Pandemie zasáhla celý svět a mnozí křesťané se snaží vypořádat s myšlenkou, kde v tom celém je Bůh. Teolog John Piper nebo profesor John Lennox napsali k tomuto tématu knížky. Co si myslíte vy?
Myslím, že pandemie je především výzva. Je to spíš Boží otázka než Boží odpověď. Otázka, která míří na nás. Každý musí odpovědět sám za sebe. Když bylo před časem zemětřesení v Itálii, někteří křesťané kázali o Božím hněvu a jiní spěchali mezi trosky budov a s nasazením života zachraňovali raněné. Ke které skupině by se připojil Ježíš? To je podle mě rozhodující otázka. A za sebe říkám, že nakolik rozumím evangelijnímu příběhu, určitě k té druhé.
Někteří křesťané používali ve své argumentaci spojení „Boží soud.“ Jiní před tímto argumentem naopak varovali. Může být nějaká přírodní katastrofa nebo epidemie vyjádřením Božího hněvu?
O každém neštěstí je možné prohlásit, že je to Boží soud za to nebo ono. Všichni jsme přece hříšní. Vždycky je co „potrestat“. Je to podobné, jako když rodinu zasáhne neštěstí v podobě vážné nemoci nebo autonehody s tragickými následky. Věřící mají sklon spojovat podobné pohromy s vlastními nebo cizími hříchy.
Biblická kniha Job je jedním velkým varováním před touto tendencí. Pandemie zasáhla zatvrzelé hříšníky i zbožné věřící, křesťany i ateisty, dospělé i děti. Když řekneme, že je to Boží trest, jak vysvětlíme utrpení nevinných dětí? Obávám se, že v tom hraje roli pokřivený obraz mstivého Boha. Sebevědomé hřímání o Božím soudu často prozrazuje, jak by jednal ten, kdo takto hřímá, kdyby byl Bůh.
Když slyším, jak někteří křesťané šermují Božím hněvem, soudem a trestem a vidím zoufalé a plačící lidi, na které dopadá neštěstí, tají se mi dech nad tím, jaké svědectví o Bohu vydáváme. Ubližujeme těm, na které dopadlo neštěstí, místo abychom přinášeli útěchu a naději a praktickou pomoc. Ano, prubířským kamenem křesťanské odpovědi na výzvu, jakou je pandemie, jsou praktické projevy lásky k bližnímu jako je šití a rozdávání roušek (zdarma!) a nakupování osamělým seniorům.
Sbory kvůli omezením byly nuceny přejít do online prostoru. Pomůže to křesťanům uvědomit si vymoženosti moderních technologií?
Doufám, že ano. Sledovanost kázání, biblických hodin a dalších duchovních programů online mnohonásobně převýšila počet lidí, kteří chodili do kostela v době před pandemií. Setkávání věřících ani slavení Večeře Páně nejde nahradit internetem. Církve by určitě neměly zcela přejít do online režimu, ale měly by rozšířit svou nabídku o programy, které jsou sledovatelné na dálku z domova. Pandemie přiměla mnohé faráře, pastory a kazatele, aby si osvojili praktické dovednosti k tomuto druhu služby, a to je velmi dobré. Koneckonců, v každém sboru jsou lidé, pro které je navštěvování nedělních bohoslužeb náročné, třeba ze zdravotních důvodů. Mělo by se na ně pamatovat. V některých sborech bylo třeba naučit seniory pracovat s počítačem a s internetem, aby mohli sledovat bohoslužby online. A slyšel jsem od několika farářů, jak byli překvapeni, kolik farníků projevilo velké uznání a vděčnost za to, že mohli v době nouzového stavu sledovat duchovní programy z domova.
Jsou v „internetových sborech“ skryté některé nebezpečné trendy? Existuje obava z izolace a zvyku sledování bohoslužeb jen z pohodlí domova…
Pospolitý život sboru nebo farnosti je těžištěm toho, co dělá církev církví. Nejde to překlopit do elektronické komunikace. Na druhé straně platí, že v české společnosti, která je církvi ve své většině vzdálená, je mnoho lidí duchovně hledajících. Pro mnohé z nich může být sledování duchovních programů online důležitou etapou jejich hledání.
Potřeba s sebou nese možnosti ke službě. To je něco, co by církvi mělo být blízko. Využili křesťané tuto příležitost?
To se, myslím, teprve ukáže. Velké rozdíly v kvalitě křesťanských programů na internetu svědčí o tom, že dochází k pohybu správným směrem. A zároveň je zřejmé, že máme v této oblasti ještě velký kus cesty před sebou.
Vícero průzkumů ukazuje, že lidé z důvodu obavy o sebe a své blízké začali být více otevřeni duchovnímu přesahu. Myslíte si, že se tato krize stane církvi příležitostí k oslovení společnosti zvěstí evangelia?
Myslím, že ano. Pokud se nám podaří odolat pokušení postoje: „Vidíte, my jsme vám to říkali.“ Křesťané by opravdu neměli parazitovat na strachu lidí o vlastní život. Neměli by v neštěstí, jako je pandemie, spatřovat příležitost ke zviditelnění. Ti, kteří prohlašují pandemii za Boží varovný prst, někdy působí dojmem, že mají pocit zadostiučinění, že konečně došlo na jejich slova (která předtím nikdo nechtěl poslouchat). Být solí a světlem v situaci pandemie spočívá podle mě v něčem jiném. Pokud věříme Ježíšovu přikázání lásky k bližnímu, měli bychom být v první linii praktické pomoci lidem v nouzi. Třeba těm, kteří kvůli koronaviru přišli o práci. Ekonomické dopady pandemie vlastně teprve přijdou, lidí v nouzi bude mnoho. Myslím, že příležitostí k praktické pomoci bližním v nouzi bude víc, než si v tuto chvíli dokážeme představit. Přál bych si, aby společným jmenovatelem křesťanské odpovědi na pandemii bylo Ježíšovo bytí pro druhé.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor: Michal Nosál Datum: 23. srpna 2020 Foto: Život víry – Pavel Hošek