V novinových článcích a v rozhovorech se někdy ozývá, že požár pařížské katedrály Notre Dame zasáhl evropské křesťanství. Některé lidi tato událost vedla až k různým konspiračním teoriím o zkáze evropské církve. Je tato katedrála symbolem dnešního evropského křesťanství? Není to dnes více skvělá kulturní a architektonická památka evropské civilizace, která sice vyrostla z křesťanských kořenů, ale která zároveň připomíná mocenské ambice a nepřiměřené bohatství středověké církve?
Sám si rád prohlédnu zvláště gotické památky, včetně kostelů, ale spíše je beru jako umělecká díla než jako výraz současného křesťanství. Dnešní křesťanství vidím tam, kde se slouží lidem, kde se čte Písmo, kde se káže, kde se slaví svátosti, kde se lidé scházejí k modlitbám a duchovnímu zpěvu, kde si vzájemně slouží. A to jistě může být v katedrále, ale častěji to bývá na různých místech, jako jsou modlitebny, kaple, kostely, školy, věznice, nemocnice, kluby a privátní domy a byty. Některé budovy dnes církev vlastní a jiné si pronajímá.
Křesťanská církev od svého počátku žila v domech věřících. To je doloženo v Novém zákoně a potom také v mimobiblických pramenech. Téměř do třetího století církev neměla budovy. Mnohá setkání a evangelizační shromáždění s diskusemi se konala venku, což umožňovalo místní podnební pásmo. Je pravdou, že první učedníci – židé, se chodili modlit do Jeruzalémského chrámu, ale byli z něj brzy vykázáni a v roce 70 byl chrám zbořen. Na základě Sk 2 bychom mohli povědět, že prvotní církev na svém počátku fungovala v domech věřících, v jeruzalémském chrámu a venku, na ulicích. Později apoštolská misie, tam kde to bylo možné, využívala synagogy. Je zřejmé, že bylo zcela přijato a aplikováno to, co již dříve Ježíš zvěstoval samařské ženě. Byla vyhlášena doba, kdy zásadní roli v bohoslužbě nebude hrát chrám v Jeruzalémě, ale ani samařský chrám na hoře Garizim. Naplnilo se, že „ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě“ (J 4,23). A to může být kdekoli a kdykoli.
Klemens Richter, přední katolický odborník na liturgii, podtrhuje důležitou věc. Liturgie ve středověku, je podle něj vázána výlučně na oprávněného duchovního, zatímco raná církev chápe liturgii jako bohoslužbu obce, samozřejmě nikoli bez jejího představeného. Richter dále otevřeně připomíná, že se na „kostel přenáší model chrámu se svatyní, vyhrazenou pro nejvyššího velekněze. Původní křesťanské chápaní liturgie, podle něhož stůl pro Večeři Páně stojí uprostřed prostoru pro shromážděnou obec, je překryto kultickými představami Starého zákona: z kostela se stává chrám, z Večeře Páně obětní ritus, z představeného liturgie obětující kněz.“ Toto chápání, původně nikoli křesťanské, ještě silně ovlivňuje slavení bohoslužby, zbožnost, a tudíž i prostor kostela, až do 20. století.
Církev není budova! Církev – dům Boží – to jsou Kristovi učedníci. „Bůh nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli“ (Sk 17,24). Apoštol vyučuje (1K 3,16n): „Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá? …Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy.“ Podle Ef 2,20 jsou křesťané stavbou, ze které roste chrám, posvěcený v Pánu. Všechny tyto zmínky mě vedou k tomu, že nemohu považovat katedrálu Notre Dame za reprezentantku církve v Evropě. Plně chápu, že Francie chce svou historicky velmi cennou památku obnovit. Však na rekonstrukci katedrály, která je ve vlastnictví státu, přicházejí miliony od firem i jednotlivců. Tito sponzoři jistě většinou vědí, že podporují obnovu jedné ze slavných dominant Francie a evropské kultury. Obávám se, že by ale příliš finančně nepřispěli např. na vybudování nového kostela na sídlišti, církevní školy či na vyslání misionářů do jiné země. Nedávno jsem ve Francii viděl úsilí jednoho rostoucího sboru, vystavět novou budovu, protože se do staré nevešli. Ve Francii jim nikdo nepomohl a museli požádat o příspěvek v USA. Nestavěli gotickou katedrálu, ale multifunkční budovu. Je mi bližší život církve, který není přivázán na jedno místo, ale který je schopen jít tam, kde jsou lidé a otevřené příležitosti ke službě.
Potřebuje vůbec církev budovy? V našem podnebním pásmu ano. Ve středu Evropy nemáme stálé počasí jako v Izraeli, a i tam bychom asi někdy vyhledávali stín a zázemí nějaké budovy. Modlitebny a kostely jsou důležité. Jsou to nástroje a prostředky služby. Když je stavíme, máme se snažit, aby byly, pokud možno pěkné. Nejsou ale Božím chrámem. Chrámem jsou Ježíšovi učedníci, kteří se mohou shromažďovat kdekoli.
V řadě stavějících sborů jsem si všiml, že mnoho lidí bylo ochotno darovat velké finanční částky na stavbu a investovat mnoho svého času a sil. To je krásný výraz lásky k Bohu a k lidem, aby byl vybudován prostor, který se stane zázemím pro život a službu církve. To důležité je ale biblické rozpoznání, že stavíme proto, aby nová či adaptovaná budova mohla být vhodným, praktickým a pokud možno pěkným nástrojem pro naplnění poslání Kristovy církve v dnešní době. Pohled do církevní historie je určitým varováním, že snahy o nejluxusnější a nejdražší církevní stavby, obvykle bývají signálem ztráty misijního poslání a stagnace církve. Církev v Evropě samotné budovy nezachrání. Pokud v nich nebudou působit duchovně vroucí křesťané, Evropa se dočká jen dalších památníků a muzeí.
