„Měl jsem nutkání bojovat proti systému“
Když se Františka Lízny zeptáte, od jaké chvíle svého života se cítí být antikomunistou, nejprve řekne, že od svých 12 let, kdy probíhal proces s Rudolfem Slánským a jeho otec poslouchal jeho průběh v rozhlase, ale postupně se dostane k tomu, že byl „antikomunistou už snad v lůně své matky“. Nebyl to však protest proti režimu pouze na politické úrovni, František ho cítil spíše na té náboženské.
BRZKÝ KŘEST
František Lízna se narodil velmi brzy po svém bratrovi, jeho rodiče dokonce chvíli přemýšleli o předčasném ukončení těhotenství. Ale i v tomto vidí pamětník zásah od Boha, který se rozhodl, že mu na světě přidělí důležitý úkol – stát se řeholníkem a jako správného jezuitu ho podrobí řadě těžkých zkoušek.
Pamětníkovu životní cestu ve víře určil netradičně brzký křest – v malém kostelíku naproti bytu Líznových byl pokřtěn už devátý den po narození. Později se po jednom z řady pobytů ve vězení zastavil v rodném Jevíčku právě v tomto kostele, aby poděkoval, a tehdy si všiml zajímavé souhry náhod: „Nad křtitelnicí nebyl Ježíš, ale svatý Jan Nepomucký. Myslím, že právě on mi u Boha vyprosil povolání do Tovaryšstva Ježíšova.“ Od té chvíle při každém setkání se sochou svatého Jana Nepomuckého děkuje za směr svého života, ať už při cestách po České republice anebo při tisících kilometrech pěších poutí, například do Santiaga de Compostela.[1]
František sám sebe popisuje (minimálně v útlém dětství) jako „darebáka“, ale z jeho vyprávění čiší spíše odvěká touha vyhranit se proti nevyhovujícímu systému. „Nebyl jsem v Pionýru, prostě to nepřipadalo v úvahu. Míval jsem dvojky a trojky z chování, odmítal jsem totiž zdravit ‚čest práci‘. K maturitě jsem pak nešel ve svazácké košili, ale v civilním oblečení, i když jsem tím riskoval,“ vypráví o sobě pamětník.
Související – Paměť národa – profesor Jan Sokol
Antikomunismus jistě částečně zdědil po svém otci, který kvůli odmítnutí přihlášky do komunistické strany a častým debatám s kněžími skončil po roce 1948 na nucených pracích v Oslavanech. Důsledky pocítila celá rodina – zabavili jim auto a museli se přestěhovat z Jevíčka do Velké Routky, kde jim byla přidělena takzvaná vila Sibiř. Ta především za zimních měsíců plně dostávala svému jménu.
Po dvou letech na nucených pracích byl tatínek propuštěn a život se vrátil do původních kolejí. Pravidelně chodívali na nedělní mše do Borotína k páteru Šulcovi[2] a v náboženských debatách pokračovali nad kávou ve vile Sibiř. Později se Líznovi přestěhovali do Velkých Opatovic, odkud František nadále dojížděl do jedenáctiletky v Jevíčku. Po maturitě si ho zavolal ředitel Dostál: „Já jsem chtěl jít na práva, chtěl jsem obhajovat lidi, měl jsem velkou úctu především k politickým vězňům. Ale ředitel teatrálně roztrhal mou přihlášku a řekl mi, že se budu hlásit na učňovskou školu.“
ZAČÁTEK KARIÉRY KRIMINÁLNÍKA
Jak řekl ředitel, tak se také stalo a František se po maturitě začal učit v Moravské Třebové na tiskaře. Nevydržel však dlouho, po roce ho vyhodili. „Tehdy totiž bratr dostal pistoli ráže 9 milimetrů a nešťastnou náhodou mi prostřelil nohu. Snažili jsme se důvod zranění ututlat, ale nakonec se bratr musel jít udat na policii.“ František prodělal dvě náročné operace a dlouhou rekonvalescenci, a když se po 11 měsících vrátil do tiskárny Grafie, byl už vyloučen.
„Později jsem se zamiloval do jedné dívky a chtěl jsem ji na prvního máje políbit. Když jsem k nim ale přišel, všichni plakali. Ptal jsem se, co se stalo, a řekla mi, že jejího otce zavřeli jako kulaka.[3] Tak strašně mě to rozčílilo, že jsem cestou domů strhnul rudou vlajku na náměstí a v polích ji rozcupoval na cáry. O den později přijela policie a zatkla mě. Otec se mě zděšeně ptal, jestli jsem to skutečně udělal, a já řekl ano.“ V květnu 1960 byl odsouzen na sedm měsíců v dolech na Jáchymovsku. „Byl to začátek mé kariéry kriminálníka,“ vzpomíná dnes František Lízna. „V Opatovicích mě tak i nazývají. Říkají, že jsem dělal špatné věci a dnes za to mám vyznamenání. Ale vůbec neviděli a nevidí přesah, který to mělo. Měl jsem prostě nutkání bojovat proti systému.“
Po propuštění z vězení šel mezi lety 1962–1964 na vojnu, kde se za neuposlechnutí rozkazu opět dostal do problémů, takže zbytek vojny strávil pasením prasat a ovcí.
OBJEVILI MĚ, PROTOŽE JSEM CHRÁPAL
Po vojně se Františku Líznovi nedařilo najít práci, nakonec tedy přijal jedinou možnost – velmi tvrdou dřinu v cukrovaru v Uherském Hradišti. Neměl však pouze pracovní pohnutky – viděl totiž, jak celníci zapečeťují vagony naložené pytli s cukrem, který byl určen pro export. „To byla moje šance. Řekl jsem si, že tu práci musím zvládnout, dokud nebudu mít šanci se do vagonu nějak dostat a odjet za hranice.“ Po dvou týdnech v cukrovaru se mu podařilo zrealizovat plán na útěk a vlezl do vlaku větracím okénkem. „Dojeli jsme na rakouské hranice, kde se vlak zastavil. O půlnoci mě našli mezi stokilovými pytli. Dodnes nevím, čím to bylo. Možná mě vyčuchal pes, možná jsem usnul a chrápal…“
Byl odsouzen na rok vězení na Pankráci. Po propuštění pracoval v lupkových dolech[4] a s nesmírným nadšením dodnes popisuje krásu skalních stěn a nerostných žil. O přechod státní hranice se pak pokusil ještě jednou, tentokrát pěšky přes obec Hora Svatého Šebestiána. „Říkal jsem si, že když mě ráno neprobudí budík, bude to znamení od Boha, abych utekl. Neprobudil mě, tak jsem šel.“ Skutečně se mu podařilo přejít hranici a dostat se do Německa, ale byl polapen místními policisty a umístěn do vězení v Brně-Bohunicích, odkud byl však překvapivě propuštěn po měsíci a bez trestu. Roku 1968 nastoupil jako pomocný ošetřovatel tělesně a mentálně postižených na Velehradě a jeho život dostal úplně jiný směr.
VSTUP K TOVARYŠSTVU JEŽÍŠOVU
Právě na Velehradě ho poprvé napadlo vstoupit do řádu Tovaryšstva Ježíšova, tedy k jezuitům. „Za normálních politických okolností by mě nikdy nepřijali, protože jezuité byli vždy elitním řádem. Nejsem na to dostatečně inteligentní, však o tom vypovídají moje studijní výsledky, z maturity z češtiny jsem měl čtyřku.“ Pamětník byl nicméně přijat a nastoupil do teologického studia v Litoměřicích, resp. jak ho sám označuje, do „pětiletého kurzu pro kvalifikované ministranty a kostelníky“.
Studium teologie ani církevní řády nebyly komunistickému režimu po chuti. Roku 1950 byly dokonce všechny formálně zakázány a při tzv. akci K jim byl zabaven veškerý majetek a jejich představení byli uvězněni. Po roce 1965 však byla většina z nich propuštěna a církev tedy prožívala jakési znovuzrození. Studium teologie ovšem rozhodně nebylo prosto politických tlaků, což se nejvíce ukázalo na začátku normalizace. „Na fakultě nás navštěvovala StB, vyzvídali naše názory na okupaci Československa. Řekl jsem jim, že mám rád Sovětský svaz, vždyť i já odtud částečně přes matčinu linii pocházím, ale že politiku SSSR odsuzuji.“ Domníval se, že ho po těchto slovech ze studia vyhodí, ale nestalo se tak, a František dokončil roku 1974 kněžské vzdělání. Po vysvěcení však nedostal státní souhlas, neměl tedy formálně právo vykonávat duchovní činnost.[5] Toto rozhodnutí mu s jeho náturou nemohlo v aktivitě zabránit. Ve vzpomínkách se vrací k řediteli jedenáctiletky, který ho odmítl poslat na práva: „Kdyby byl rozumnější, tak by mi přihlášku schválil. Studoval bych právnickou fakultu a dnes bych byl tak třikrát rozvedený a zkorumpovaný. Když roztrhal přihlášku, tak mi ukázal cestu ke kněžství.“
CESTA K DISENTU A OPAKOVANÉ UVĚZNĚNÍ
Jako přesvědčený antikomunista podepsal i Chartu 77 a aktivně se podílel na šíření samizdatu. Na setkávání s disidenty vzpomíná jako na obohacující zkušenost, ostatně stejně jako na své opakované pobyty ve vězení. „Naštěstí jsem měl možnost poznat komunistické lágry, které mě naučily žít podle pravdy,“ dodává. Vzhledem k tomu, že nemohl vykonávat kněžské povolání, živil se prací v různých zdravotních a sociálních zařízeních, kde skladoval samizdaty a zakázanou literaturu. A právě na sádrovnu olomoucké nemocnice si pro něj přišla StB.
„Byl jsem tak v šoku, že jsem jim na větu ‚zatýkáme vás‘ odpověděl ‚děkuji‘,“ vypráví o tehdejším zatčení, jako by to byla anekdota. Po tříměsíční vazbě v Ostravě už ho v Olomouci nepřijali zpět, a tak se přesídlil do Prahy, kde mohl dělat sanitáře. I tady se historie zopakovala a byl zatčen. Později si jen vyčítal, že když ho StB odváděla, nevykřikl: „Ó, ta šťastná chvíle, kdy můžu nést pouta pro Ježíše Krista.“
Za šíření samizdatu byl na počátku 80. let odsouzen k výkonu trestu 27 měsíců odnětí svobody ve věznici Plzeň-Bory. „Byl jsem umístěn do uzavřeného podzemního oddělení. Po každé pracovní směně jsme se museli vysvléknout a následně nám kontrolovali všechny tělní otvory, jestli něco nepašujeme. Nutili nás dělat dřepy, jestli něco nevypadne. Bylo to nesmírně ponižující.“ Mezi vězni byly nejobávanější pracovní aktivitou tzv. šatony, tedy broušení bižuterie. I František Lízna se toho obával a jeho nejhorší představy se naplnily. S odstupem času vzpomíná, jak vězení na Borech „prožíval v tom nejhorším možném provedení“.
I přes vězeňské útrapy a týrání ze strany dozorců se pamětník snažil neustále myslet na Boha. Vykonával ve vězení mše svaté. „Na přijímači nám dali nějakých dvacet korun, že si můžeme něco koupit. Tak jsem si říkal, že si koupím alespoň čaj, protože kávu tam vůbec neměli. Když jsem přišel k okénku, uviděl jsem maces – pravý židovský chléb. Ten jsem potřeboval k výkonu mší, tak jsem všechny peníze utratil za něj. To, že ho tam prodávali, byla buď aktivita nějakého hodného dozorce anebo přímluva andělů, kdo ví.“ A tak kromě macesů na cele vyráběl z rozinek, které mu blízcí posílali v balíčcích, obdobu vína, aby byly mše svaté kompletní. „Když jsem pak vězení opouštěl, dozorci mi říkali, že ještě že už jdu, protože se jim na celách všichni modlí,“ od srdce se dnes směje tehdejším trpkým chvílím.
Nebyl to však poslední pobyt ve vězení, pamětník byl neustále pod dohledem StB. „Dokonce s sebou v autě vozili židle, aby vždycky, když na mě čekali, mohli sedět pohodlně,“ vysmívá se pamětník tehdejším praktikám. Za šíření samizdatu a letáků ho znovu odsoudili roku 1988 na čtyři měsíce vězení. „Udělali ze mě super rafinovaného antikomunistu, co jim škodí. Přitom já jsem neškodil, já jsem dělal jen úplně primitivní věci. Ale práce pro Chartu byla moje poslání,“ dodává ke svému odsouzení.
Po propuštění pracoval v ústavu pro tělesně postižené v Černé Hoře (okres Blansko). Nejen že byla práce nesmírně namáhavá, ale byl navíc umístěn na ženské oddělení. „Říkal jsem jim: ‚To nemyslíte vážně, vždyť jsem kněz.‘ Ale řeholní sestry, co tam pracovaly, mě přesvědčily, abych zůstal. Po revoluci, když jsem se stal knězem v jednom brněnském kostele, jsem často na Černou Horu vzpomínal a litoval, že jsem odtamtud odešel. To byla skutečná práce,“ vypráví pamětník.
Zatčen byl ještě jednou, těsně před revolucí, po setkání disidentů v čele s Václavem Havlem. Tomu tehdy StB přislíbila možnost propuštění a Havel si vyprosil konzultaci se třemi dalšími zatčenými, z nichž jedním byl právě František Lízna. „Jeden mu řekl: ‚Vašku, udělej to, nemá cenu, abys tady seděl.‘ Další mu oponoval, ať to nepodepisuje. Já jsem to musel rozhřešit. Řekl jsem mu tehdy: ‚Nemám odvahu ti říct tak nebo tak, sedíš už dlouho. Ale, Václave, víš co, nedělej to. Tebe prostě musí pustit. Když to podepíšeš a zažádáš o milost, bude to, jako kdybys něco provedl.“ Václav Havel tehdy žádost o lákavou nabídku propuštění nepodepsal. „Víte, vždy jsem měl na mysli, abych nepodlehl žádnému amorálnímu návrhu,“ dokončuje vyprávění svého života pamětník.
Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Paměť národa můžete i Vy drobnou částkou nebo vstupem do Klubu přátel Paměti národa. Více na podporte.pametnaroda.cz.
[1] Santiago de Compostela je město ve španělské provincii Galicie a od středověku je jedním z nejvýznamnějších katolických poutních míst Evropy.
[2] Páter Václav Celestin Šulc (1881–1951), více informací zde: http://www.ustrcr.cz/cs/vaclav-celestin-sulc.
[3] Více rozhovorů s pamětníky-kulaky k nalezení zde: http://www.pametnaroda.cz/search/?old_query=kulak&category=&keywords=&similarType=&similarTo=&query=kulak&view=badatel&offset=0&lang=cs&breadcrumb=%2B%C7%82generic3%C7%82%5E%22Ob%C4%9B%C5%A5+perzekuce+v+souvislosti+s+kolektivizac%C3%AD+zem%C4%9Bd%C4%9Blstv%C3%AD%22%24%C7%83Ob%C4%9B%C5%A5+perzekuce+v+souvislosti+s+kolektivizac%C3%AD+zem%C4%9Bd%C4%9Blstv%C3%AD%C7%81.
[4] Zde se doloval materiál, ze kterého se vyráběly šamotové cihly.
[5] Vzory rozhodnutí pro výkon státní správy ve věcech církví a náboženských společností k nalezení zde: http://spcp.prf.cuni.cz/dokument/vzory.htm.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)