Pro někoho naděje na změnu, pro jiné příležitost omezit maso, sladkosti, facebook, kouření, alkohol. Zkrátka věci, o kterých si myslí, že je jich už “příliš“.
Starobylá postní praxe je přípravou na Velikonoce. Ježíš byl 40 dní na poušti, Izraelité putovali 40 let do zaslíbené země. Pro nás je to možnost uvědomit si kam jdeme my. Já si pro letošek zvolil půst od smutných věcí. V našem životě je jich tolik.
Nejde o to zavírat oči před utrpením a bolestí, ale o to nenechat se tím paralyzovat a ovládnout. Můžeme přece malou kapkou naděje zmírňovat utrpení tam, kde právě jsme.
Místo smutku chci každý den objevit alespoň jednu věc, za kterou můžu být opravdu vděčný. Každý den jednu radost, kterou si nenechám pro sebe!
Naše doba je dobou „problémů“. Všechno je problém. Všechno se nazývá krizí. Žijeme v infekčním světě bez radosti.
Co když je to jinak? Co když je každý den příležitostí někoho obejmout, vymýšlet věci jež udělají radost? Dost práce pro jednoho, uzdravující praxe pro všechny, kteří se chtějí zapojit.
A je tu ještě něco. Jsou to komunity. Malá společenství. Můžou to být farnosti, sbory, spolky, ale i rodiny a přátelé. Je jich hodně zapotřebí, aby se pomalu rozpouštěly ty vystrašené skupinky osob s horou problémů (politické strany, hierarchické církevní instituce, firmy těžící z bídy a strachu ostatních, atp).
Jeden z velkých hříchů, kterých máme litovat je, že jsme se neradovali, že jsme nepoznali dary, kterých se nám dostalo. Smutek ale není řešení.
Přišel čas hlásat „zvedněte hlavu a věřte radosti“. A proto toužím letošní postní dobu prožívat tímhle způsobem. Žádné utrápené obličeje, ale čirá láskyplná vděčnost je nadějí na změnu.
Pokoj a dobro vám všem na cestě.
(Velmi silně inspirováno přednáškou bratra Davida Steindla-Rasta a několika životními zkušenostmi. Fotka je z Montmartru, když jsem se dýchavičně blížil k chrámu)
Filip Štojdl, biskup plzeňské diecéze CČSH
Zdroj text, foto: Facebook autora, převzato se svolením