal legraci sám ze sebe.
Zvláště velkým problémem je, když se takový člověk stane v církvi vedoucí a zesměšňuje nepohodlné členy sboru veřejně.
Kazatel
Pozor – nevztahovat na každého, kdo stojí za kazatelnou a říká něco, co vám jde proti srsti ? Pasivní agresor si z kazatelny vyřizuje osobní účty. Nemá rád otevřené konflikty a tak místo, aby přímo a v soukromí konfrontoval člena sboru, řeší problém veřejně v kázání. Posluchači většinou nechápou, co se vlastně děje.
Patolízal
Maže vám med kolem úst. Každou chvíli vás za něco ocení. Ale vy cítíte, že v tom je jakási faleš. Kritiku tito lidé zabalí pěkně do lichotek – a až když už jsou pryč, dojde vám, že jejich kompliment byl ve skutečnosti výsměchem.
Biblický šermíř
Vytrhává biblické verše z kontextu, aby jimi podepřel své vlastní přesvědčení. Používá Bibli jako meč, nikoliv však k duchovnímu boji, ale k boji proti svým bratrům a sestrám.
Samozřejmě tím nechci říci, že by bylo samo o sobě špatné argumentovat Biblí. Nicméně, biblickými verši argumentoval i Ježíšův úhlavní nepřítel…
Oběť
Neustále fňuká a stěžuje si – na druhé lidi, na těžký osud, na pastora („jeho kázání mě duchovně nesytí“), na neschopné chváliče („neumí nás přivést do Boží přítomnosti“) a tak podobně.
Velmi často střídá sbory – v tom novém si vždy stěžuje na ten předchozí, svěřuje se s tím, jak se mu tam nikdo nevěnoval či jak tam bylo málo OPRAVDOVÉ lásky. Brzy bude totéž vykládat v další církvi o té, ve které se nachází v současnosti.
Ochotný nicnedělač
Pokud takové členy sboru požádáte, aby vám v něčem pomohli, neřeknou vám na rovinu, že to neudělají (ať už protože nechtějí, nebo nemohou). Místo toho vám ochotně vše odkývají.
Jaké je pak vaše překvapení, když zjistíte, že práce není hotová. Nejhorší na tom ale je, že se nemůžete dobrat, co se vlastně stalo. Když se snažíte získat nějaké vysvětlení, vyjdete z toho jako zlí, zákoničtí diktátoři, kterým jde více o službu, než o lidi.
Proč je pasivní agrese takový problém?
Pasivní agresi nelze nijak ospravedlnit. Jejím kořenem je hořkost a vnitřní odpor k druhým lidem; ničí vzájemný respekt a soulad.
Pasivní agrese vzniká tam, kde v sobě střádáme negativní emoce. Můžeme mít pocit, že je správné nedávat je najevo. Někdy je můžeme skrývat tak dokonale, že je skryjeme i před sebou samými. Problém je ale v tom, že se někde stejně vyvalí – buď právě pasivní agresí, nebo se objeví v podobně fyzických obtíží (jako je např. bolest hlavy, žaludeční nevolnost, problémy se spánkem apod.).
Ačkoliv může pasivnímu agresorovi připadat, že tím, že neprojevuje své emoce otevřeně, přispívá tak k harmonii a jednotě v církvi, ve skutečnosti vytváří půdu pro rozkol ve vztazích. Jeho okolí totiž vycítí skryté nepřátelství, i když ho dotyčný popírá. Navíc, pasivní agresor si ve skutečnosti své emoce pro sebe tak úplně nenechává – ventiluje je tvrdohlavostí, pomluvami, prokrastinací, sarkasmem a tak podobně. Nic z toho jednotě sboru neprospívá.
Každý z nás se někdy pasivně agresivním jednáním prohřeší. Jde o to se naučit ho u sebe rozeznat a snažit se ho případně napravit. Je zcela přirozené, že se někdy cítíme zranění, nešťastní či zrazení druhými lidmi. Je však potřeba se naučit své zklamání či nesouhlas komunikovat zdravým způsobem: přímo a s respektem.
Zdroj a foto: Mezi řečí – Blog Ráchel Bícové