říká o životě na misii Caleb Patty
Calebe, jsi Američan, ale vyrostl jsi v České republice. Jaké bylo tvé dětství?
Narodil jsem se v Německu krátce předtím, než se naše rodina přestěhovala do Česka. Moji rodiče začali svoji celoživotní práci s Josiah Venture (misijní organizace, kterou Pattyovi založili, dále JV – pozn. red.). Spolu s bratrem a sestrou jsem pozoroval lásku a oddanost svých rodičů k Ježíši a České republice. Překonávali mnoho problémů a překážek a vytrvali v zájmu Božího království. Myslím, že můj otec je v českém křesťanském prostředí známý díky své věrnosti, se kterou se podřizuje Bohu, a díky tomu, že jeho život odpovídá jeho vyučování. Být synem Davea Pattyho znamenalo, že jsem viděl a zakoušel obnovující Boží moc v praxi tak často, že mě nikdy nepřitahoval život vzdálený od Boha. Větší dojem než „sláva“ mých rodičů na mě dělal jejich zvyk neustále upínat pohled na Ježíše, ať v úspěchu nebo v selhání, v radosti i starostech.
Jaký máš k Česku vztah?
Stále se tam cítím jako doma. Zrovna nedávno se mi po něm po delší době opravdu zastesklo. Českému prostředí rozumím dokonce lépe než americkému. Mám Českou republiku rád a chybí mi, zároveň si ale uvědomuji, že se do ní se svým obdarováním a osobností příliš nehodím. Nemyslím si, že bych byl ve službě v České republice efektivní, ale miluji ji.
Proč myslíš, že bys nebyl efektivní?
Aby člověk uspěl nebo něco dokázal v Albánii, je potřeba jistá rozhodnost a vytrvalost navzdory překážkám. V Česku je potřeba citlivě a opatrně manévrovat v komplexním systému. Je to tam velmi komplikované, komunikace v jazyce je složitá, takže musíš být při interakci s lidmi opatrný, zvlášť ve službě. Ale v Albánii jsou lidé vášniví, projevují svoji lásku či hněv, jsou velmi loajální a otevření. Myslím si, že moje rozhodnost, vytrvalost a přístup ve vztazích se hodí spíš do Albánie než do ČR.
Jak jsi na tom s albánštinou? Domluvíš se?
Kdybych měl kázat, asi by to nedopadlo dobře, raději poprosím o překlad. Ale jinak se dokážeme zorientovat v téměř každé situaci. Ještě moc nechápu, když kolem mě lidé vtipkují, to se mi snad podaří za deset let. Pokud ale začínám rozhovor, vedu setkání nebo jdu s někým na kafe, pak s albánštinou nemám problém. Vlastně to v porovnání s češtinou není příliš těžký jazyk.
Pocházíš z křesťanské, misionářské rodiny. Je to výhoda, nebo nevýhoda?
Asi obojí. Výhoda je, že jsem vyrůstal v multikulturním prostředí. Za tuto zkušenost jsem byl v posledních třech letech mnohokrát vděčný. Díky tomu jsem se vyhnul některým chybám při komunikaci s lidmi, když se snažíme pochopit jejich způsob myšlení a života, který je tady opravdu odlišný. Mohli bychom je soudit a říct si, že všechno dělají špatně a jsou ve všem pozadu, ale mám výhodu, že chápu, že žít se dá různým způsobem. Nevýhoda v jistém smyslu asi je, že bychom se mohli snažit kopírovat své rodiče. Jejich příběh jako misionářů se od našeho podstatně liší a my si musíme najít svoji cestu. Mnoho zásad je pro nás užitečných, ale naše zkušenost je nová a při hledání cesty děláme své vlastní chyby.
Můžeš dát nějaký příklad?
Stále se od rodičů učíme, jak ve službě nevymýšlet strategie, jež by možná působily impozantně a přinesly rychlý úspěch, který by ale neměl dlouhého trvání. Místo toho se podle jejich příkladu snažíme být věrní Ježíšově způsobu služby, spoléhat na to, že výsledek je v Božích rukách, a uvědomovat si, že nás čeká dlouhá cesta. Mnoho věcí děláme jinak, ale to je asi dáno tím, že máme jinou náturu, obdarování a žijeme v jiné kultuře.
Je něco vysloveně nevýhoda?
Bylo by špatné, pokud bychom předpokládali, že Bůh chce, abychom byli misionáři pouze na základě povolání svých rodičů. My jsme si ale jistí, že nás Bůh povolal. Proto žádnou nevýhodu nevidím. Vlastně jsem vděčný, pocházet z misionářské rodiny je v mnoha směrech požehnání. Rodiče rozumějí tomu, čím procházíme, povzbuzují nás, souhlasí s tím, jak jsme se rozhodli svůj život strávit. Je to jako společný jazyk.
A rodina Haley?
Její rodiče jsou misionáři na Slovensku.
Jaká náhoda! Jak jste se potkali?
Její tatínek byl pastorem sboru v Coloradu, který podporoval naši rodinu na misii, takže jsem se s Haley poprvé potkal, když jí bylo čtrnáct a mně patnáct…
Autor: Jitka a Tomáš Evanovi. Foto: Život víry
Ukázka rozhovoru, který si v plném znění můžete přečíst v dubnovém čísle měsíčníku Život víry. Caleb a Haley Pattyoviv něm dále mluví např. o tom, jak se vlastně jejich cesty spojily a jak se ocitli v Albánii, i když to původně neplánovali.
Dubnové číslo se věnuje tématu „Víme, čemu věříme?“. Jak souvisí víra ve vzkříšení s jízdou na laně nad propastí? Je Ježíš skutečně jediná cesta? Nevedou všechna náboženství k Bohu? Nad tématem se zamýšlejí David Novák, Jiří Unger, Mark Pickering a Peter Saunders.
V čísle dále najdete úvodník Kateřiny Lachmanové „Nejsme neznámí vojíni“ nebo články reagující na současné dění na Ukrajině: Nad významem modlitby tváří v tvář válce se zamýšlí Tomáš Dittrich, Jiří Unger pak nad propojením církevní a státní moci v Rusku.
K Velikonocům se vztahují články Víta Šmajstrly (ten píše o půstu nejen z hlediska lékaře) a Tomáše Dittricha (ten zase na základě biblických zpráv o Josefovi z Arimatie přemýšlí o tom, zda od sebe evangelisté opisovali, nebo ne). Nechybí ani virtuální historický rozhovor s Williamem C. Townsendem – lingvistou a překladatelem Bible, který stál u vzniku Wycliffových překladatelů Bible –, článek Štěpánky Krišicové o tlaku na výkon či osobní příběh čtenářky o tom, jak se vyrovnávala se smrtí manžela.
Kromě papírové verze lze Život víry předplatit i elektronicky ve formátu PDF a ve zvukové podobě.
Toto číslo lze zakoupit i samostatně – na papíře, v PDF i v MP3.