Přímá volba prezidenta je v českém prostředí stále poměrně horkou novinkou. Tento způsob výběru hlavy státu se v tuzemsku často stává terčem kritiky, protože v našem systému prezident disponuje jen velmi omezenými pravomocemi, a tak sice teoreticky jeho pozice posiluje, v praktické rovině ale k žádným reálným změnám nedochází. Přímá volba je proto v českém kontextu označována za nesystémový a cizí prvek. Takto zvolený prezident sice možná symbolicky disponuje silnějším mandátem, není mu ale ústavou poskytnut prostor k uplatňování širších pravomocí, což ve výsledku může nahrávat jeho snahám hledat si jiné skulinky pro uskutečňování vlastních mocenských ambicí.
Prezidentovi oficiálně nadále zůstává jeho tradiční reprezentativní funkce, i ta s sebou ale nese svá úskalí. Přímá volba posílila nezávislost prezidenta na parlamentu, a tak nepřímo zvýšila pravděpodobnost, že se jeho názory a postoje k zahraničněpolitickým otázkám budou rozcházet se stanovisky vlády. Takový rozpor sice může být přínosem pro celospolečenskou diskuzi, zároveň ale ztěžuje čitelnost chování České republiky v mezinárodním prostředí a její důvěryhodnost v očích partnerů.
Dalším negativem přímé volby je sílící polarizace společnosti. Zatímco například ve volbách do poslanecké sněmovny lidé své hlasy dělí mezi mnoho různých stran, druhé kolo prezidentského maratonu svádí k čistě černobílému vidění světa. Vítězem se může stát jen jeden, napětí mezi oběma vyhraněnými tábory by se dalo krájet. S ním ruku v ruce zákonitě přicházejí nenávistné útoky, dezinformace, vyhrocené internetové rozepře… A rozdělení bohužel po volbách jako mávnutím kouzelným proutkem nezmizí. Spíš naopak.
Reklama
Přímá volba vede také ke zvyšování antipatie vůči politikům. Jen si vzpomeňme, jak často v prvním kole zaznívaly sliby některých kandidátů o tom, že v případě zvolení budou hájit zájmy „obyčejných lidí“ vůči „zkorumpovaným politikům“. Tímto se funkce prezidenta posouvá spíše do role ombudsmana a dělení na „nás obyčejné lidi“ a „zlé politiky“ v rámci kampaní nejenže vede k další zbytečné polarizaci, zároveň ale působí absurdně vzhledem ke skutečnosti, že i kdyby nový prezident pocházel z lidu, stejně se z něj zvolením stává vrcholný politik.
Na druhou stranu je ale vítaným důsledkem, že přímá volba lidi aktivizuje, vyvádí z netečnosti a podporuje v nich zájem o politické dění. Mnozí k přímé volbě prezidenta přistupují jako k referendu o módních otázkách, jako jsou uprchlíci nebo Rusko, nicméně se při této příležitosti otevírají i nová témata, kterým by se za jiných okolností pravděpodobně nedostalo tolik pozornosti. Jinými slovy se dá říct, že kandidáti sice v debatách často zdůrazňují otázky, na jejichž řešení v prezidentské pozici budou mít minimální vliv, mohou ale tímto způsobem alespoň upozornit na opomíjené oblasti, inspirovat a svou kampaní dát hlas lidem, kteří nezastávají mainstreamový názor.
Když se ale na přímou volbu podíváme s odstupem, zjistíme, že se vlastně s trochou nadsázky jedná hlavně o poutavou reality show. I ten napínavý scénář tomu odpovídá – castingem se do užšího výběru dostane několik kandidátů, kteří se spolu střetnou v různých disciplínách. Diváci si z nich následně vyberou dva favority, jen místo klasických SMS k hlasování využijí zapečetěné urny. Ve druhém kole se obdobným způsobem po intenzivním finále zvolí vítěz, kterému bude za odměnu na pět let propůjčen Pražský hrad a přední stránky českých médií. A tím to celé teprve začne.
Autor: Kristýna Gillíková Foto: screenshot iprima.cz