Indonésie. Navzdory tomu, že se v Indonésii pravidelně vyskytují napjaté situace v křesťansko-muslimských vztazích, dialog obou těchto skupin v nejlidnatější tradičně islámské zemi urazil v posledních desetiletích gigantické kroky. Dosvědčuje to jezuitský misionář Franz Magnis-Suseno(foto), jehož přednášku publikovanou v listě milánské Katolické univerzity (Vita e pensiero) přetiskl vatikánský deník L´Osserovatore Romano (25.5.2017) pod názvem Přirozené přátelství – muslimové a křesťané v Indonésii:
Ze současných 260 milionů obyvatel Indonésie je osmdesát procent muslimů, devět procent křesťanů (z toho třetina katolíků – tedy osm milionů) a jedno a půl procenta hinduistů (původních obyvatel ostrova Bali), konfucianistů, příslušníků přírodních (méně než jeden milion) a jiných náboženství. V září loňského roku (2016) došlo k jedné poměrně nečekané události – indonéský prezident Joko Widoko udělil vyznamenání Satya Lencana Kebudayaan, tedy řád za zásluhy o výchovu, o. Fransovi van Lithovi. Kdo však byl tento jezuitský kněz, který se narodil roku 1863 v Holandsku? Frans van Lith založil v roce 1903 vysokou pedagogickou školu v Muntilanu na Střední Jávě. Neměl v úmyslu nikoho obracet, nýbrž nabídnout svým studentům formaci, díky které by v budoucnu byli oporou nové, nezávislé Indonésie. Někteří ze studentů pocházeli z javánských královských rodin. Z Muntilanu vyšli nejenom učitelé, nýbrž také intelektuálové, ze kterých se později staly vůdčí národní osobnosti. Právě za toto dílo o. van Lith obdržel prezidentské vyznamenání. V Muntilanu se však odehrálo cosi výjimečného také pro katolíky – téměř od samého počátku totiž někteří ze studentů žádali o křest.
Van Lith se tak ocitl před dilematem – jaká asi bude reakce jejich výlučně muslimských rodičů? Rozhodl se proto rodiny požádat o písemné povolení, přičemž mnohé z nich překvapivě svolily. Od té doby se Muntilan stal kolébkou javánské katolické komunity, která dnes čítá milion lidí rozptýlených po celé Indonésii. Je to společenství, v němž zaujímají klíčovou roli laici – a zejména pak učitelé a intelektuálové. Díky Muntilanu o. van Lith a další holandští jezuitští misionáři zjistili, že javanská religiozita se lišila od jejich původních představ. Samozřejmě tu existovali muslimové „santri“ se svou silně pociťovanou příslušností k islámu, kteří se pětkrát denně modlili a o ramadánu zachovávali půst. Ale možná šedesát až sedmdesát procent ostrovních obyvatel se považovalo spíše za Javánce než za muslimy. V mnoha vesnicích ani nestála mešita. Tito lidé se nemodlili pravidelně a jejich hrdiny nebyli prorok Mohamed a jeho druhové, nýbrž Judhištira a Wibisono, postavy z epických eposů Mahábháraty a Rámajány, které dobře znali díky jávskému stínovému divadlu wayang. Pro Javánce byly rituály a formální modlitba pouhým prostředkem ke zdokonalení vlastní niternosti, kterému přikládali největší důležitost. Není proto těžké pochopit, jaký svazek se mohl vytvořit mezi evangeliem a javánskou religiozitou. Javánec může bez obtíží chápat skutečnost, že se Bůh stal jedním z nás a ponížil se, aby s námi procházel cestami světa, že Ježíš je Emmanuel, tedy „Bůh s námi“.
Typická „vůně“ katolické zbožnosti se dobře přizpůsobuje indonéské religiozitě vnitřního citu. Základním prvkem křesťanského učení, který souzní s javánským vnímáním, pak je přikázání lásky. Slýchal jsem některé muslimy vyslovit, že tajnou zbraní křesťanů je jejich první přikázání – přikázání bezpodmínečné lásky. Evangelium je však přitažlivé nejenom tam, kde vstupuje do souladu s jávskou religiozitou, nýbrž také svým voláním po konverzi, tedy tím, že následování Krista vyžaduje změnu starých návyků.
Indonéská církev naopak musí zahájit mnohem obtížnější poznávací proces – měla by se učit poznávat „pravé muslimy“. Při objevování jávského islámu, ve kterém mladá církev pokračovala, totiž tito „praví muslimové“ zůstali stranou. Jsou to takzvaní „santri“ – tedy Indonésané, jejichž totožnost je určována pevnou příslušností k islámu. V křesťansko-muslimských vztazích odjakživa existovaly hluboké předsudky a podezírání. Sdílíme velmi složité dějiny, které se staly součástí naší kolektivní identity. Tyto dějiny poznamenaly křížové výpravy, západní kolonialismus, turecké a arabské útoky na Evropu. Katolíci se politicky zařadili po boku takzvaných nacionalistů, tedy oné většiny Indonésanů, kteří si nepřáli vměšování islámu do politiky. Avšak během sedmdesátých let 20. století došlo ke změně. Mnohými katolíky otřáslo trvalé porušování lidských práv. Uvědomili si, že vztah k islámu, podobající se přetahování lana, by pro budoucnost nebyl příhodnou strategií. Nabyli přesvědčení, že křesťané v dlouhodobé perspektivě mají k muslimům rozvíjet vztahy založené na důvěře. Především díky nevládním sdružením a opozičním protivládním skupinám se tak z tohoto bodu začala odvíjet síť vztahů mezi indonéskými křesťany a muslimy – zejména pak mladými, které pojily tytéž politické, společenské a kulturní ideály.
Na tomto velmi vlivném procesu se stále více podílely muslimské osobnosti neomezeného, pluralistického vidění, jako Abdurrachman Wahid (pozdější čtvrtý prezident Indonésie), který při vstupu na národní scénu prosadil zcela novou otevřenost a úsilí o náboženskou svobodu za pevného ukotvení v javánském islámu. Wahid si vzal za svou také podporu náboženských menšin. Dále zde byl teolog Nurcholiš Madjid, který v roce 1970 zahájil debatu o nutné modernizaci islámu, čímž si až do samého konce vysloužil nenávist nejvyšších náboženských představitelů. Nurcholiš prohlašoval, že muslimem je každý, kdo se odevzdal Absolutnu, neboť slovo „islám“ značí „odevzdanost“. Podle jeho názoru tudíž do ráje mohli jít nejenom následovníci „náboženství knihy“ (muslimové, židé, křesťané a zoroastrovci), nýbrž také hinduisté a buddhisté. Tyto okolnosti nám otevřely oči – zjistili jsme tak, že neexistuje monolitní islám. Také tradiční muslimské organizace v zemi totiž hájily státní filosofii, nazývanou Pancastilla, podle níž Indonésie patří Indonésanům nehledě na jejich náboženskou příslušnost. Naučili jsme se proto, že lze být přáteli „pravých“ muslimů.
Od devadesátých let je běžné, že katoličtí a protestantští ministři navštěvují islámské internátní školy (pesantrens) a že na nich nějaký čas pobývají katoličtí bohoslovci, včetně jezuitů. Všichni katoličtí biskupové dnes osobně znají islámské náboženské představitele a mnozí faráři navázali vztahy s místními muslimskými předáky, ačkoli na hlubší rovině zbývá ještě hodně práce. Je navýsost překvapivé, že tyto vztahy neprošly krizí během více než tříleté brutální občanské války ve východní Indonésii (1999-2002). Pokud si položíme otázku, co může křesťany a muslimy spojovat, odpověď je dvojí – za prvé se indonésští muslimové, včetně těch nejméně ústupných, shodují v tom, že „islám je tolerantní“ a „nemá nic proti křesťanům“ (jak mi jednou řekl Habib Rizieq Shihab, vůdce integralistické Fronty islámské obrany), vyhraňují se však vůči proselytismu.
Je zde však ještě něco navíc – jako křesťané i muslimové vycházíme z kořenů základních lidských hodnot, které jsou ukotveny v indonéském kulturním prostoru. Patří k nim pozitivní pohled na druhého člověka, pomoc potřebným, poctivost, hluboké vědomí skutečnosti, že v našich srdcích není místo pro závist, nenávist a podezřívání a konečně odmítání nespravedlivého jednání. Indonésané všech náboženských vyznání, s výjimkou přesvědčených fundamentalistů, zároveň vnímají, že je spojuje příslušnost k indonéskému národu. Jako Indonésané jsou sjednoceni skrze politické hodnoty vyjádřené v Pancastille, a sice solidární spravedlnost a solidaritu, ztotožnění s indonéským státem, nezbytnost trvale pokojného a civilního chování, úsilí o budování mírové, spravedlivé, prosperující a pokrokové Indonésie. Na základě těchto hodnot vedeme s ostatními Indonésany dialog o zlepšení vzájemných vztahů, řešení problémů, podpoře mírového soužití a překonávání konfliktů. Mluvíme ale také o vymýcení chudoby, diskriminace a korupce. Všechny bez rozdílu pak znepokojuje ohrožení drogami, pornografií a konzumismem, podněcovaném sdělovacími prostředky.
Vysvětluje Franz Magni-Suseno, jezuitský misionář německého původu, emeritní profesor Driyarkara School of Philosophy v Jakartě, který v listopadu loňského roku obdržel cenu Mattea Ricciho milánské Katolické univerzity Nejsvětějšího Srdce.
Zdroj: Vatikánský rozhlas
Foto: Youtube