Strávil jste skoro rok a čtvrt jako vězeň v Súdánu. V čem jste dnes jiný než předtím?
Celá ta zkušenost mě přiblížila k Bohu, můj osobní duchovní život se dostal do hlubší dimenze. Totéž platí i pro mé děti a manželku a v širším smyslu i pro náš sbor a Boží lid v naší zemi. Svůj život jsem odevzdal Pánu už asi v patnácti letech, ale ve vězení jsem prožil ještě hlubší, intimnější vztah s ním.
Na jednu stranu bych si přál, aby tato zkušenost přišla dřív, protože bych byl ve službě pro Boží království efektivnější. Na druhou stranu jsem rád, že naše děti už byly dospělé a mohly povzbuzovat moji manželku a navzájem se posilovali.
Co jste se ve vězení naučil o Bohu?
My západní křesťané si často myslíme, že se pomodlíme a od Boha nám hned něco vypadne jako z automatu. Tak to ale není. Základem správné křesťanské víry je „očekávání na Hospodina“. Rebeka s Izákem čekali na narození Jákoba a Ezaua dvacet let. Když byl apoštol Pavel ve vězení v Cesareji, víte, jak dlouho ho tam Félix nechal, jen aby se zalíbil Židům? Dva roky. Ve vězení jsem lépe pochopil, co znamená „očekávat na Hospodina“.
Myslíte si, že vás Pán Bůh na něco takového předem připravoval?
Už v roce 2013 jsem měl sen, ve kterém jsem se ocitl ve vězení. Vzpomínám si, jak se za mnou zaklaply těžké kovové dveře s malým okýnkem natřené zažloutlou bílou barvou. Když jsem se probudil, byl jsem rozrušený a ptal jsem se sám sebe: Co dělám špatně? Přemýšlel jsem, jestli mám v pořádku daňové přiznání… (úsměv) Byl jsem z toho celý den špatný. Pak jsem na ten sen zapomněl, ale živě jsem si na něj vzpomněl, když se za mnou 11. prosince 2015 asi v půl druhé ráno zaklaply přesně ty zažloutlé kovové dveře.
Dříve jsem často ve sborech mluvil o pronásledované církvi a říkal jsem, že všichni, kdo chtějí žít zbožný život v Ježíši, zakusí protivenství (2Tm 3,12; 1Te 3,4). Takže jsem s tím svým způsobem počítal. Vnímám jako milost, že jsem mohl pro Krista trpět (Fp 1,29) a mít účast na utrpení, které církev v různých zemích světa zakouší.
Odkdy jste měl ve vězení k dispozici Bibli?
Mnohokrát jsem o Bibli žádal vedení věznice, ale vždycky mi řekli: „Nenene, Bible tady nevedeme.“ Přitom na každé cele byly tři nebo čtyři Korány.
28. dubna nastal velký zlom – navštívil mě tehdejší konzul v Káhiře Štěpán Sláma a Bibli mi přivezl. To byla velká radost. Mohl jsem číst jen asi od osmi ráno, kdy v cele začalo být více světla, asi do čtyř, možná do půl páté odpoledne, a pouze vestoje u okna. Byl jsem tak hladový po Božím slově, že jsem ji za tři týdny přečetl úplně celou. Od té doby jsem přečetl Nový zákon možná desetkrát, Starý asi šestkrát. Mít Bibli v ruce bylo něco úžasného.
Nevěděl jsem, jestli ji budu moct mít i dál, a tak jsem se verše, které mě oslovovaly, systematicky učil nazpaměť. Postupně se mi začala vracet paměť a začaly se mi vracet i písně, které jsem se v mládí naučil. Ta první, u které mi Boží Duch připomněl všechna slova, byla „Buď tobě sláva“. Později mi rodina poslala také zpěvník. Písně mají ve vězení velký význam, je to obrovská posila. Když jsem byl na samotce, mohl jsem zpívat, mohl jsem se nahlas modlit…
To byla jistě velká změna.
Pán Bůh si mě a dva další dva pastory, kteří byli uvězněni se mnou, připravoval na mnohem masivnější zvěstování evangelia. K tomu došlo, když jsme byli převeleni do věznice al-Huda, kde byla kromě mešit také vězeňská kaple. Tam jsem trávil celé dny (asi do půl čtvrté, kdy jsme se museli vracet na cely na odpolední nástup) a sytil se Božím slovem.
Také jsem tam jednou až dvakrát týdně kázal. Lidé, kteří byli odsouzeni pro různé kriminální činy (vrazi, násilníci, zloději, drogoví dealeři aj.), se setkali s evangeliem. Téměř po každém kázání jsme dávali výzvy a lidé odevzdávali život Kristu. Bylo to úžasné období. Bylo skoro až neuvěřitelné, že je něco takového možné.
Ve vězení jste prožil dvoje Vánoce…
Ty první byly složité, ale ty druhé už byly radostné, protože jsem na Štědrý den kázal. Bylo tam přes dvě stě lidí. Na Boží hod přišla další stovka, už nebylo kde sedět. Lidé měli zájem o evangelium, odevzdávali své životy Kristu. Na Boží hod mohli přijít i vězni z cely smrti. Bylo to nádherné. Tady na zemi se s nimi už nesetkám, ale o to radostnější bude naše setkání v nebi.
—————————————-
Ukázka z rozhovoru, který v plném znění vychází v dubnovém čísle časopisu Život víry (2017/4). Petr Jašek v něm dále mluví o tom, za co se ve vězení modlil, co ho povzbuzovalo, když ho šikanovali islamističtí spoluvězni, i o tom, jestli skutečně mohl být propuštěn dřív a jaké má plány do budoucna. Interview doplňuje přehledná časová osa se souhrnem celého Jaškova případu a také rozhovor s velvyslankyní v Egyptě Veronikou Kuchyňovou Šmigolovou, která v Súdánu vyjednávala o Jaškově propuštění.
Zbytek čísla odpovídá především na otázku, jak nabízet poklad: Je sdílení evangelia opravdu pro každého? Jak s nevěřícími mluvit o Bohu, aby to k něčemu bylo? Spolu s časopisem zdarma vychází i mimořádná příloha: praktická příručka „3 kroky v osobní evangelizaci“.
Časopis dále přináší úvodník Jakuba Limra „Větší než Chuck Norris“, osobní příběhy čtenářů („Vědět, že jde o kostel, utekla bych“, „Vypadala, že už k tramvaji nedojde“) nebo komentář k vývoji v USA po zvolení Donalda Trumpa. Také virtuální rozhovor s „apoštolem víry“ Smithem Wigglesworthem, biblické zamyšlení Michala Klesnila („Cena pro vítěze – zadarmo, nebo za skutky?“), editorial Tomáše Dittricha „Jak si Ježíš kopal hrob“, články a zprávy ze života církve u nás i v zahraničí a také oznámení o chystaných křesťanských akcích.
Číslo je možné koupit zde: http://www.kmspraha.cz/knihkupectvi/casopisy/zivot-viry/zivot-viry-2017-4
Elektronické vydání (PDF): https://www.palmknihy.cz/detail/ebook_160755/Zivot-viry-2017-4
Informace o předplatném: www.zivotviry.cz
