Lidská slova jsou znamení, kterým dodává význam a emocionální náboj naše lidské společenství svými vztahy a svou kulturou. Podobně i různé symboly dostávají svou náplň společenskou situací a dobou, ve které jsou vnímány. S vývojem doby, naší kultury a společenské situace, se význam symbolů mění. To je dnes možné vidět na vnímání sovětského tanku, který byl prezentován jako symbol osvobození Prahy na konci války. Tank nezachránilo ani jeho přemalování na růžovo, ale musel pryč. Za totality se nesmělo mluvit o podílu jednotek generála Vlasova na osvobození Prahy od nacistického vojska. Protože dnes je obecně známo, jak se tyto dobře vyzbrojené jednotky náhle postavily proti své dřívější nacistické koalici, začal vadit pomník maršála Koněva jako symbolu osvobození. A to tím více, když se veřejnost postupně dozvídá o jeho roli při krvavém potlačení maďarského protikomunistického povstání v roce 1956, stavby Berlínské zdi (1961) a dohledem nad vojenským průzkumem před invazí do Československa v roce 1968. Dříve symbol Koněvova pomníku nevadil, ale doba se změnila, byla zveřejněna nová historická fakta a symbol začal řadě lidí vadit.
Celá tato problematika naznačuje, že v 21. století je třeba se symboly zacházet s velkou obezřetností. Dnešní evropská kultura je postavena na snaze o maximální toleranci a snaze o dodržování nenásilných způsobů jednání. V Evropě se nepoužívá trest smrti a také fyzické tresty jsou zakázány. Je zde patrná snaha o nenásilné řešení konfliktů, která vyplývá ze zápasu lidstva o zachování míru. Symbolickými příklady se stávají osoby, které nenásilným bojem dosáhly mimořádných úspěchů. Jedním z nich je indický vůdce v zápase proti kolonialismu Mahátma Ghándí a jiným např. protestantský pastor Martin Luther King v zápase o rovnoprávnost barevného obyvatelstva v USA. V dnešní době jsou společensky přijatelné symboly nenásilí, a naopak symboly násilí a útlaku jsou odmítány.
Podobně je dnes jazyk očišťován od výrazů, které postupně získaly konotaci násilnictví, vraždění a působení utrpení druhých. Historii již nemůžeme přepsat, i když i o to se někdy lidé snaží, ale můžeme čistit dnešní řeč. V křesťanské misii je o tom vedena velká diskuse a nejrůznější církevní misie se zbavují jazyka připomínajícího násilí. Jedním ze slov, které je dnes opouštěno je slovo „crusade“ (tažení, kampaň) a „crusader“ (zarytý bojovník, křižák). Tato slova, možná kdysi chápaná zcela jinak, jsou dnes vnímána na pozadí násilných křižáckých výprav do Svaté země. Ve snaze osvobodit Kristův hrob se hrnula do Svaté země vojska, za kterými zůstávalo mnoho utrpení a smrt. Některé misijní společnosti, byť chápaly „crusade“ ve smyslu duchovním, opouštějí od užívání tohoto slova, které má stále jistou negativní konotaci. Lidské slovo totiž nemá pouze svou denotaci – slovníkový význam, ale má také svou konotaci – subjektivní a emocionální význam. Kdo komunikuje, musí si být tohoto faktu v sociální komunikaci vědom. V určitém prostředí je možné některé slovo použít a v jiné skupině obyvatel může stejné slovo působit zranění či vyvolávat hněv.
V poslední době se začalo z misijních dokumentů vyřazovat slovo „target“ (terč, ale také ve významu cíl a plán) a „targeting“ (vybrat si někoho za terč, zacílit na někoho). Slovo, které může být zcela nevinné, ale v určitých kontextech získává konotaci ve smyslu „udělat si z někoho terč“ a „mířit na někoho“. I děti při hře učíme, aby ani hračkou v podobě dětské pistolky nemířily na druhého člověka. Ani křesťané nemají na druhé mířit a dělat si z nich terč. Evangelizaci je možné vyjádřit mnoha jinými vhodnějšími způsoby než připomínat střelbu na terč. Dnes se na příklad přestává říkat, že do nějaké geografické lokality církev přinesla Ježíše. Vždyť Ježíš tam už dávno byl. Vždyť tam už dávno před námi trpěl s trpícími, utlačovanými a umírajícími. Církev tam může pouze přinášet evangelium, lásku, praktickou pomoc a tím zvěstovat Ježíšovu přítomnost. Ježíšova duchovní přítomnost, jako pokračování Missio Dei tam už dávno byla.
Dnes je třeba provádět očistu lidské řeči tak, abychom nesnižovali důstojnost člověka jako Božího stvoření, abychom neodrazovali od svěřeného poselství a abychom se jako církev jasně distancovali od všeho násilí. Historický obraz církve v dějinách přináší na povrch mnoho krásného, povzbuzujícího, ale jsou tam také kapitoly temné, hrůzné a násilné. Žel, historická fakta se již nedají změnit. Jedno ale dnes udělat můžeme. Smíme se distancovat od všeho, co navazuje na násilí a války a třeba je i propaguje. To můžeme zohlednit při psaní různých dokumentů, při veřejných proslovech a vytváření pomníků pro současnou dobu. Naše doba potřebuje symboly jako vzory hodné následování nebo také symboly varovné, které komunikují dnešnímu člověku – „touto cestou už nechoďme, abychom neopakovali chyby minulosti“. Dnes vytvářené a vztyčované symboly by měly mít v sobě poselství, které něco komunikuje i sekulární společnosti. I naše země dnes potřebuje místo symbolů násilí, symboly smíření a očistu jazyka veřejných projevů a homilií. To je možné doporučit všem, kteří hovoří v křesťanských církvích, ve školách, v médiích i v arénách politických zápasů. „Blahoslavení ti, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni Božími syny“ (Mt 5,9 ČSP).
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je emeritní předseda Ekumenické rady církví Datum: 28. ledna 2020 Foto: WIkipedie – socha maršála Koněva v Praze