Jak učinit z pětistého výročí protestantské reformace příležitost k milosti a smíření pro celou církev?, tázal se v kázání Raniero Cantalamessa. Nejvhodnějším způsobem bude vhled do dějin a současného stavu debaty o zásadní otázce ospravedlnění hříšníka prostřednictvím víry, která se odvíjí od třetí kapitoly listu Římanům (Řím 3,21-28). Jak je možné, že se její učení o nezaslouženém ospravedlnění z Boží milosti stalo jablkem sváru, které dodnes běžně rozděluje katolické a protestantské věřící?, ptal se Cantalamessa. Na vysvětlenou je nutné se vrátit k Lutherově prožitku z let 1511 či 1512 v augustiniánském klášteře ve Wittenbergu:
“Luthera až k zoufalství a zášti vůči Bohu soužila skutečnost, že navzdory dodržování náboženských a kajícných předpisů nedokázal vnímat Boží přijetí a pokoj. Náhle mu na mysl přišla slova z první kapitoly listu Římanům: Spravedlivý bude žít z víry (1,17). Pocítil osvobození a když o tomto prožitku vyprávěl krátce před smrtí, popsal ji jako otevření dveří do ráje. (…) Je důležité povšimnout si historického sledu faktů, podle kterého tvrzení o ospravedlnění na základě víry, a nikoli skutků, není výsledkem polemiky s tehdejší církví, nýbrž její příčinou.“
Co však na tomto přístupu bylo tak revolučního, když sv. Augustin obdobně vysvětloval pojem „Boží spravedlnosti“ již několik staletí před Lutherem a stejně tak apoštolova slova komentovali další církevní otcové a učitelé, zamýšlel se Cantalamessa. Tridentský koncil, svolaný v reakci na reformaci, bez obtíží potvrdil primát víry a milosti, přestože (stejně jako celá jedna větev reformace v čele s Kalvínem) považuje za důležité skutky a dodržování zákona, nezbytné v kontextu celého procesu spásy, podle Pavlovy formulace o „víře, která se projevuje láskou“ (Gal 5,6)
“Revoluce však nepropukají kvůli idejím anebo abstraktním teoriím, nýbrž vlivem konkrétních dějinných situací a tehdejší situace církve toto přesvědčení již dlouhý čas nezrcadlila. Život, katecheze, křesťanská zbožnost, duchovní vedení, nemluvě pak o lidovém kazatelství, jako by tvrdily pravý opak – tedy že cenu mají skutky a lidské úsilí. Navíc za „dobré skutky“ se většinou nepovažovaly ty, které Ježíš vyjmenovává v 25. kapitole Matoušova evangelia, nýbrž spíše pouti, obětování votivních svící, novény, dary církvi a – jako odměna za to všechno – odpustky.“
Tento jev však má dávné kořeny a vyskytuje se v celém křesťanství, nikoli pouze v jeho západní větvi – jakmile se totiž křesťanství stalo státním náboženstvím, víra byla spontánně vstřebávána skrze rodinu, školu a společnost. Nebylo tolik důležité vyžadovat osobní rozhodnutí pro víru, jako spíše naléhat na její praktické – a tudíž mravní – nároky. Povinnost předcházela daru. U lidí, kteří si po Lutherovi (a později Kalvínovi a Zwinglim) zvolili nauku o výlučném ospravedlnění z víry za životní smysl, proto došlo k nepochybnému zlepšení kvality křesťanského života, poukázal papežský kazatel. Navenek se však tato teze projevila rozkolem nejenom mezi katolictvím a protestantismem, nýbrž také mezi křesťanstvím a judaismem. Zatímco podle některých názorů katolictví pokračovalo v židovském legalismu a ritualismu, protestantismus měl přinášet křesťanskou novost. Autenticita evangelia se pak posuzovala podle odlišnosti od dobového židovského kontextu.
“Pokud právě toto nebylo hlavní příčinou tragického vyústění v antisemitismus, je jisté, že spolu s obviněním z bohovraždy jej to silně podpořilo a poskytlo mu tiché náboženské schválení.“
Od 70. let minulého století nicméně nastává radikální zlom v tomto odvětví biblických studií, pokračoval Cantalamessa, známý jako „třetí cesta bádání o historickém Ježíši“ (prvními dvěma cestami byl liberalismus 19. století a studie Rudolfa Bultmanna a následovníků). Podle tohoto nového pohledu se křesťanství utvořilo v rámci židovství, čímž se opětovně dospívá ke kontinuitě zjevení a zařazení Ježíše do linie biblických proroků, někdy však do té míry, že se zcela rozplývá v židovském světě. „Byla sice obnovena kontinuita, ale vytratila se novost“, řekl doslova italský kapucín. Přestože nové historické bádání se vykázalo studiemi podstatně vyšší úrovně (kupříkladu Jamese D.G.Dunna), vnímání Ježíše jako „jednoho ze židovských proroků“, „putujícího charismatika“ či „židovského středomořského rolníka“ nejvíce ovlivnilo veřejné mínění. S cílem nastolení seriózního dialogu mezi židovstvím a křesťanstvím upozornil na iluzornost takového pojetí až americký rabín Jacob Neusner, známý z knihy Benedikta XVI. o Ježíši Nazaretském. Nová historická pojednání nejvíce křivdí Apoštolovi národů, upřesnil papežský kazatel. Nauka o ospravedlnění skrze víru totiž není Pavlovým vynálezem, nýbrž ústředním poselstvím Kristova evangelia.
“Obraťte se a věřte evangeliu nejsou dva různé a po sobě následující kroky, nýbrž jeden čin – obraťte se, tedy věřte, obraťte se vírou. Obrátit se neznamená ani tolik doznání chyb a pokání, jako spíše povšimnutí si toho, co je zde nové, nový styl myšlení.“
Tento výklad dokládají četné evangelní údaje – kupříkladu Ježíšova výzva, abychom se znovu stali dětmi, a tak vešli do Božího království. Dítě může jenom přijímat a pokud po rodičích něco žádá, nečiní tak kvůli svým zásluhám, nýbrž protože ví, že je milováno, vysvětlil papežský kazatel. Ježíš i Pavel se dotýkají žitého života a srdcí, zatímco badatelé se zabývají knihami a psanými svědectvími.
“To, co se stalo v časech protestantské reformace, nám pomůže pochopit situaci v době Ježíšově i Pavlově. Pokud se zaměříme na učení dobových teologických škol, nikdy nepopřená dávná tvrzení, úctu ke spisům sv. Augustina, či pouze na „Následování Krista“, které bylo denní četbou zbožných duší, najdeme nádhernou nauku o milosti a nebudeme chápat, proti komu Luther vystupoval. Při pohledu na křesťanský život té doby se ale výsledek bude značně lišit.“
Jak tedy dnes kázat o nauce o ospravedlnění z víry?, tázal se v závěru o. Cantalamessa. Důležité je nesetrvat uvězněni v minulosti, nýbrž uskutečnit kvalitativní krok kupředu:
“To, že jsme byli zdarma ospravedlněni prostřednictvím víry v Krista, by dnes celá církev měla hlásat s mnohem větší silou, než kdykoli dřív. Nikoli však v protikladu vůči „skutkům“, o kterých mluví Nový Zákon, nýbrž v kontrastu vůči nárokům, vznášeným postmoderním člověkem, který chce spasit sám sebe pomocí své vědy, technologie, či improvizovaných a uklidňujících spiritualit. Právě těmto skutkům moderní člověk důvěřuje. Jsem přesvědčen, že kdyby dnes Luther opětovně žil, kázal by o ospravedlnění z víry právě tímto způsobem.“
Nesmíme zapomínat na ústřední bod Pavlova poselství – tedy skutečnost, že jsme ospravedlněni nikoli skrze víru, nýbrž skrze víru v Krista; nikoli skrze milost, nýbrž Kristovou milostí. Jádrem poselství je tedy Kristus, který předchází milosti i víře. Církev dnes stojí a padá na jeho osobě – nikoli na článku víry, anebo nauce, zakončil Raniero Cantalamessa poslední postní kázání pro papeže a římskou kurii.
Zdroj: Rádio Vaticana, Páté postní kázání pro papeže Františka a římskou kurii o. Raniero Cantalamessa, OFMCap, papežského kazatele