Na jaře následujícího roku byla katolická strana posílena volbou Ferdinanda II. za českého krále. Ferdinand byl vychováván jezuity a byl známý svým rekatolizačním úsilím ve Štýrsku a v Korutanech. Jeho zvolení bylo pro katolíky velkým povzbuzením a vedlo mimo jiné k tomu, že obyvatelé města Hrobu byli pod hrozbou vysokých pokut donuceni zbořit evangelický kostel, který si sami postavili, protože Hrob spadal pod správu pražského arcibiskupa.
Napětí vyústilo v otevřenou vzpouru proti Ferdinandu Štýrskému a ve volbu nového krále. Armády obou stran se daly do pohybu. K rozhodnému střetu došlo 8. listopadu 1620 na Bílé hoře, kde byla stavovská vojska poražena císařskými. Následujícího dne král Fridrich Falcký spěšně uprchl ze země. Poražené stavy vyjednávaly s císařským generálem Maxmiliánem Bavorským a vymínily si na něm slib všeobecného odpuštění a zachování politických i náboženských svobod. Ale Maxmilián napsal papeži: „Zda bychom byli hodni milosti Boží, kdybychom se zbaběle slitovali nad přemoženými.“ A císaře Ferdinanda vyzýval, aby nijak nedbal na jeho sliby – vždyť je dal on, Maxmilián, a nikoliv císař.
Související – Poprava českých pánů na Staroměstském náměstí roku 1621 (část 1.)
Když bylo císařské vojsko vpuštěno do Prahy, vyplenilo mnoho měšťanských domů i paláců uprchlé šlechty. Někteří evangelíci odešli ze země – domnívali se, že to bude na čas, než se přežene to nejhorší, a potom se budou moci vrátit. Ale v plánech obnovené katolické vlády už pro nekatolíky nebylo místo.
Katolická strana postupovala opatrně, krok za krokem. Nejprve se snažila získat pro sebe všechny pražské kostely. Přišly také první městské vyhlášky, které nařizovaly například odstranit evangelické (nebo biblické) nápisy, malby nebo plastiky (kalichy) z fasád domů. 14. dubna 1621 byli obesláni všichni čeští i němečtí kazatelé v království a byli vyzváni, aby se poddali římské církvi, přijali svěcení od arcibiskupa a vysluhovali svátost oltářní pod jedním způsobem (tedy pouze s podáváním hostie). Ani jeden z nich na to nepřistoupil. Místo toho se začali pomalu připravovat na odchod ze země. Dobře vytušili, co se bude dít.
Související – Semínko bylo zaseto
6. února byl vydán rozkaz zatknout padesát osob, které se podílely na povstání. Bylo to překvapivé a náhlé. Někteří ze zatčených byli doslova přepadeni. Potom přišel soud a s ním rozsudky smrti. Mnozí doufali v císařskou milost a snažili se jí dosáhnout. 21. června 1621 začalo kruté divadlo – dokonale připravená a na efekt vypočítaná podívaná. Na velikém (16×16 m) a dva a půl metru vysokém pódiu, které bylo spěšně postaveno před Staroměstskou radnicí, bylo popraveno dvacet sedm českých pánů, rytířů a měšťanů. Pouze jednomu z městských direktorů, Janu Theodoru Sixtovi z Ottersdorfu, vymohli jeho synovci odložení trestu. Přesto i on vystoupal na popraviště, a teprve ve chvíli, kdy se chystal pokleknout před katem Janem Mydlářem, objevili se před soudním tribunálem jeho synovci, bratři Platejsové, kteří oznámili, že zemský místodržící, Karel z Lichtenštejna, pozdržel ortel. Ještě jeden ze zatčených unikl popravišti – měšťan Martin Fruwein z Podolí, který se 7. června zabil při pádu ze střechy vězení do Jeleního příkopu. Přesto se ani on nevyhnul potrestání. Rozsudek již byl vyřčen, takže kat vyřízl mrtvému jazyk a potom mu uťal hlavu, kterou přibil na šibenici na dnešním Václavském náměstí. Jeho tělo bylo rozčtvrceno a jednotlivé části byly pověšeny u městských bran. Všichni ostatní odsouzení dokonali svůj život o dva týdny později rukou kata na Staroměstském náměstí a s jejich ostatky bylo až na výjimky naloženo podobně jako s Fruweinovými. Hlavy odsouzených skončily v železných koších na Mostecké věži, odkud byly sejmuty až při saském vpádu v roce 1631. Podobně dopadla i těla některých odsouzených. Janu Jesseniovi před popravou vyřízli jazyk a po setnutí bylo jeho tělo rozčtvrceno, vpleteno do kol a vystaveno u čtyř pražských bran.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Ruku v ruce s popravami začaly také konfiskace majetku. Pozemky, domy, vinice, umělecká díla, knihy a nejrůznější jiný majetek – to vše velmi rychle měnilo své vlastníky. Z 926 statků v Čechách jich na konci třicetileté války jen 182 zůstalo v rukou původních majitelů. Mezi zkonfiskovanými statky byla ohromná panství, takže konfiskace dohromady zahrnovaly až dvě třetiny celé země. Ovšem tou největší ztrátou bylo zrušení náboženské svobody.
Autor: Jaroslav Kernal Datum: 27. května 2021 Zdroj: Didasko
Uvedený text je předmluvou ke knize Poprava českých pánů na Staroměstském náměstí roku 1621 (Didasko), která obsahuje dobové svědectví Jana Rosacia Hořovského v jazyce 21. století.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.