Kazatel 3:11 … On všechno učinil krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti, jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná.
Včera jsme pochovali mého tátu.
Odešel z tohoto světa pár dní před Vánoci v Hospicu sv. Lazara.
Kdosi řekl, že muž se stává dospělým teprve dnem, kdy ztratí svého otce. Kdy už za ním nemůže zajít pro radu, ale je teď sám tím, za kterým potomci chodí pro radu.
SOUVISEJÍCÍ – Žijete štíhle?
Ztráta otce je jedna ze ztrát, která člověka v tomto světě může potkat. Nikdo nejsme v tomhle světě věčně a stejně tak chvíle, které zažíváme, netrvají věčně. Všechno spojené se životem tady na zemi je přechodné, prchavé. Trvá nějaký čas a pak mizí.
Je znám povzdech jistého Kazatele, jímž podle všeho byl moudrý král Šalomoun:
„Pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí.“ (Kazatel 1:2b)
Kazatel psal také o tom, že všechno, i lidský skon, má tady pod nebem svou určenou chvíli:
„Je čas rození i čas umírání,
čas sázet i čas trhat;
je čas zabíjet i čas léčit,
čas bořit i čas budovat;
je čas plakat i čas smát se,
čas truchlit i čas poskakovat.“
(Kazatel 3:2-4).
Ano, všechno má svůj příhodný čas a zároveň je ten čas omezený. Nic pod sluncem netrvá věčně, ani radost, jakkoli bychom ji chtěli zažívat bez přestání, ale ani bolest, i když nám někdy připadá, že se jí už nezbavíme.
Šalomoun však zmiňuje také jednu niterní touhu, kterou máme všichni společnou; jakýsi impuls, díky kterému se nikdy nespokojíme s dočasným, neustále proměnlivým světem kolem nás. Bůh „dal lidem do srdce i touhu po věčnosti“ (Kazatel 3:11).
Toužíme, aby radostné chvíle trvaly napořád. Toužíme uniknout okovům zániku. Toužíme neztrácet, co milujeme.
Bůh dal lidem tuhle touhu po věčnosti do srdce. A sám také zařídil, aby ta touha mohla být naplněna.
Hospic sv. Lazara není pojmenován po Lazarovi náhodou. Před mnoha lety jistý Lazar z Betanie po krátké nemoci zemřel a byl pochován v hrobě. Byla to veliká ztráta pro jeho sestry Martu a Marii. Byla to ztráta i pro všechny, kteří Lazara znali a milovali.
Ale přišel k nim Ten, který prohlásil, že On sám je Vzkříšení a Život. A že ten, kdo v Něho věří, i kdyby umřel, bude žít. A aby to nebyla jen planá slova, probudil Lazara k životu. Smrt musela poslechnout. A když jí později On sám byl vydán napospas, jsa trestán za naše viny, přemohl ji, vstal z hrobu a navěky je živ.
Právě v Ježíši naplňuje Bůh naši touhu po věčnosti. Touhu po nekončící radosti. Touhu po vykoupení z říše prachu a zapomnění. Touhu po znovushledání s těmi, které milujeme.
V Ježíši získáváme Boha za Otce, kterého neztratíme a který neztratí nás. K Němu můžeme chodit pro radu stále…
A jako je čas umírání, nastane i čas vzkříšení.
Autor: Petr Krákora Zdroj: luterani.cz Datum: 11. března 2025 Foto: Pixabay
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.