Pane Zdechovský, četl jsem s Vámi jeden rozhovor a v něm jste řekl, že europoslanec někdy dokáže pomoci víc než ministr. Můžete to prosím upřesnit?
Když jsem tuhle větu řekl, tak jsem měl na mysli případ české maminky Renaty Rolle, kterou ve Švýcarsku podvodně nechala rodina exmanžela zavřít do blázince, aby ji v mezičase mohli zbavit rodičovských práv a jejího malého syna dostal do výhradní péče otec. Renata tehdy psala na všechny možné české úřady, ale absolutně všichni se jí vysmáli, i tehdejší ministr zahraničí za ČSSD Zaorálek. Viděli jen stránku „Švýcarsko + žena byla v blázinci“. Mě ale zajímaly i jiné detaily, pomohl jsem jí a pravidelně se teď s ní i její dcerou vídáme. Podrobnosti můžete najít v knize Ukradený syn od Markéty Šichtařové.
To je zajímavé a děkuji za informaci i tip na knihu. Vrátím se ale k původní otázce a upřesním ji. Může jeden europoslanec udělat něco pro ve světě pronásledované křesťany? Ministři jednotlivých zemí totiž moc možností nemají.
Ano, to je pravda. Ministr totiž zastupuje jen svou zemi, což je v případě ČR jen zhruba 10 milionů lidí, europoslanec ale zastupuje instituci s půl miliardou lidí. Diplomatická síla EU je proto s ČR nesrovnatelná. Můžeme tak mnohem lépe pomoci jak v individuálních případech, tak dosáhnout systémové změny. Trpělivost a spousty vyjednávání jsou ale potřeba vždy. To, že řada zahraničních států bere EU jako obrovský trh a ekonomickou sílu samozřejmě pomáhá.
Můžete tu pomoc více přiblížit?
V individuálních případech se dá využít tzv. urgentních rezolucí. Osobně jsem se podílel na několika desítkách z nich a podařilo se nám tak dostat z vězení mnoho křesťanů i dalších vězňů svědomí. Některé konkrétní případy možná někdo bude znát skrz Hlas mučedníků, mezinárodní organizaci HRWF nebo Amnesty International, se kterými se spolupracuje. U závažnějších případů či při nutnosti vyvolat nějakou větší změnu, může europoslanec iniciovat celoparlamentní rezoluci nebo sesbírat dostatek podpisů pod písemné prohlášení. To jsem třeba zorganizoval, když jsem v rámci svého působení v delegaci pro vztahy EU s Čínou řešil odebírání orgánů čínským vězňům. Od té doby úřady v mnoha zemích mnohem ochotněji dávají azyl uprchlíkům z Číny, protože mají potvrzeno, že to nejsou fabulace a konspirace, ale reálně existující problém, který musí vzít v při rozhodování v potaz.
Bere někdo ty rezoluce vážně?
Třeba Čína to hodně řešila a řeší. Nedělá jí to dobré jméno a poškozuje ji to ekonomicky, a proto v řadě případů mění své rozhodnutí. I u menších zemí zabírá buď motivace tím, že jim EU pomůže s rozvojem, odstraní nějaké obchodní bariéry nebo v další fázi naopak hrozba odebráním rozvojové pomoci. To jsou totiž další nástroje, které EU má a svým způsobem jsou to právě europoslanci, kteří mohou to soukolí dát do pohybu. Osobně pak využívám ještě i pomoci OSN a dalších orgánů, protože když chci změnit až genocidní pronásledování křesťanů v Pákistánu a ideálně co nejrychleji, je nutné využít všeho, co jen jde a doufat v postupnou synergii.
Jde dělat ještě něco?
Poslední věcí je dát své osobní peníze k pomoci v konkrétních případech. Třeba platit souzeným křesťanům v Pákistánů advokáty.
Děkuji za rozhovor!
Michal Nosál
Související článek: