Byl jsem požádán, abych se vyjádřil k současné situaci v Evropě. Když jsem se svobodně rozhodl, po 8 letech působení v parlamentu, znovu nekandidovat a odejít z tzv. „velké politiky“, tak jsem brzy zjistil, jak rozdílný je pohled obyčejného občana a politika na politiku. O tom jsem v následujících letech přemýšlel, mluvil a psal. Takže ode mne, jako bytostného konzervativce nelze očekávat, že budu vymýšlet něco nového a převratného. Takže se budu jenom opakovat, mnohdy něco zdůrazňovat, mnohdy čerpat ze stejných pramenů.
Měli bychom vědět, že v životě existují určitá pravidla a tradice, mnohdy ani nevysvětlitelné, které se každý člověk musí, nejlépe od svých rodičů, naučit. Tato pravidla určují hranice snesitelnosti pro společnost a slušnosti ve vzájemných vztazích mezi lidmi. Tyto věci jsou natolik důležité, že dokonce by neměly být svěřeny byrokratům, ani politikům – měly by být pouze mezi jednotlivci. Mírou, kterou do těchto pravidel, tradic a úzů stát vstupuje, oslabuje morální úroveň společnosti. Nemusím ani zdůrazňovat, že naše generace, která zažila nejprve hnědý a poté rudý teror, ty neblahé zásahy velmi dobře zná. Jde však o to, aby si je trvale pamatovala a předala je svým následovníkům.
Dík za to, že se lidé v Československu v listopadu 1989 spontánně rozhodli žít ve svobodě. Mnoho věcí se od té doby změnilo k lepšímu. Stačí se porozhlédnou po lidech, domech, městech a obcích, řekách a polích a porovnat je s dobovými fotografiemi z dob totality.
Stačí si uvědomit, že jsme členem Severoatlantické aliance
Naše republika, úměrně své velikosti a váze, má hlas v rozhodování o budoucnosti světa. Idea a 70 let praxe NATO nám sice nedávají záruku stoprocentní, ale určitě záruku nejvyšší možnou, že už nebudeme nuceni přijímat jakýkoliv mocenský diktát. A navíc se nám, po padesáti letech otroctví, splnil krásný sen: jsme si rovni se svými spojenci. Naši nepřátelé i 5. kolony u nás dělají vše pro to, aby nás rozdělili. My bychom ale měli prokázat nejen jednotu, ale také dokázat svým spojencům, i sami sobě, že budeme ochotni sdílet s nimi stejné hodnoty v dobrém i ve zlém.
Co jsme očekávali od vstupu do NATO ? Přece zajištění svobody a bezpečnosti. A to se nám splnilo.
Stačí si uvědomit, že jsme se v listopadu 1989 rozhodli stát se členem Evropské unie
Považuji za nutné nejprve připomenout, že demokracie je forma vlády, v níž vládne lid přímo, nebo prostřednictvím volených zástupců. Demokracie byla zavedena v 6. století před naším letopočtem v athénském městském státě, kde se lid během shromáždění podílel na rozhodování. Až po vzpouře amerických kolonií proti Britanii v roce 1775 začali politici (především James Madison) rozvíjet ideu zastoupení, která by umožnila demokracii uplatnit se v jakkoliv velkých státech. V novodobém světě je zastoupení zajištěno prostřednictvím politických stran, které soutěží prostřednictvím nabízení a prosazování svých idejí.
Demokracie funguje nejlépe v homogenních společnostech, kde nejsou velké etnické, jazykové, náboženské, či ekonomické rozdíly. Čím více odlišností, tím více problémů. Je evidentní, že politické strany, jako nositelé ideologií, budou mít nezastupitelné místo i v budoucnosti. To znamená, že v demokratické soutěži bude úspěšná ta politická strana, která získá většinovou voličskou podporu a bude moci prosazovat svoji ideologii, prostřednictvím s voliči dohodnutého programu.
Je ale také evidentní, že v budoucnu bude převládat takový systém, kterého se dobrovolně a permanentně zúčastňuje drtivá většina občanů – tedy že politická soutěž politických stran bude kontrolována občanskou společností. Všechny tyto historicky prověřené aspekty většina naší společnosti spatřovala ve sjednocené Evropě. Je však také evidentní, že pro poměrně velkou část občanů České republiky se tento ideál demokratické Evropy nevyplnil. Pravděpodobně proto, že se na tzv. „západě“ vytratila víra ve schopnosti lidí vládnout sami sobě, neboť se přestaly dodržovat určité morální standardy a lidé tudíž přestali být ctnostnými. Navíc se setřel rozdíl mezi konzervativci, liberály a socialisty. Každý se dokáže spojit s každým, Desatero se stalo cizím slovem, natož Bůh.
Vznikl tak oprávněný dojem, že demokracie je vlastně amorfním politickým prostorem pro dlouhodobé přežívání politických struktur, které se spojily se strukturami ekonomickými a morálku ze svého slovníku zcela vypustily. A navíc politické strany si v evropských strukturách zřídily svůj odborný aparát, který přerostl politikům přes hlavu. O tom, jak evropští byrokraté zneužili svoji moc, svědčí jejich současně probíhající postup proti Velké Británii, která se rozhodla opustit EU poté, kdy nebyly, právě evropskými byrokraty, vyslyšeny anglické návrhy na omezení moci těchto byrokratů ve prospěch politiků a občanů EU.
S odstupem času musím ale konstatovat, že ani v České republice to není jiné. Dnešní politici dosud nepochopili význam naší účasti v evropské integraci. Na rozdíl od státnických myšlenek Václava Havla o tom, že identita není mimo naší odpovědnost, ale naopak je jejím výrazem a o tom, že je nutné v našich myslích učinit vše pro spojení české identity s identitou evropskou, jsou myšlenky dnešních politiků zaměřeny jen a jen na jejich vlastní prospěch. Jejich politika se projevuje zejména zapomněním na éru totality, prosazováním nesnášenlivosti všech kolem sebe a prosazováním vlastního sobectví, jako něčeho, na co mají právo.
Ještě v nedaleké minulosti dbaly státy, rodiny i jednotlivci především na to, alby žili rozumně, měli vyrovnané rozpočty, přemýšleli nad budoucností. Je logické že jejich životní úroveň rostla pomalu. Jakmile se objevil nový, z cizího rozdávající sociální a zcela liberální hodnotový systém založený na chtění všeho tady a teď hned, uvedlo to do života jednotlivců, rodin i států systém rozpočtů založených na nesmyslné víře ve stálý růst, tedy žití na dluh. Z historie víme, že podobným osudem „prošel“ Řím, stejně jako ludvíkovská předrevoluční Francie, císařská Čína a další. Jak známo, tradiční společnosti v minulosti vždy oscilovaly v čase podle toho, zda byl mír či válka, zda byla či nebyla dobrá úroda, nebo se vyskytla nějak epidemie. Jakmile se na tyto zákonitosti zapomnělo, dospěla příslušná společnost ke svému závěrečnému vývojovému stadiu.
Je současná Evropa v situaci tredičních společností minulosti?
Domnívám se, že není. Je sice pravda, že současná politická reprezentace, propojená nebezpečně s ekonomickou elitou, aby neztratila moc, přeregulovala celý finanční sektor a zadlužila celou společnost tak, že je velmi obtížné splácet dluhy a rezignovala na život v pravdě. Existují však svobodná media a svobodné občanské aktivity, které jsou schopny zabránit neblahým vyhlídkám do budoucnosti. A pak jsou tu svobodné volby. Jen nesmíme zapomínat na to, že nejde o krizi ekonomickou, jak nám vykreslují nepřátelé demokracie, ale o krizi důvěry. Dnešní politici se chovají stejně, jako bývalí „mocipáni“.
Co jsme očekávali od vstupu do EU? Drtivá většina chtěla žít ve svobodné společnosti. Podstatná část této většiny se také ale chtěla mít materiálně stejně dobře, jako se měli lidé ve „starých“ zemích EU. Je jisté, že se všechny aspekty a naše přání nemohla v tak krátkém čase splnit. Ale stále si dovoluji považovat naše členství v EU za zázrak.
Každý stát, světové mocnosti obzvlášť, sleduje nejen ekonomické, obchodní a podnikatelské zájmy svých občanů a podnikatelů, ale především své zájmy politické. Spojené státy se po 2. světové válce rozhodly jít cestou vytvoření euroatlantického společenství, které bude mít největší obrannou sílu a bude uznávat hodnoty, vycházející z evropské civilizace a ctící demokracii a svobodu. Cílem Ruské federace je navázat na politické cíle Sovětského svazu a vytvořit civilizační oblast, která bude řízena jako impérium s centrem v Moskvě a bude ovládat Eurasii. Ta v budoucnu přetrhá vazby mezi Evropou a USA a podle této doktríny hroutící se severoatlantickou civilizaci nahradí. Naproti tomu Čína vsadila na ideologii ekonomického úspěchu. Vytváří smíšenou ekonomiku s nebývalou rolí státu. Slibuje lidem blahobyt s omezenou svobodou jednotlivce, ale s cílem stát se světovým ekonomickým hegemonem a takto ovládnout svět.
V listopadu 1989 se většina občanů Československa rozhodla opustit euroasijskou cestu k ovládnutí světa prosazením idejí komunismu a proto se rozhodla pro euroatlantické společenství. Stali jsme se členy Severoatlantické aliance a Evropské unie. Jsem přesvědčen, že obyčejná lidská touha po svobodě potvrdí toto rozhodnutí i v budoucnu a odmítne nesvobodu. Ale pro úspěch vlastní země, pro úspěch každého občana, ale také pro úspěch celé Evropské unie, musíme i my něco udělat. Stačilo by dát jednoznačně najevo ruským generálům, čínským hegemonistům, iránským duchovním, různým neonacistům a neokomunistům, stejně jako všem teroristům, že český prostor, stejně jako prostor evropský, není prostorem pro jejich plány na ovládnutí světa. Naše země, Evropa i celý západní svět potřebuje, aby ji konečně řídili schopní a odvážní lidé. Jako to byl u nás T. G. Masaryk, nebo ve Spojených státech Ronald Reagan. Ale ne lidé, kteří sami nedokáží žít v pravdě. Jako jsou lidé z 5. kolon v našich končinách, sloužící cizí zájmům, nebo bruselští byrokrati, sloužící vlastním zájmům. I proto si myslím, že je třeba brát vážně volby do Evropského parlamentu.
Jsou před námi volby do Evropského parlamentu
Jsem optimista, takže věřím, že západní civilizace nestojí na okraji pomyslné propasti, natož nad hrobem. Jsem optimista, takže věřím ve spojení ideje češství s idejí evropanství, aniž bychom se vzdali svébytného kulturního a národního dědictví. Jsem optimista, takže věřím, že má cenu jít k evropským volbám.
Je ale nutné si uvědomit, kdo si přeje krizi západní společnosti, kdo si přeje rozpad klasické rodiny, kdo si vymyslel pojem pražské kavárny, aby vytvořil hluboký příkop mezi prostými lidmi a národními elitami, kdo přichází s totalitou lidských práv bez odpovědnosti. Kdo manipuluje s našim myšlením a díky tomu to vypadá, jako bychom ztratili schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem, mezi pravdou a lží, láskou a nenávistí a přestali jsme používat zdravý selský rozum.
Proto vyzývám všechny svobodomyslné spoluobčany k účasti na těchto volbách – abychom se podíleli na zvolení poslanců, kteří nahradí bruselské byrokraty svobodomyslnými úředníky, na zvolení poslanců, kteří budou prosazovat zájmy jednotlivých členů EU, na zvolení poslanců, kteří věří v úspěch EU i celého euroatlantického společenství. Vím, že nemohu a ani nechci oslovit ty voliče, kteří věří v úspěch euroasijského impéria, vím že nemohu a ani nechci oslovit ty voliče, kteří jsou přesvědčeni, stejně jako jejich straničtí představitelé, že naše účast v NATO či EU je špatnou politikou, vím dobře, že nemohu a ani nechci oslovit národovce, kteří si nepřejí úspěch EU a také vím, že nemohu a ani nechci oslovit ty voliče, kteří jsou ochotni hrbit se před čínskými hegemony.
Dovoluji si ale oslovit ty spoluobčany, kteří se ještě nerozhodli, s prosbou, aby využili svého občanského práva a pomohli nejen České republice a Evropě, ale především sami sobě.
Děkuje a dobrou mysl přeje
Karel Ledvinka
Autor je ekonom a politik, v 90. letech poslanec a místopředseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, dnes jako nestraník člen Smírčího soudu Konzervativní strany.
Psáno pro Konzervativní listy. Foto: Evropský arlament v Bruselu.