Polybios byl řecký historik, který sloužil římskému generálovi Scipionu Africanovi mladšímu jako vojenský poradce. Přes důležitost, jakou mohlo jeho poradenství mít pro muže, který v roce 146 př. Kr. zničil Kartágo, měl však tento historik ještě větší význam pro Otce zakladatele, kteří stáli u zrodu USA, i pro Ústavu Spojených států amerických.
Často slýcháme, že americká ústava v mnohém čerpá z Montesquieua a Cicerona. Tito autoři však sami byli Polybiovými žáky. Když Cicero ve spise „De re publica“ chválil „smíšenou“ ústavu Říma, chválil rozdělení moci a systém brzd a protivah. Významnější však je, že opakoval, s čím již přišel Polybios. (A mimochodem: Ciceronova kniha o republikánské vládě byla do roku 1815 ztracená a nemohla být pro Otce zakladatele dostupnou.)
Podle důkazů mnoha badatelů vycházeli zakladatelé Ameriky z anglických politických tradic a z Johna Locka. Jenže Polybiův vliv byl opět hlubší. Jak ukázali R. A. Ames a H. C. Montgomery v eseji „The Influence of Rome on the American Constitution“ (Vliv Říma na americkou ústavu), nečerpala americká vláda „ze žádného jiného zdroje než z vlády římské“ v souladu s pojetím a výkladem, jež uvádí Polybios.
Nejenže Polybios římskou ústavu chválil, nýbrž podal i vysvětlení, jak a proč funguje. Proto bylo přirozené, že se později – v 18. století – každý inspiroval Polybiem.
Marshall Davies Lloyd ve své práci „Polybius and the Founding Fathers“ (Polybios a Otcové zakladatelé) ukázal, že zakladatelé byli prodchnuti klasickými spisy. Byli podle něj dětmi římské antiky.
James Madison, James Monroe, Benjamin Franklin, James Otis, John Adams a Alexander Hamilton Polybiúv text o římské ústavě znali. Během shromáždění, které se uskutečnilo ve státě Virginia a bylo věnováno ratifikaci Ústavy, četl dokonce Monroe na plénu citát z Polybia.Co bylo na Polybiovi tak zvláštního?
Moc Říma
V šesté Polybiově historické knize najdeme „nejryzejší“ kritické zhodnocení římské ústavy. Polybiovi záleželo na tom, aby jeho čtenáři pochopili, jak došlo k tomu, že během třiapadesátiletého období „téměř celý svět podlehl nadvládě římské moci“. Světovládné postavení Říma vděčilo za vše římskému systému brzd a rovnovah.
Ve své rozpravě identifikoval Polybios tři typy ústavy: monarchii, aristokracii a demokracii. Kterou z nich doporučoval? Podle Polybia „je jasné, že za nejlepší musíme považovat ústavu, která čerpá ze všech tří prvků“, jinak řečeno, že tyto tři jednoduché podoby státu jsou samy o sobě a ze své podstaty neadekvátní. Nejlepší je ty tři jednoduché podoby ústavy smíchat a vytvořit tak systém brzd a rovnovah.
Jaký je racionální základ tohoto uspořádání?
Každá z těch jednoduchých forem ústavy má sklon degenerovat. Monarchie degeneruje v tyranii, aristokracie v oligarchii a demokracie ve vládu lůzy. Když Lord Acton (John Emerich Edward Dalberg Acton, britský historik, katolický myslitel, morální filosof a liberální politik – pozn. překl.) napsal: „Moc má sklon korumpovat; [a] absolutní moc korumpuje absolutně“ (slovo korumpovat znamená v širším původním významu „zkazit se“ – pozn. red.), opakoval přitom Polybiovu rozpravu o degeneraci jednoduchých ústavních forem.
Tuto degeneraci vznikající přílišným nahromaděním moci lze brzdit smíšeným systémem, jejž tvoří zároveň všechny tři formy. Římané měli například dva vedoucí soudní úředníky (konzuly), takže i sám princip monarchie byl rozdělen. Aristokratický princip Říma byl obsažen v římském senátu. Moc lidu spočívala v tribunech, kteří svolávali a vedli lidová shromáždění a vůči římskému senátu měli právo veta.
Římská ústava byla tudíž zároveň zdvojenou monarchií (neboli diarchií), aristokracií i demokracií.
Vidíme, že i americký systém kombinuje prvky monarchie (v osobě prezidenta), aristokracie (původně v Senátu) a demokracie (ve Sněmovně reprezentantů). Navíc americký systém využívá federalismu – rozdělení moci mezi federální vládou a vládami jednotlivých států. Úkolem všech těchto prvků je zamezit, aby na sebe nějaký jedinec či skupina nestrhli veškerou moc.
Absolutní moc nemůže absolutně korumpovat, pokud ji nikdo nemá možnost uchvátit.
Tento systém má mnoho předností. Ta hlavní však tkví v jeho stabilitě a ve schopnosti předejít tomu, co Polybios nazval násilnickým cyklem v podobě revolučního převratu či občanské války.
Revoluce
Monarchie, jak vidíme na starověkých městských státech, nakonec degeneruje v tyranii, což vyvolává revoluci vedenou aristokratickými občany. Bezprostředním důsledkem je, že se ze zhýčkaných dětí této nové aristokratické vlády stanou nesnesitelně arogantní vykořisťovatelé, což vede k revoluci demokratické. A nakonec se nezvládnutelným a bezzákonným stane i sám lid.
„Lůza,“ napsal Polybios, „zvyklá žít na náklady jiných … totiž plodí vládu pouhého násilí.“
Polybios tuto situaci popsal v obrazech důvěrně známých těm, kteří studují francouzskou nebo bolševickou revoluci. Líčí „bouřlivá shromáždění, masakry, vyhánění, přerozdělování půdy… až nakonec taková revoluce ztratí veškerou tvářnost civilizace a získá podobu pána a despoty“.
Smíšení jednoduchých forem ústavy chrání společnost před krvavým občanským konfliktem a před vrtochy korupce vládních představitelů.
Polybios připisoval objev smíšené vlády spartskému zákonodárci Lykúrgovi. I samy smíšené vlády podle něj nakonec přirozeně podlehnou degeneraci. Tento proces však potrvá spíše stovky než desítky let. Ukázaly to příklady Sparty, republiky Kartága i Říma.
Vědět, že základem americké ústavy je princip smíšené vlády nastíněný Polybiem, je užitečné. Při použití Polybiovy analytické metody zjistíme, že zvolením nepolitika Donalda Trumpa prezidentem Spojených států v listopadu 2016 lid v tehdejší ústavní krizi postavil hráz americké elitě (oligarchii).
V prvních dvou letech jeho prezidentského úřadu byrokratická elita a přisluhovači vládnoucí ideologie v tisku a na univerzitách tuto nekonvenční státní exekutivu soustavně napadali a útočili na ni. Nyní zápas mezi prezidentem Trumpem a etatistickými oligarchy pokračuje s periodicky střídavými výsledky.
Pád Říma
Významná část amerických voličů se přesvědčuje, že byrokratická a „intelektuální“ oligarchie na státní úrovni vládne proti zájmům lidu. Zvláště zřetelně to vyplývá ze snahy oligarchie dostat do země cizi státní příslušníky jako budoucí voliče a zabránit tak brzdění jejich moci, které se podle všeho děje v souladu s ústavou. Zdá se, že jde o podobnou situaci, jako když římský senát přivážel do Říma barbary, aby neutralizovali lidová shromáždění.
Mimoto vláda využívá systému zaopatřovacího úplatkářství – „chlebu a her“ – k úřednímu postupnému ožebračování lidu, a současně tak pacifikuje lidnaté oblasti a získává pro oligarchii hlasy nejchudších lidí. Oligarchii se tak vyplácí rozšiřovat nejchudší třídu občanů a tím si v chudácích pěstovat oddané klienty státního zaopatřovacího systému. Je to slibná cesta k tomu, aby se socialistická ideologie byrokratického státu stala pro masy převládajícím ideálem.
K urychlování tohoto procesu přirozeně přispívá byrokratické školení, vymývání mozků na univerzitách při cestě za akademickou hodností a stále narůstající příliv přistěhovalců, kteří převálcovávají domácí střední třídu – a tím ničí ekonomickou soběstačnost a politickou nezávislost voličstva.
Jde zřejmě o vědomou strategii, která má soustředit moc v rukou správní elity, jež nyní pod devízou „demokracie“ prosazuje ideologii socialistického typu. O proces, jímž úřednická oligarchie mění svobodnou zemi ve vládní despocii.
Klíčovým prvkem je kulturní tyranie. Zavádí a udržují ji elitní média a prestižní školy. Vnucují tak všem ústavním skupinám dohromady homogenizovaný způsob „myšlení“. Dosahují toho tím, že vyhrožují ostrakismem a vyloučením. Odpůrce označují jako nacisty, sexisty a xenofoby.
S růstem kulturní moci socialistické vládní ideologie se tento systém stává stále odolnějším vůči možnosti nápravy. Stále zjevněji dochází ke zneužíváním a nezákonnostem. Politikům porušujícím zákony nehrozí pronásledování, naopak na nevinné politiky prší vylhaná obvinění. Nestydatě se různými metodami podvádí při volbách. Celá Amerika mluví o násilí, protože lůza podněcovaná stranou stoupenců státní samovlády přímo ohrožuje zastánce Ústavy a vlády práva.
Všechny tyto prvky byly přítomny při pádu římské republiky.
Tento rozklad římské ústavy vedl přímo k občanské válce. A právě do té se možná řítí Amerika. I teď, zalistujeme-li Polybiovou rozpravou, nacházíme jasnou analýzu republikánských zásad – a v antickém Římě spatřujeme vzdálené zrcadlo nás samotných.
Autor: R. Nyquist Překlad: Ivana Kultová Se souhlasem převzato z Konzervativních listů Foto: Wikimedia Commons – Polybios