Slovo exkomunikace odpovídá staročeskému slovu vyobcování. To znamená vyloučení ze společenství. Ačkoli se někdy mluví o „exkomunikaci“ z politické strany, skautského oddílu nebo sportovního klubu, původně znamená exkomunikace vyloučení z pospolitosti Božího lidu.
Poprvé se o ní dočítáme ve Starém zákoně. Když se Izraelita dopustil vážného provinění, mohl být „vyobcován ze svého lidu“ (3M 18,29). Ježíš na toto starozákonní ustanovení navazuje a dává učedníkům podrobný návod, jak postupovat, když se člen církve dopustí vážného hříchu a nejeví známky pokání (Mt 18,15–17). Nejprve má být soukromě pokárán. Potom má být napomenut před jedním či dvěma svědky, aby bylo jisté, že nejde o soukromý spor dvou lidí. Pokud se jeho postoj ani potom nezmění, převezme celou záležitost vedení církve a v krajním případě je pak nekající provinilec vyobcován.
Tyto Ježíšovy pokyny byly často nesprávně chápány v tom smyslu, že vyobcování je trest. Že je to hození špatného věřícího přes palubu. Vyobcování ale nemá dotyčnému ublížit nebo ho ponížit. Je to především výchovný nástroj. Děje se v zájmu toho, kdo je vyobcován. Má být vystaven „nepříznivým povětrnostním podmínkám“, zbaven ochranného zázemí ve společenství. Ne proto, aby trpěl jako zvíře, ani proto, aby se zalykal hanbou, ale proto, aby se v něm hnulo svědomí. Aby přestal brát Boží milost na lehkou váhu.
Hlavním smyslem vyobcování je opětovné přijetí. Vyobcování vlastně splňuje svůj účel tehdy, když je dočasné, když je to jen prostředek k nápravě. Pokud církev někoho vyobcuje, neznamená to, že si nad ním pohoršeně odplivne. Ani že ho posílá do pekla. Církev nerozhoduje o tom, kdo bude spasen a kdo ne.
Vyobcování ale není jen výchovný prostředek, má ještě další dvě funkce. Ta první spočívá v tom, že církev musí mít nástroj, aby se zřetelně distancovala od člověka, který svým životem dělá hanbu Ježíši Kristu. Nejde tady o chybujícího věřícího, ale člověka, který hřeší opakovaně, vědomě a nechce svůj hřích opustit. Církev musí mít možnost říci: Ne, tento člověk nemá s tím, v co věříme, nic společného. Především kvůli těm, kdo církev pozorují zvenku.
Další funkce vyobcování spočívá v ochraně věřících před nakažlivým zlem: Pokud někdo v církvi vesele krade, lže, podvádí a škodí, je třeba tomu učinit přítrž, aby se podobné postoje nešířily. V krajním případě to nejde jinak než dotyčného hříšníka vyloučit. Vždy s nadějí, že se nad sebou zamyslí a najde sílu k pokání.
Článek vyšel v rámci tématu „Když tvůj bratr zhřeší“ v dubnovém vydání časopisu Život víry (2019/4). Nad kázní v církvi se dále zamýšlí Lubomír Ondráček a další kazatelé různých denominací.
Číslo také přináší rozhovor s americkým misionářem v Japonsku Garym Baumanem. Japonci podle něj neznají slovo hřích a je potřeba s nimi evangelium sdílet tak trochu „naruby“. Rubrika „Křesťan a společnost“ nabízí přehled falešných argumentů a manipulativních prvků, které obsahuje mediální propagace tzv. „manželství pro všechny“. Lékař Vít Šmajstrla sdílí své zážitky z cesty do poválečného Jižního Súdánu a Tomáš Dittrich se zamýšlí nad Ježíšovým šokujícím příběhem o „bezdomovci v luxusním obleku“. Více na www.zivotviry.cz.
Foto: Život víry – Tomáš Coufal