Mnoho lidí dělá z Ježíše jakéhosi sociálního reformátora, který se zlobil na bohaté a mocné a nadržoval chudým a slabým, ba i hříšníkům. To je velmi zjednodušený pohled. Může to vyvolávat dojem, že tady jsou dvě strany barikády a Ježíš stojí na jedné její straně proti těm druhým. Na jedné straně barikády je tedy Ježíš s chudými a s hříšnými, na druhé zastánci řádu – zákoníci, farizeové a bohatí. Tak to vidí spíš ti levicově orientovaní lidé. Zatímco jiní lidé, ti pravicově orientovaní, to chápou většinou tak, že Ježíš je na straně těch, kdo se hlásí k „tradičním křesťanským hodnotám“, zatímco na druhé straně barikády jsou (nekřesťanští) cizinci a ti, co jim nadržují.
Každá ze stran pak v textech evangelií hledá oporu pro svou představu. A každá ji, kupodivu, může najít. Bible (Nový Zákon nevyjímaje) je totiž plná rozporů a každý si tam může najít, co se mu právě hodí a tak ospravedlnit svůj způsob myšlení. Proto si mnoho lidí z Bible vybírá jen to, co se jim líbí a co jim konvenuje, zatímco to, co by mohlo svědčit proti jejich „straně“, zcela pomíjí.
Jenže pravdu nemají ani ti ani ti. Žádná taková barikáda není. A jít s Ježíšem neznamená přidat se prostě k nějakému houfu, se kterým souhlasíme. Neznamená to ani vstoupit do té „správné“ církve nebo volit tu „správnou“ stranu, kterou podporuje Ježíš. Neexistuje žádné „správné“ křesťanské učení nebo „správný“ výklad, s nímž by se stačilo ztotožnit nebo na něj prostě kývnout a být v pohodě. Ježíš totiž chce, abychom byli v pohodě, a zároveň nechce, abychom byli v pohodě. Tedy aspoň ne tak, jak jsme si to možná představovali.
Pohodovému životu ostatně nesvědčí ani čtení evangelií, která určitě nejsou pohádkou na dobrou noc. Jeden z takových známých zneklidňujících Ježíšových výroků je tento: „Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak si přeji, aby se už vzňal! (Lk 12,49)
Někteří křesťané v tom spatřují proroctví o blížícím se konci světa. Před všezničujícím ohněm se prý zachrání jen věrní, pro něž si Ježíš přijde. Zatímco ti nevěrní v něm shoří.
Stoupenci levice (kdyby evangeliím skutečně věřili) by v tom ohni možná mohli spatřovat požár revoluce. Jenže proti představě revoluce zase stojí Ježíš ukřižovaný. Ježíš, který se nechtěl chopit zbraně, aby zachránil sebe. Co s tím?
Ne, Ježíš není revolucionář v pravém nebo v původním smyslu toho slova. Není ten, kdo by bojoval na barikádách, které od sebe oddělují lidi. Ale na druhou stranu není ani ten, kdo by nás nutil, abychom všemu, co se nám nelíbí, jen trpně přihlíželi.
Další Ježíšova věta, která by mohla nahrávat revolucionářům, je tato:
„Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina“. (Mt 10; 34-36) Tohle asi bude obtížně vysvětlitelné pro zastánce tradičních hodnot. Levičák by v tom možná viděl generační vzpouru, a tak by se mu to naopak líbilo. Přiznám se, že pro mě to s tím mečem dřív bylo také těžko pochopitelné, zvlášť když se na jiném místě evangelia meč odmítá. A pokud jde o nepřátelství mezi příbuznými, připomněla jsem si, že před mnoha lety se právě takto projevovala úplně jiná víra – ta komunistická. Jakmile se objevila, postavila člověka proti jeho příbuzným. Něco o tom vím od svých předků.
Podle marxistické teorie povstávají revoluce z neřešitelných společenských rozporů. Každý ekonomicko-politický systém či každá forma společnosti má v sobě obsaženy vnitřní rozpory, které jsou v rámci daného systému neřešitelné. Mohou být vyřešeny jen změnou kvality – tedy přechodem na nový typ systému, což na nějakou dobu znovu vnese do společnosti rovnováhu, která byla předtím narůstajícími rozpory narušena. Relativní rovnováhu. Marxismus sice bazíroval na primátu výroby, proto se někdy mluvilo o výrobních způsobech místo o systémech, nicméně nepodceňoval ani ideologii držící danou společnost nerovných vztahů pohromadě – tedy vědomí, že to tak musí být. Musím podotknout, že i křesťanství se střídavě podílelo na tom, že „to tak musí být“ a na tom, že „to tak nemusí být“. Či dokonce na tom, že něco tak nemá nebo nesmí být. To dělají ty různé možnosti výkladu Bible. Nezáleží jen na tom, co je psáno, ale také na tom, jak tomu lidé rozumějí.
Jakmile lidé zjistí, že to tak „nemusí být“ (čili jakmile je narušena legitimita daného stavu a objeví se jiná možnost), jsou nakloněni tomu pokusit se o změnu, která může zlepšit jejich postavení. Může jim poskytnout buď více osobní svobody nebo více materiálního zabezpečení. Nebo obojí. Proto všechny diktatury a nedemokratické státy, které kdy měly zájem na udržení statu quo, disponovaly větší či menší cenzurou, která nepropouštěla informace, jež by mohly narušit stabilitu dané společnosti. Moderní demokracie, na rozdíl od nedemokratických režimů, zavedla všeobecné volby, aby mohlo častěji docházet k novému rozdávání karet a tím byly eliminovány společenské nepokoje, vyvolávané nahromaděnou energií odporu:
-Nechceš, aby to bylo pořád takhle? Zvol příště někoho jiného-.
Cenzura přestala být nutná. Naděje se už nevkládaly do revoluce, nýbrž do politiky. Ale funguje to k naší spokojenosti?
Nebudu se zabývat tím, co na tom je nebo není špatně. V nějaké velké politické změny, které by samy o sobě zavedly lepší pořádek, než je ten současný, už moc nevěřím. Politika není moje hobby. Nevěřím už ani v revoluci, pokud se jí myslí něco jako boj na barikádách. Zdá se mi totiž, že po každé vítězné revoluci se poměrně rychle vytvoří nové barikády. Aspoň ty pomyslné. Rozpoutají se nové politické boje. Nelze tomu zabránit, aniž by se musela znovu zavést cenzura, což by nebylo nic dobrého. Kdo chce pokoj, nenajde ho v systému, ve vnějším řádu, nýbrž ve vnitřním řádu, který mu může dát jenom Ježíš, pokud ho člověk přijme. Barikády jsou v našem nitru. Dokonce je tam i „cenzura“, která drží „svět“ pohromadě. A Ježíš to všechno chce odstranit, protože ty věci nás od něj a od jeho lásky oddělují, zatímco my si je většinou zuby nehty bráníme. Zajišťují totiž naši duševní stabilitu. Naši rovnováhu.
V našem nitru se odehrávají a vybojovávají veškeré boje, protože v našem nitru je i „svět“. Dokonce právě tam, v našem nitru, je ten svět, na který Ježíš přišel uvrhnout oheň. Oheň svého Ducha, ve kterém jednou shoří veškeré sobectví a všechno zlé a zůstane jen to, co je ryzí.
Jenom v tuto revoluci věřím.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi.
Autor: Eva Hájková Foto: Wikimedia Commons – ilustrační