O vysvědčení

Právě bych měla psát vysvědčení. Co je na tom, napsat vysvědčení. To vezmete papír s hlavičkou českého státu a napíšete na něj nějaké známky. Před 25 lety jsem byla zamčená v ZŠ Londýnská, když jsem jako jedna z prvních u nás psala slovní hodnocení. Byl stejně jako dnes pátek večer a já jsem psala na počítači. Přemýšlela jsem o dětech a kolem mě začalo vše utichat. Nakonec bylo 23.00 a v budově školy svítila světla jen u mne v  kabinetu. Propadala jsem panice a netušila, jak se dostat ven ze zamčené školy. Musel přijet zástupce ředitele, který byl dost naštvaný a pustil mne ven.

Včera poslal smsku kolega Pavel. Mluvili jsme o vysvědčení o on napsal: Měl jsem celý den špatnou náladu. Ale pak jsem se podíval na vysvědčení a začal připisovat k profesionálnímu hodnocení osobní zážitky, a najednou jsou cítil velké štěstí a vděčnost. No jasně, protože je za co cítit velké štěstí a vděčnost.

Každý učitel, který je opravdovým učitelem a ví, že mu dítě bylo svěřeno rodiči, si to považuje. Stejně tak rodiče, kteří mají takové učitele, si jich považují, protože učitel je často ten, kdo s dětmi stráví více času než jejich rodiče. Když jste učitel, vidíte více zázraků než kdokoliv kolem vás. Vidíte mnoho zázraků změn a poznání. Chvíle, kdy přijde žák a neví a najednou ví. Kdy se stane něco, co není ani ve vaší moci. Úžasný zázrak je, když se z malého chlapce stane objevitel a když se z dívky začíná stávat žena s vlastními názory. Učitelé mohou být svědci zázraků. Svědky takových zázraků jste, kdy dáte Bohu a dětem příležitost, aby žily a rostly, a když se stanete vnímavými na takové věci.

Při každém vysvědčení mohu cítit vděčnost za čas, který jsme to pololetí strávili, mohu si znovu připomenout chvíle, které jsme zažili a zaměřit se na to, co přinesly a jak náš život, tedy život nás všech, změnily. Zažívám pocity radost a vděčnosti.

Při každém vysvědčení jsou učitelé naší školy tak nějak více spolu. Nejdříve společně sdílí části vysvědčení a to svých životů a životů dětí. Pak o věcech znovu a znovu přemýšlejí a hledají ty správné věty a dobré formulace a pak následuje vzrušivá chvíle formátování a tisku, což v rozsahu 4 – 5 stran na jedno dítě není tak snadné. Při psaní vysvědčení také sdílíme určitou zdrženlivost v hodnocení žáka, nestavíme se do role soudců, ale do role přátel a vzájemné podpory, kteří je celý půl rok učili. Ale musím říci, že máme skvělé žáky a rodiče, kteří v tom jdou s námi.

Připomínáme si při každém vysvědčení to, co jsem v každém pololetí zažili. Tak v 6. třídě, která se jmenuje Surikaty, jsme byli na týden ubytovaní na Křivoklátě a tak vzpomínám, jak Oliver přivezl na hrad hledačku pokladů a jak chtěl na nádvoří vykopat kastelánovi díru. Ale také vzpomínám na toho netopýra, co létal večer v bráně. Mohu si připomenout, to mne nikdy nenapadlo při memorování u Lavice dítě stálo, jak jsme využili při výuce inscenaci Erbenovy Kytice z Národního divadla. A jak nás inspirovala k povídání o rodině a jejích těžkostech. Ale mohu si vzpomenout i na to, jak nás paní kolegyně herečka učila všechny recitovat Shakespeara.

Ale mohu jít ještě dál a posunout svoje vzpomínky na Maxe ze Surikat před 3lety a na Maxe nyní a mohu mít radost, jak se změnil a jak je zralejší.

Velkým zážitkem je také rozhovor nad vysvědčeními, který mám s kolegy. Často, když si s nimi povídám a pomáhám jim s hodnocením, objevuji vztah mezi nimi a žáky. Takový vztah, který se na papír nedostal. Pamatuji se ze státní školy, jak se na pedagogických radách mluvilo o žácích pohrdavě a neměla jsem to ráda. Ale moji kolegové, ať už je to kolega z Čech nebo kolegyně z Indie o nich mluví moc krásně. Je příjemné, jak o nich mluví pěkně. Někdy si člověk v návalu starostí nevzpomene, že učit je moc krásná práce.

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

 

Autor: Miroslava Adamcová  Datum: 30. ledna 2020  Foto: CC Search – ilustrační