Daniel Heller, farář se zkušeností evangelicko-katolického manželství
Většinou na tuto otázku používám podobenství, které není z mé hlavy a je třeba je brát s rezervou: V evangelické církvi dostane člověk slepou mapu a buzolu. Dostává velkou porci svobody a důvěry, že to zvládne. Zažije radost z objevů nových cest a za svými rozhodnutími si stojí, protože na ně přišel sám. Někdy se v tom hledání ale cítí osamocen a neví, kde čerpat sílu.
V katolické církvi se člověk vydá na cestu po naučné stezce, kterou lemují tabule, kde se píše leccos, co je dobré vědět, dále v pravidelných rozestupech studánky, ze kterých se dá pít, a horské chaty, kde vám nabídnou doprovod nebo si s vámi budou povídat o tom, jak se vám jde. Někdy v tom ale člověku může být úzko.

Lenka Vokatá, evangelička působící na katolické škole
V dimenzi běžného lidského kontaktu rozdíl nevnímám, ale např. při bohoslužbách ano – v oblasti liturgie a způsobu provedení i vztahu k přijímání / večeři Páně. Rozdíl samozřejmě vidím i v samotné existenci papežského postulátu.

Petr Jan Vinš, generální sekretář ERC a starokatolický kněz
V první řadě si nemyslím, že by existoval nějaký normo-katolík a normo-evangelík, kteří by se dali tak snadno porovnávat. Spíše bych řekl, že ve způsobu prožívání víry, v církevní struktuře, bohoslužbě a spiritualitě najdeme tu katoličtější, tu evangeličtější prvky, které ovšem jdou napříč viditelnými hranicemi konfesí. Jako někdo, kdo svou víru prožívá spíše katoličtěji, vidím tu podstatnou dělicí čáru asi nejvíc ve vztahu k tradici jako jednomu z pramenů zjevení, byť podřízenému kritickému zkoumání optikou Písma Svatého.

Martin T. Zikmund, evangelický farář a redaktor Katolického týdeníku
V této souvislosti je samozřejmě třeba zdůraznit, že je více způsobů, jak žít a myslet katolicky, a více způsobů, jak žít a myslet evangelicky. Jiná situace je v české kotlině, jiná v Německu, jiná v Kolumbii, jiná v Indii. Velmi zjednodušeně řečeno: Jsou katolíci a evangelíci, kteří se nechávají inspirovat spíše prorockou linií Bible, a jsou příslušníci týchž církví, kteří se pohybují spíš v zajetých kolejích či lokálně osvědčených mantinelech.  Obojí se přitom může vzájemně doplňovat.
I když některé dogmatické odlišnosti v ekumenickém dialogu nejsou ještě vyřešeny, zásadní přesto zůstává odpověď na otázku kým je pro mne/pro tebe Kristus, a tato otázka má opakovaně narušovat falešné bezpečí i našich jednotlivých duchovních tradic. Katolická církev má obrovský integrační potenciál, který zatím dostatečně nevyužívá, místo toho tu a tam sklouzává znovu do klerikalismu a paternalismu (což vytrvale kritizuje papež František). O to cennější  jsou hodnoty, které mohou v rámci společného ekumenického směřování s pokorou vyztužovat i evangelíci, totiž osobnostní zralost ve víře a odpovědnost každého jednotlivce tváří v tvář Bohu.

Ladislav Moravetz, celocírkevní kantor, muzikant a skladatel
V chování v kostele, např. při vstupní a závěrečné bohoslužebné hudbě. Katolíci dokážou být v tichu po celou dobu bohoslužby. Evangelíci někdy také, ale často mají potřebu se mezi sebou nahlas bavit, a přitom si neuvědomují, že hluk v takové chvíli působí nedůstojně, rušivě a že zabraňuje misijnímu působení hudby. Není to tak dávno, co jsem zažil jedno shromáždění, které dokázalo překřičet varhanní pleno, kde jsem měl propojeny tři manuály. Je škoda, že v úvodu bohoslužeb je tolik akustického smogu a že nám to zřejmě moc nevadí. Zase na druhé straně evangelíci při zpěvu bývají často výraznější, což je chvályhodné. Že by na to mělo vliv ono „rozmluvení“ během varhanního preludia?

 

  

Martina Špinková, katolička, pracovnice v sociální oblasti, ilustrátorka
Podstatné ani dnes ani jindy. Hospodina máme téhož, toho, který je vždycky větší a kterého se každý den smíme ptát, jestli ta cesta, kterou jdeme, je ta, kterou nám uchystal. To je dobré a krásné a máme to všichni společné. Spíš ale vidím jednotlivé lidi. Přátele mám nevěřící, neorganizované věřící, evangelíky, Židy i katolíky, rozdíly vidět církevnicky nedokážu. Nejsem úplně kolektivní člověk, tak jsem si vybrala katolíky pro svobodu se neorganizovat, chodit do kostela kam chci, stát nepoznána za sloupem a zas zmizet… U evangelíků by mi to, myslím, tak neprošlo, víc se druží a angažují. Také jsme volili s manželem asi i podle starodávnosti, obyčejnosti a gregoriánského chorálu… A co se týče denominace: Kdybych byla kluk a kněz, vybrala bych si asi také stejně, protože bych ráda byla v té obyčejné katolické ohrádce a nechtěla bych mít  ednoho Krista a k němu ještě ženu. Evangelíci – zdá se mi – mají chytřejší a vzdělanější faráře. Katolíci se zas můžou těšit, že mají mši, tajemství vždycky nové na každý den, propojené s celým světem a zároveň s obyčejnými věcmi, tajemství mezi snídaní a obědem, nákupem a školou. Mám v životě ve všem moc ráda stejnou krajinu, v níž mne může denně potkat něco nového.

Jiří Lukl, člen Církve bratrské, někdejší ředitel České biblické společnosti
Mezi katolíky mám řadu blízkých přátel, bratrů a sester, se kterými se máme rádi a vážíme si jeden druhého. Dělá mi potíže jejich uctívání svatých a prosby, aby se svatí za nás přimlouvali u Boha. Protože ze svědectví Bible a z vlastní praxe vím, že se na svého nebeského Otce mohu obracet přímo, bez prostředníků. Když se příležitostně u katolíků účastním mše svaté, chybí mi přijímání pod obojí. Tedy u našich katolíků. V několika jiných zemích mě katoličtí kolegové při jejich bohoslužbách pozvali k přijímání chleba i vína a měl jsem z toho požehnání a posilu. Nadějný vývoj vidím v přístupu k Bibli, kde jsme si od II. vatikánského koncilu postupně blíž a blíž.

[adrotate banner=“28″]