Je krátce po sedmé hodině ranní a já odemykám dveře našeho oddělení. Proti mně jde paní, na hlavě má nataženou šusťákovou nákupní tašku a její ucha si zrovna zavazuje kolem krku. Takový obraz mě probere a přiměje mě k akci: „Paní Kahounová, co to děláte? Proč máte na hlavě tu tašku?“
„To není taška, to je čepice,“ i přes šusťákovinu je slyšet, že se paní Kahounová urazila.
„Aha, tak jo, čepice…“ přemýšlím, jak zareagovat, aby se paní nerozzlobila ještě víc. „A nemohla byste si dělat čepici z něčeho bezpečnějšího? Takhle byste se mohla udusit!“
„Tak jo,“ ozve se z tašky, paní stáhne pokrývku hlavy, otočí se na patě a odchází pryč. Za chvilku se vrací s vánočním řetězem položeným na vlasech. Už z dálky hlásí: „Paní doktorko, podívejte, jakou mám krásnou korunku!“ Ulehčeně si oddychnu, korunku pochválím a konečně vejdu do klidu své kanceláře. Když je to korunka na hlavě, a ne kolem krku… co na tom, že paní je přes padesát.
Zapnu počítač a natáhnu se do křesla. Mám práci psychiatra ráda. A mám ráda svoje pacienty.
Duševní a duchovní stav
Jestli je na světě něco nevyzpytatelné, je to lidský mozek. Jak se to stane, že někdo v padesáti nerozpozná tašku od čepice a automat od vysílačky? Většinu psychických nemocí nelze vysvětlit jednoduchou poučkou, která by objasnila vznik všech neduhů podobného druhu. Mozek je jediný lidský orgán, jehož funkce není plně probádána. Známe některé principy fungování mozku, ale zdá se, že na lidské prožívání mají kromě biologické složky vliv i další věci, jako je třeba výchova, okolní prostředí nebo duchovní život. Lidská bytost je tělo, duše a duch. Pokud nefunguje jedna z těch složek, nezbytně to ovlivní i zbývající dvě části.
Zdá se, že mnohé věci z oblasti psychiatrie jsou čistě biologickou záležitostí a nejde o démonický útok, nevyznaný hřích ani osobní problém ve vztahu s Bohem. Jak to můžu s určitostí vědět? Jeden z důležitých přenašečů nervového vzruchu v mozku je dopamin. Pomocí něj si povídají neurony například v pohybových centrech, ale také v centrech zodpovědných za vnímání reality, interpretaci viděného a slyšeného a za schopnost rozlišovat důležité od nedůležitého. Pokud je dopaminu v mozku málo, člověk se špatně pohybuje a vzniká soubor příznaků odpovídající Parkinsonově nemoci. Pokud je ale dopaminu v mozku příliš, začne člověk pokládat nedůležité věci za důležité – za znamení a náhody, kterým věnuje pozornost. K tomu se nezřídka přidávají i zrakové nebo sluchové halucinace.
Psychické rozpoložení člověka má přímý vliv na jeho duchovní život. Nemusí to být žádná „velká diagnóza“, stačí obyčejný stres. Pokud člověk rozvine stresovou reakci, nebude pravděpodobně schopný soustředit se na dlouhé hodiny rozjímání v modlitbách nad Božím slovem. A nemusí to být nutně důsledek hříchu, že se na Boha nesoustředí, může v tom mít prsty úzkost nebo deprese.
Naopak při rozhovorech s křesťany trpícími mánií se ukázalo, že jejich nejsilnější duchovní zážitky byly právě v období mánie – Bůh k nim nejvíce mluvil, nejvíc zažívali jeho přítomnost a nejvíc zakoušeli Boží jednání ve svých životech. Myslím, že vztah s Bohem prostě odpovídá duševnímu rozpoložení jedince – tak jako depresivní člověk bude stažený do sebe, nebude mít chuť ani energii mluvit s lidmi ani s Bohem a nebude se soustředit na čtení knížek, Bibli nevyjímaje, člověk s mánií je s každým kamarád, se všemi rád mluví a má spoustu elánu, energie a nápadů. Není divu, že tomu odpovídá i jeho duchovní prožívání.
Přesto existuje řada případů, kdy hřích vede k psychickým problémům. U lidí s úzkostí, depresemi a sebevražednými úvahami se častěji než jindy setkávám s problematickými vztahy v rodině provázenými neodpuštěním. Úzkosti podpoří sledování hororů nebo poslouchání špatné hudby, nevěra, záměrné vystavování emoci strachu a negativní vyznávání. Lidé s halucinacemi častěji než jiní mluví o zkušenostech s věštěním, vyvoláváním duchů a nadužíváním drog způsobujících halucinace. Někteří z nich se účastní nebo účastnili rituálů spojených s požitím halucinogenních látek. Život v hříchu zcela jistě otvírá Satanovi možnost zasahovat nepříznivě do našeho života. Netroufám si tvrdit, že znám všechny Satanovy taktiky, ale myslím, že kromě přímého vlivu démonů na život lidí zasahuje třeba i přes méně nápadné naklonění chemické rovnováhy našeho mozku tím nebo oním směrem. Proto někdy není čas pro vymítání démonů z duševně chorých, ale pro modlitby za jejich uzdravení a případně nastavení medikace.
…
Autor: Tereza Hejnicová Foto: Pixabay – ilustrační
MUDr. Tereza Hejnicová je lékařkou Psychiatrické nemocnice Bohnice v Praze. Je členkou KS Praha.
Kam se obrátit o pomoc při „depresivní epizodě“? Kdy navštívit psychiatra a kdy psychologa nebo pastora? Existují „léky proti démonům“? I na tyto otázky odpovídá Tereza Hejnicová ve svém článku, který v plném znění vyšel v únorovémčísle časopisu Život víry (2023/2).
Tématu psychických nemocí se únorové číslo věnuje i v dalších článcích. Jak poznám, jestli potřebuji pastoraci, nebo terapii? Co neříkat člověku v depresi a co mu naopak pomůže? K tématu píšou Pavel Raus či Ráchel Bícová; osobní zkušenosti z pohledu matky líčí Ida Pencová. Své příběhy vyprávějí Tony Kalmová a čtenáři, kresleným vtipem téma odlehčuje Pavel Bosman.
Aktuální číslo Života víry přináší také rozhovor s Martinem a Kateřinou Okáčovými, ve kterém vyprávějí o tom, jak i s diagnostikovanou schizoafektivní poruchou lze žít smysluplný život a pomáhat ostatním nemocným.
V časopise dále najdete vyprávění čínské misionářky v Severní Koreji, zamyšlení Petra Kučery o přípravě na Velikonoce, Martin Penc reflektuje výsledky průzkumu o sborových mládežích. O tom, jak se mají „nedobrovolně svobodní“ v církvi, píše Lenka Mikisková. Číslo doplňuje příběh o hrdinské oběti čtyř kaplanů za druhé světové války a rozhovor se současným vojenským kaplanem Miloslavem Kloubkem.
Nechybí ani zprávy o dění u nás i ve světě či oznámení o chystaných křesťanských akcích.
Kromě papírové verze lze Život víry předplatit i elektronicky ve formátu PDF a zvukové podobě.
Toto číslo lze zakoupit i samostatně – na papíře, v PDF i v MP3.