„Značnou část svého života jsem strávil rozhovorem s lidmi o roli víry tváří v tvář nadcházející smrti. Od té doby, co jsem se v roce 1975 stal vysvěceným presbyteriánským duchovním, jsem seděl na bezpočtu postelí a občas jsem dokonce sledoval, jak někdo naposledy vydechl,“ začíná svůj komentář pro The Atlantic Timothy Keller, ve kterém se zamýšlí nad bolestí a utrpením v životě křesťanů.
Zakladatel newyorského sboru Redeemer popsal, jak pouhý měsíc po vydání knihy o tom, co říká umírajícím lidem, sám čelil překvapivé diagnóze rakoviny, na kterou vůbec nebyl připraven. Když si četl statistiky, kolik lidí přežije rakovinu slinivky, neměl vůbec žádnou chuť na svou vlastní knihu o smrti. „Moje žena Kathy a já jsme trávili spoustu času v slzách a nedůvěře. Oběma nám bylo 70 let, ale cítili jsme se silní a schopní téměř všeho, co jsme dělali posledních 50 let.“
Související – Nikdy jsem necítil silnější Boží vedení než při psaní mé poslední knihy, říká Keller
Přirozeně k němu a jeho manželce přišly myšlenky, proč to Bůh dovolil. Kde je a proč nezasáhne? V podobných situacích mnozí křesťané čelí krizi své víry. Připadá jim to nespravedlivé, že právě oni se potýkají s takovou výzvou. „Jedna žena s rakovinou mi před lety řekla: „Už nejsem věřící – víra v mém případě nefunguje. Nemůžu uvěřit v osobního Boha, který by mi něco takového udělal,“ popisuje Keller zkušenost z pastorační služby.
„Jednou z prvních věcí, které jsem se naučil, bylo, že povrchní náboženská víra neposkytuje automaticky útěchu v dobách krize. Víra v Boha a posmrtný život se nestanou spontánně uklidňujícími a existenciálně posilujícími. Navzdory mému racionálnímu, vědomému uznání, že jednoho dne zemřu, realita fatální diagnózy vyvolala pozoruhodně silné psychologické popření reality procesu umírání,“ vysvětlil Keller pochody svého přemýšlení v tváři tvář hrozivé diagnóze.
Podle Kellera se lidstvo vždy snažilo vytěsnit realitu smrti a citoval reformátora Jana Kalvína, který to popsal slovy, jak lidé při pohledu na umírajícího člověka můžou „krátce zafilozofovat o prchavé povaze smrti, ale v okamžiku, kdy odvrátíme svůj zrak, zůstane jen myšlenka na věčnost.“
Související – Tim Keller: Choroba mně naučila úplné závislosti na Bohu
Víra v Boha a posmrtný život můžou mít jen abstraktní charakter, skutečná hloubka je prověřena, když člověk čelí konci a jeho vlastní srdce musí uchopit tuto realitu. V opačném případě je smrt jen něco vzdáleného, co Keller přirovnal ke sledování filmu, ve kterém se odvíjí příběh války s umírajícími postavami.
Keller popisuje zkušenosti z vlastní pastorační služby, kdy viděl lidi, jejichž náboženská víra se na smrtelném lůžku rozplynula a proměnila se v přesvědčení, že po smrti nic neexistuje. Tento postoj se stal únikem před strachem z odchodu ze života. Přesto všechno je přesvědčen o tom, že existuje možnost, jak za spolupráce srdce i mysli je možné se připravit na poslední dny na této zemi. Záměrně mluví o mysli i srdci, protože se domnívá, že je nutné zapojit jak intelekt, tak emocionální angažovanost.
Právě existence bolesti, smrti a utrpení se pro mnohé staly důvodem, proč v Boha nevěří. Nenašli smysl pro utrpení a došli k závěru, že v tom ani žádný smysl není. Americký teolog dále píše, že lidé po celá staletí byli přesvědčeni o vlastní nedokonalosti a hříšnosti, to jen moderní člověk 21. století došel k závěru, že pohodlí je něco, co si zaslouží. To má však také za následek, že hůř zvládají vlastní bolest a utrpení. Psycholog Charles Taylor, kterého Keller cituje, došel k závěru, že to není utrpení, které lidem brání věřit v existenci Boha, ale ve skutečnosti je to jejich přílišná důvěra v sebe a své schopnosti, která je vede k hněvu, strachu a zmatku.
Po diagnóze rakoviny se proto Keller zamýšlel nad svou vlastní protestantskou vírou a ortodoxií své teologie a jak ve skutečnosti chápe Boha. Toto přemýšlení ho vedlo k nepříjemným otázkám, zda skutečně on žil pro Boha, nebo tu byl Bůh pro něj? Byl to on, kdo věděl, jak by se okolnosti jeho života měly odvíjet, nebo žije s postojem – buď vůle Tvá?
Dalším problémem, se kterým se musel intelektuálně vypořádat, byla víra ve vzkříšení. Kvůli vlastním zdravotním problémům to už déle nebyla jen teoretická výzva, ale realita, s kterou se musela vypořádat jeho víra. Je to skutečné nebo celé učení o posmrtném životě bylo jen jeho zbožné přání? To, co se snažil překlenout, byla propast mezi abstraktní a skutečnou vírou.
Podle Kellera máme nejen věřit, že Bůh je dobrý, ale také, jak píše žalmista, „ochutnat“ jeho dobrotu a stejně tak to jak se píše v Efezanům „vidět“ „očima srdce“.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
-red- Datum: 23. března 2021 Foto: Redeemer – Tim Keller
Most particularly for me as a Christian, Jesus’s costly love, death, and resurrection had become not just something I believed and filed away, but a hope that sustained me all day. I pray this prayer daily. Occasionally it electrifies, but ultimately it always calms: