Scéna první: Jeden misionářský příběh
Když v 19. století objevili Nor Lars Skrefsrud a Dán Hans Børreson kmen Santalů severně od Kalkaty, čelili otázce, jak jim zvěstovat evangelium. Skrefsrud se skvěle naučil místní jazyk a jal se evangelizovat. Jaké bylo jeho překvapení, když mu Santalové jásavě sdělili, že „Thakur Jiu“ na ně přece jen nezapomněl… Misionáři, překvapení tímto vývojem, si vyslechli starou santalskou legendu:
„Když po potopě světa putovali staří Santalové světem, narazili na hory, které byly neprůchodné pro jejich ženy a děti. V té době ještě uctívali boha-stvořitele jménem ‚Thakur Jiu‘. Únavou po cestě zemdleli a ztratili v něj důvěru. A tak se rozhodli, že se obrátí na duchy hor, kteří jim stáli v cestě, a uzavřou s nimi smlouvu. To se ovšem nelíbilo bohu-stvořiteli a vzdálil se. Santalové zůstali vězet ve smlouvě s duchy hor. Ač už dávno nebydleli nikde poblíž hor a svá božstva nemilovali, báli se jich a uctívali je.“
Když k nim přišli misionáři, Santalové přijali evangelium, protože rozpoznali, že skutečný Bůh-stvořitel je totožný s jejich „Thakur Jiu“ a také totožný s Bohem, Otcem Ježíše Krista. Přijetí evangelia je také osvobodilo od jejich božstev ke službě Bohu Nejvyššímu.
Scéna druhá: Národy a jejich bohové
Ocitáme se uprostřed davu v Jeruzalémě, kam jsme z dalekých zemí přijeli uctít Boha, a posloucháme, jak je Bůh chválen v našem vlastním jazyce, a to podivnými venkovany, kteří vypadají jako opilí, ačkoliv je devět ráno! Co jen to může znamenat? Pátráme v paměti a hledáme v židovských písmech. Kdybychom je celá četli jako detektivku, pak víme, že každé místo a každý příběh jsou důležité a že je později budeme potřebovat k vyřešení záhady. A tak nám spolu s autorem knihy Skutků nezbývá než se vydat ke zříceninám babylonské věže. Ta epizoda vysvětluje, jak to, že z jedné rodiny, která přežila potopu světa, vznikly národy reprezentované seznamem Noemových potomků v 10. kapitole Genesis.
Příběh začíná nápadně podobně jako ta stará santalská legenda: „Celá země byla jednotná v řeči i v činech. Když táhli na východ, nalezli v zemi Šineáru pláň a usadili se tam.“ (Gn 11,1–2) Nedostavěná věž není jen příběhem o lidské pýše a snaze manipulovat Bohem, ale také o trestu, který lidstvo potkal. Rozdělení lidstva na různé skupiny – není to pouze důsledek původního lidského hříchu ze zahrady Eden, ale dalším záměrným Božím zásahem. Není to problém osobního hříchu, je to narušení vztahu mezi celými skupinami lidí. Ačkoliv se snaha sjednotit lidstvo nikdy nesetkala s kompletním úspěchem, pokusy o jednotu mečem nebo diplomacií známe z historie. Jako bychom měli zakódované, že jsme jako lidé jedno lidstvo, ale zároveň si nemůžeme pomoci od konfliktu. Naše nedorozumění a neschopnost se domluvit mezi politickými a etnickými skupinami ovšem má nejen lidský aspekt, který je třeba brát vážně, ale i duchovní podtext, na který z naší lidské pozice neumíme zcela dobře dohlédnout.
Související – To by nevzbudilo žádné pohoršení
Starověké národy se vnímaly na základě svého jazyka a zároveň boha, kterého uctívaly. Zeptat se starověkého člověka na jeho boha bylo jako zeptat se na adresu. Obecně se mělo za to, že národy byly těmto bohům přiděleny nebo že si je rozdělily. Takto realitu vnímali autoři Bible, když Mojžíš vypráví o vzniku Izraele ve své písni z 5. Mojžíšovy. „Když Nejvyšší přiděloval pronárodům dědictví, když rozsazoval lidské syny, stanovil hranice kdejakého lidu podle počtu synů Izraele (masoretský text) [synů Božích (svitky od Mrtvého moře), andělů Božích (Septuaginta)]. Hospodinovým podílem je jeho lid, vyměřeným dílem jeho dědictví je Jákob.“ (Dt 32,8–9) Varianty čtení ze svitků od Mrtvého moře, stejně jako řecký, více parafrázovaný překlad, reprezentují starší textovou tradici spíše než masoretský text. Pokud nechceme spoléhat na textovou variantu, je tu Mojžíš ještě jednou, když varuje Izrael: „abys nepovznášel své zraky k nebesům, a když bys viděl slunce, měsíc a hvězdy, všechen nebeský zástup, nedal se svést a neklaněl se jim a nesloužil tomu, co dal Hospodin, tvůj Bůh, jako podíl všem národům pod celým nebem.“ (Dt 4,19) I v Novém Zákoně apoštol Pavel pohanským Athéňanům (Sk 17) vysvětluje historii s odkazem na záměrné rozmístění národů: „Bůh, který učinil svět a všechno (…) Učinil z jedné krve všechno lidstvo, aby přebývalo na celém povrchu země; ustanovil jim nařízená období a hranice jejich přebývání, aby hledali Boha.“ A za čtvrté, důkaz z pohanské historie: Platón ve svém nedokončeném díle Kritiás píše: „Bozi dělili se kdysi o veškerou zemi podle jednotlivých míst, a to losem, nikoli sporem (…) podobni lodníkům řídili živého tvora tím způsobem, kterým jím lze nejlépe otáčeti, totiž tak, že přesvědčováním jakoby kormidlem ze zádi hýbali duší podle své vůle; takovým vedením řídili všechno smrtelné pokolení.“
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Scéna třetí: Vyvolený národ, jeho Bůh a Abrahamovo sémě
Naštěstí vydědění Bohem-stvořitelem není konec příběhu. Hned vzápětí si vyvolil Abrahama, ze kterého vytvořil nový národ, jenž nazývá svým podílem, svým dědictvím. Skrze něj plánoval přinést řešení nejen problému smrti a hříchu, ale také problému rozdělení mezi národy. Po celý Starý zákon dává v náznacích najevo, že z Abrahama dojdou požehnání všechny národy země (Gn 18,18), že budou uctívat Boha Izraele a Bůh sám si je přivede (Iz 66,8–20) a že bohové nad jednotlivými národy zemřou jako lidé (Ž 82). Rozpoznávacím znamením tohoto národa i smlouvy, kterou s nimi Bůh uzavřel, byla obřízka a později také život podle Mojžíšova zákona.
Když na scénu vstupuje Ježíš, ten potomek, kterému je zaslíbená celá země (Gn 26,4; Gn 28,14; Ga 3,16) přichází nejprve ke ztraceným ovcím lidu izraelského, ale po svém zmrtvýchvstání také říká, že mu byla dána veškerá moc na nebi i na zemi a díky tomu také jeho učedníci mohou vyrazit do celého světa a činit učedníky ze všech národů (Sk 1,8). Kdyby měl Mesiáš zachránit jen vyvolený národ, pak by aramejština a hebrejština jistě stačily. I před Kristem byli pohané, kteří se připojovali k židovským synagogám a uctívali Boha Izraele. V závislosti na konkrétní synagoze se nechávali obřezat, ale ani to nebylo vždy vyžadováno. Tak to mohlo zůstat i s příchodem evangelia. Společenství věřících závislé na jednom jazyce, jak to mají muslimové, anebo ještě blíž, jak to chtěli Pavlovi oponenti v debatách o obřízce.
Letnice jsou střípkem do skládanky, jak Ježíšova smrt řeší babylonskou kletbu
Řešení se mělo dotýkat samotného rozdělení na jednotlivé národy. Zde jsou Letnice další stopou v naší detektivce: autor knihy Skutků si dává záležet na tom, aby propojil příběh babylonské věže s Letnicemi. Zbožní židé i obrácení pohané, kteří do Jeruzaléma na Letnice přicestovali, pocházeli z národů, které jsou na seznamu z Genesis od východu k západu. Slyšeli učedníky mluvit svými jazyky o velkých Božích činech. Kdybychom četli Starý zákon v řečtině, zjistili bychom, že Lukáš používá stejné slovo pro rozdělení jazyků jako Mojžíš ve své písni o rozdělení národů.
Ne že by celá skládanka byla zjevná hned v ten moment, koneckonců jak apoštol Petr, tak apoštol Pavel se snaží dohlédnout důsledky Ježíšovy smrti pro věřící z pohanů celý zbytek Nového zákona. Zde má současný čtenář rozhodně výhodu nad oním poutníkem z Jeruzaléma. Zmiňme za mnohé jednu pasáž, která se přímo týká bariéry mezi národy, která byla tvořená obřízkou: „V něm jste obřezáni obřízkou, která není udělána lidskou rukou; obřízka Kristova je odložením celého nevykoupeného těla. S Kristem jste byli ve křtu pohřbeni a spolu s ním také vzkříšeni (…). Vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž. Tak odzbrojil a veřejně odhalil každou mocnost i sílu a slavil nad nimi vítězství.“ (Ko 2,11–15)
Od momentu, kdy se v prašných ulicích Jeruzaléma rozezněla chvála, kazatelé v síle Ducha, který byl seslán na Letnice, konfrontují nejen lidskou neznalost, ale také nadvládu nadzemských duchů zla, kteří, ač odzbrojeni, stále ještě mají nějaký vliv, který bude ukončen ohnivým jezerem. Na druhé straně vidíme, jak překážky, které byly vystavěny mezi lidmi a národy, jsou bourány příchodem evangelia. Tak jako Nor Lars Skrefsrud a Dán Hans Børreson, přicházejí misionáři k lidem se vzkazem od Nejvyššího Boha, že je na čase, aby se k němu vrátili, protože skončila doba, kdy bez něj byli na světě (Ef 2,12). Kdo jiný by to řekl lépe než apoštol pohanů, Pavel? „Bůh však prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit, a nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoliv, aby této neznalosti litovali a obrátili se k němu. Neboť ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem lidem o tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých.“ (Sk 17,30–31)
A to je ten Ježíš, kterého zvěstujeme. Zápletka se uzavírá – to, co spojovalo starověké pohany s novodobými, stejně jako s obřezanými Židy, je skutečnost, že si nás Bůh-stvořitel volá všechny k sobě. O Letnicích nastala nová etapa lidstva, ve které se nacházíme i my. K dispozici máme moc Ducha, který si nás používá pro předávání tohoto poselství dál. A k dispozici máme Ducha, který léčí národy a vztahy mezi nimi. Víme, že je to předehra pro finále, které teprve přijde, kdy pravá jednota bude mezi lidmi, až nám bude zjevně vládnout Ježíš po svém druhém příchodu. Ale to už je jiná epizoda.
Autor: Kateřina Fridrichová, Brno International Christian Fellowship Datum: 8. května 2021 Foto: Pixabay, ilustrační
Psáno pro časopis Apoštolské církve Život v Kristu.
• Časopis informuje, buduje, vyučuje, spojuje, je kronikou. Každý měsíc nové téma reagující na duchovní či aktuální otázky. Dostupný v tištěné i digitální formě.
• Předplatné: https://apostolskacirkev.cz/predplatne-zvk
• Podpořit časopis můžete i finančně:
číslo účtu: 2000731339/2010
variabilní symbol: 504