Má v sobě zázračnou moc. Všichni to známe. Od dětství. „Tak už se nezlob, mrzí mě to.“ Zázračná slova mezi dětmi v mateřské školce, mezi bratrem a sestrou na pískovišti. „Omlouvám se, já jsem to tak nemyslel.“ Do rozbolavělé nálady a uražené sebelítosti najednou zazní kouzelná slova, která jako mávnutím kouzelného proutku všechno změní. Je to jako zahojení bolestivé rány.
Rozuměli jsme tomu dřív, než jsme nastoupili na základní školu. Už jako děti jsme se učili svatému umění smíření. Počmáral jsem ségře výkres, protože mi snědla dortík. Podrazil jsem Frantovi nohu, protože do mě strčil ve frontě na oběd. Stali se z nás vzteklí nepřátelé, rozzuření býci. A pak to přišlo. Zázrak. „Promiň, neudělal jsem to schválně. Tady máš moji svačinu. Kámoši?“
Slovo smíření je odvozené od slova mír: Znamená znovunastolení míru mezi znepřátelenými stranami. Je to vlastně strašlivě jednoduché, mnohem jednodušší, než bychom si přáli. Ustoupit, přiznat chybu, složit zbraně, omluvit se, projevit dobrou vůli, vzdát se ukřivděnosti, sebelítosti, hněvu, pocitu ponížení.
Proč je to tak těžké, když je to tak jednoduché? Protože na cestě ke smíření musíme přemáhat silné emoce – a k tomu potřebujeme ještě silnější důvod. Potřebujeme, aby nám záleželo na vztahu, který se změnil v nepřátelství. Vnitřní boj, který obě znesvářené strany svádějí, spočívá v otázce, jestli mi na tom vztahu záleží tolik, abych riskoval odmítnutí, abych přestal trvat na tom, že jsem v právu. Je pro mě vztah důležitější než mít pravdu, neztratit tvář, zachovat hrdost? Pokud mám podmínku, že nejdřív uzná svoji chybu a omluví se ten druhý, neudělám první krok.
A první krok je nejtěžší. Zahrnuje náročné rozhodování. Smíření totiž znamená zahojení paměti, nápravu křivdy, odpuštění viny, přiznání chyby, obvykle na obou stranách. Je to ponižující. Tím spíš, že pýcha se tak ráda maskuje trváním na spravedlnosti a upřímnosti. Ten, který ublížil, si raději bude dál opakovat, že nic špatného neudělal a že ten druhý své zranění nepřiměřeně zveličuje. Ten, který se cítí zraněný, si raději vychutná pocit křivdy a morální převahy, odmítne relativizovat hanebné chování toho druhého. Všichni máme rádi dobrý pocit sami ze sebe.
Jako křesťané ale nemáme na vybranou. Všichni jsme byli Božími nepřáteli, všichni jsme byli provinilá strana sporu, všichni jsme dostali nezaslouženou nabídku smíření, všichni jsme váhavě a vděčně přijali Boží podanou ruku. A právě tento postoj, který má Bůh k nám, očekává od nás ve vztazích k druhým lidem. Ano, i k těm nesnesitelným, i k těm, kdo nám fakt ublížili. Všichni se přece modlíme: „… a odpusť nám naše viny, tak jako my odpouštíme našim viníkům.“
Text: Pavel Hošek Foto: Život víry: Pavel Hošek Datum: 9. října 2020
Převzato z říjnového čísla mezidenominačního časopisu Život víry, které přináší téma
„400 let od Bílé hory“. Může něco tak vzdáleného vrhat stín až do současnosti? Jaké změny triumf Habsburků přinesl a proč tato událost stále budí emoce? Je dnes možné dojít k uzdravení vztahů mezi protestanty a katolíky? Nad těmito otázkami přemýšlejí Tomáš Dittrich, Pavel Černý, Petr Húšť, O. Jakub Sadílek a další.
V časopise dále najdete úvodník Dana Drápala „Pošramocená pověst církve a co s tím“ a
rozhovor s mladým manželským párem Štěpánkou a Ondřejem Krišicovými (nejen) o výchově dětí vlastních i pěstounských, práci mezi romskými dětmi a službě snoubencům na kurzech Příprava na manželství. Časopis představuje také novou ředitelku české kanceláře kurzů Alfa Veroniku Filipovou, přináší pohled do zákulisí natáčení nových filmů o J. A. Komenském tvůrců Lubomíra a Ivy Hlavsových a informuje o třetí mírové dohodě mezi Izraelem a Araby. Nechybí ani příběh čtenářky o Boží ochraně během autonehody a povídka Michala Klesnila o další biblické záhadě, kterou řeší slavný detektiv Sherlock Holmes.
Časopis Život víry si můžete přečíst v papírové i elektronické verzi nebo si lze všechny hlavní články poslechnout jako audio nahrávku. Více na www.zivotviry.cz.
