Pavel Kábrt byl jedním z nejpozoruhodnějších lidí, s nimiž jsem se na této zemi setkal. Byl mým vrstevníkem – narodil se o pouhý den přede mnou. Poprvé jsem se s ním setkal na biblické hodině libeňského sboru ČCE – bylo to v roce 1978. Pavel mi kladl nejrůznější otázky na tělo, některé z nich záměrně provokativní.
V době, kdy jsme se setkali, nebyl členem žádné církve. Pavel totiž strávil deset let u Svědků Jehovových. Z této organizace bylo vyloučen, protože nepřijímal učení Svědků, že všechny křesťanské církve kromě nich samotných jsou v bludu a navštěvování jejich shromáždění je hříchem.
Nicméně Pavel si – přinejmenším metodicky – od Svědků přinesl něco, co jsem do té doby neznal, a sice programatické vedení nově obrácených. Tehdy se rodilo „maninské probuzení“ a Pavel v jeho počátcích sehrál klíčovou úlohu. V té době se obrátila na jeho službu jedna dívka a Pavel se jí začal věnovat. Domluvili jsme se, že mi po dvou třech setkáních tuto čerstvou křesťanku „předá“, a nadále ji budu vyučovat já. Měli jsme jedno „předávací“ setkání, během kterého jsem si se zděšením uvědomil, že vlastně nevím, jak se jí věnovat – zatímco Pavel to ví.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Tento náš nedostatek brzy doplnili „Navigátoři“, americká paracírkevní organizace věnující se osobní evangelizaci a osobnímu učednictví. Setkali jsme se s jejími misionáři a díky nim jsme získali přístup k určitým učebním materiálům (později vydanými pod názvem „Na cestu víry“).
Pavel žil částečně asketickým životem a plně se věnoval evangelizaci a vyučování. Na čas se pak stal kurátorem holešovického sboru ČCE („Manin“).
Pavlovi jsem vlastně vděčný za to, že jsem se udržel ve službě. Počátkem 80. let jsem čelil bolestnému rozvodovému řízení. V neděli večer jsme ve sboru mívali modlitební, kam chodilo asi tak 8 – 12 lidí. Modlili jsme se za mé manželství. Pavel mi průběžně říkal, co dělám špatně, co bych měl změnit apod. Někdy mi to bylo hodně nepříjemné. Myslím si, že často měl pravdu, ale zdaleka ne vždy. Nikdo ke mně nebyl tak kritický jako on.
Rozvodu se mi nepodařilo zabránit, a já jsem na schůzi staršovstva nabídl rezignaci. V tu chvíli vystoupil Pavel a velmi rezolutně řekl, že s rezignací nesouhlasí, protože jsem se snažil manželství zachránit, a přestože mi říkal tvrdé věci, nepraštil jsem za sebou dveřmi. Prostě můj největší kritik se stal mým největším zastáncem.
O to těžší bylo, když se mezi námi objevily věroučné i praktické rozpory. Měl jsem pocit, že Pavlův radikalismus není zcela zdravý. Vzpomínám na jeden z jeho výroků: „Pavel říká: Užívej automatickou pračku, jako bys ji neměl. Ježíš říká: Prodej automatickou pračku.“
Když rozpory mezi námi narůstaly, hráli jsme s Pavlem zvláštní hru. Sešli jsme se, a já jsem jemu říkal, co on si myslí, a on mně říkal, co si myslím já. Samozřejmě jsme občas vykřikli: „Ne, tak to není! Tohle si nemyslím!“ Myslím, že jsme tu hru hráli poctivě, a po několika setkáních jsme měli přesně zmapované, v čem se lišíme. Rozhodli jsme se, že se rozejdeme. Pavel rezignoval na místo kurátora a vystoupil ze sboru. Bylo to pro nás oba těžké, protože jsme se měli rádi, ale bylo to nakonec ve velkém pokoji. Pavel dál do sboru chodil (ne sice každou neděli, ale relativně často) a účastnil se Večeře Páně. Naše osobní přátelství tento rozchod přežilo a skoro bych řekl, že se prohloubilo. Dodnes si myslím, že ten rozchod byl nevyhnutelný, ale jsem vděčný za to, jakým způsobem proběhl.
Mohl bych o Pavlovi napsat mnoho dalšího. Mnozí z vás ho asi znají jako autora webové stránky kreacionismus.cz. Do těchto oblastí už jsem ho nenásledoval – spor evoluční teorie vs. kreacionismus není moje téma. Nicméně vzpomínám, jak byl Pavel počátkem devadesátých let by pozván do jakési televizní diskuse, kde byl evolucionisty cupován. Jelikož ne každý evolucionista zná argumenty kreacionistů, byli často Pavlem zaskočeni. A tak v přímém přenosu došlo i na klasický slaboduchý argument „já jsem měl ve škole katechetu a ten nás pořád mlátil“.
Během svého „svědkovského“ období pracoval Pavel deset let v dolech, aby nemusel na vojnu, kterou Svědkové zásadně odmítali. V těžkých podmínkách onemocněl Bechtěrevovou chorobou, jejímž viditelným příznakem je tuhnutí páteře. Tuto nemoc v podstatě nelze vyléčit, lze ji jen zpomalovat. Nevím, co bylo bezprostřední příčinou úmrtí; vím ale, že Pavel měl v posledních měsících celou řadu zdravotních potíží, které nepochybně s touto nemocí souvisely. Pavel se před několika lety přestěhoval do Teplic. V posledních letech života se o něj věrně a pečlivě starala jeho manželka Dáša.
Jsem si jist, že Pavel byl „povýšen do slávy“ (promoted to glory), jak se říká mezi příslušníky Armády spásy, pro kterou Pavel značnou část svého života pracoval. Věřím, že je u Pána, protože spaseni nejsme pro své zdravé učení, ale pro oběť Kristovu, kterou přijímáme vírou.
Autor: Dan Drápal Datum: 21. září 2021 Foto: Pixabay – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.