Připravovaný film Mela Gibsona „Vzkříšení“ budí emoce ještě před dokončením. Jednou z diskutovaných otázek se stala výpověď Kréda o tom, že Ježíš mezi svou smrtí a vzkříšením „sestoupil do pekel“. Tato temná věta rozproudila otázky, zda je vůbec legitimní toto připomínat a zda to není jen přešlap církevních otců a dnes dogma předávané římskokatolickou církvi.
K této otázce je třeba povědět, že církevní otcové si „sestoupení do pekel“ rozhodně nevymysleli a sami se v jeho interpretaci lišili. V 1Pt 3,19n je zmíněno, že „Kristus přišel vyhlásit zvěst duchům ve vězení“. To je dále naznačeno tím, že Kristus bude soudit živé i mrtvé a proto „bylo evangelium zvěstováno i mrtvým“ (1Pt 4,6). Ve Zj 1,18 čteme, že Kristus má „klíče od smrti a hrobu“. Tyto zmínky a další náznaky není možné přejít a myslet si, že se nás dnes netýkají. Naopak, je třeba se jimi zabývat.
Kupředu se neposuneme, když budeme tajemný čas Ježíšovy smrti připisovat různým církevním tradicím. Biblická exegeze a hermeneutika dnes pracuje ekumenicky přes hranice konfesí. Je jasné, že Písmo nechce, abychom detailně věděli, co se s Ježíšem dělo mezi Velkým pátkem a nedělí Vzkříšení. Interpretace těchto textů není stejná. Nevíme, nakolik je tento text jen obrazný a nakolik vyjadřuje Ježíšovo poslání směrem k zemřelým.
Je třeba si vážně položit otázku, co je peklo? Není to jakési pekelné podsvětí, ale spíše dramatický obraz odloučení od Boha. Vzpomeňme, že umírající Ježíš na kříži volá: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mt 15,34). Být bez Boha, to je peklo! Evangelia potvrzují, že Kristovo ukřižování a následná smrt ukázaly, že Ježíš byl opuštěn nebeským Otcem. To bylo peklo!
Otázce sestoupení do pekel se věnovali reformátoři a vynikající biblisté jako Martin Luther a Jan Kalvín. Luther v souladu s církevními otci vidí v sestoupení do pekel součást Kristova triumfálního vítězství nad mocnostmi hříchu a smrti. Toto sestoupení mělo za následek osvobození těch, kteří byli zajati Starou smlouvou. Nebo se jednalo spíše o anděly? Kalvín více zdůrazňuje Kristovu opuštěnost, sužování jeho duše peklem nepředstavitelných úzkostí, které Petr nazývá bolestmi smrti (Sk 2,24).
Přesto, že jsou výroky Písma v této souvislosti obrazné a vyjadřují se v náznacích, není dobré je přehlížet. Jejich interpretace připomíná, že ani lidé, kteří žili před Kristovým křížem, nejsou vyloučeni z užitků spásy. Kristus nejspíše sestoupil také do nejhlubších pater naší bezbožnosti a beznaděje. Apoštol Pavel připomíná, že „…Kristus umřel i ožil, aby se stal Pánem i mrtvých a živých“ (Ř 14,9). Tyto skutečnosti jsou tak závažné a důležité, že není dobré je opomíjet. Na druhou stranu se musíme smířit s jejich rozdílnými interpretacemi. To je ale v pořádku, protože se jedná o něco, co naši představivost naprosto přesahuje.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je kazatelem Církve bratrské a emeritní předseda Ekumenické rady církví Datum: 26. května 2020 Foto: Wikimedia Commons – Utrpení Krista