Hřích je přestoupení mravního řádu, daného Bohem – ať jde o přestoupení s plným vědomím nebo tím, že člověk nedbale jedná. Možná by se dal nazvat také zblouděním z pravé cesty. Předpokládám, že každý křesťan to ví, takže nehodlám nikoho poučovat. Možná se ale křesťané budou lišit v náhledu na to, zda hřích je záležitostí jednotlivce nebo záležitostí celé společnosti. Tomu druhému se říká sociální hřích nebo také strukturální hřích (od struktura = systém = uspořádání vztahů ve společnosti). Společnost tvoří určitý propojený celek, jehož části a děje, které se v něm odehrávají, spolu úzce souvisí a navzájem se podmiňují a prolínají. Velkou pozornost strukturálnímu hříchu věnovala teologie osvobození, ale pojem se objevil už na druhém vatikánském koncilu, který zasedal v první polovině šedesátých let.
Je za tím představa, že hřešit může nejenom jednotlivec, ale i celá společnost – národ či podobná komunita. Tedy sociální prostředí v němž jedinec žije. Hříšné sociální struktury vytvářejí jakési bariéry proti dobru a tím predisponují jednotlivce (který je chtě nechtě jejich součástí) k náchylnosti k osobnímu hříchu. Je mnohem těžší nehřešit, když hřích bují všude okolo vás, a zejména, když jste se narodili do zkaženého prostředí.
Společnost jako celek proto do jisté míry nese spoluzodpovědnost za všechno, co vyplyne z jejího způsobu života – například za to, že u sebe připustí produkci a šíření drog, pornografie, znečišťování životního prostředí, rasismus, obchod s lidmi, zneužívání dětí atd. Společnost může i za sociální nespravedlnost. Za to, že se v ní utvářejí gheta, chudinské čtvrti s vysokou zločinností. Za to, že vznikají války, v nichž jsou hromadně vražděni lidé. Není snad válečná agrese také sociálním hříchem par excellence?
Je třeba upřesnit, že v učení o strukturálním hříchu (a to ani v teologii osvobození) nejde o nějaké házení viny jen na zákony té které společnosti, popřípadě na politický či ekonomický systém, jejichž změnou by bylo možné docílit bezhříšného stavu. Určitě se nepomíjí lidská porušenost, tedy ani osobní hříchy jednotlivců, kteří nejsou chápáni jako pouhý „produkt“ špatně uspořádané společnosti. Nejde o nějakou novinku, popřípadě výmysl marxismem ovlivněných latinskoamerických kněží. V křesťanském prostředí vždy existovaly představy o hříchu jednotlivců i o hříchu sociálním, tedy společenském.
U starých izraelitů byl hřích porušením smlouvy. Pro starozákonní pojetí hříchu je charakteristické úzké spojení hříchu s jeho viditelnými následky. Často nejen pro hříšníka, ale pro celou komunitu. Hřích měl společenskou závažnost – šlo o narušení společenství s Bohem i narušení lidského společenství. Uplatňoval se zde kolektivní pohled. Smlouva byla uzavřena s Božím lidem jakožto s celkem. Znovu a znovu se ukazovala neschopnost Božího lidu smlouvu plnit. I když, v některých obdobích dějin to bylo asi horší, v jiných lepší. Znovu a znovu se ukazovalo, že nestačí snahy o dodržování zákona ani lidské tresty za jeho porušování. Znovu a znovu se ukazovala tvrdost srdce, kterou nebylo možné zákonem odstranit. Nešlo jenom o skutky, které se staly nebo naopak nestaly (protože i nečinnost může být hříchem). Už proroci před Ježíšem směřovali svá káravá slova k srdci člověka. Hřích chápali jako odmítnutí Boží lásky, tedy jako urážku Boha a nevěru vůči němu.
Přitom Bůh struktury nad lidmi původně nechtěl: „Vždyť nezavrhli tebe, ale zavrhli mne, abych nad nimi nekraloval“ praví Hospodin v osmé kapitole První Samuelovy knihy. Dalo by se říct, že i král je v očích Hospodina jakousi „strukturou“, která na jedné straně některým nezvladatelným hříchům odpomůže a na druhé straně způsobí jiné hříchy (vezme vám nejlepší pole, vinice a olivové háje a dá je svým služebníkům….stanete se jeho otroky…)
Řekněme, že pozemským působením a ukřižováním Ježíše Krista došlo ke změně paradigmatu. Začala se utvářet církev – společnost ve společnosti. Ta velká (vnější) společnost, která v té době už byla míchaninou různých národů a náboženství, byla teď chápána jako „svět“, kterému vládne satan. Začínala se čím dál tím víc jevit jako nenapravitelná. Zatímco malá a slabá vnitřní společnost – církev – se měla stát novým Božím lidem a získávat Ježíšovi nové učedníky. Měli sice povinnost šířit evangelium, ale kdo nepřijal – u toho měli jen „vytřást prach“ a nemuseli se dál starat. Oni to byli, kdo měli teď zaslíbení, i když apoštol Pavel se snažil poukazovat na nezrušené Boží sliby původnímu Božímu lidu. Církev se přesto postupně od Židů odpojovala. Pavel byl zároveň tím, kdo upozornil na souvislost hříchu se zákonem. Zákon nemůže hřích odstranit, ale naopak ho podporuje. Člověk není schopen se z toho dostat.
Ani dnes není možné se odpojit od těch „hříšných struktur“ světa, do nichž jsme zapleteni. A proto i dnes potřebujeme Ježíše. Potřebujeme jeho krev, jeho vykoupení. Když tak pozoruji lidi kolem sebe, zdá se mi, že existují křesťané, kteří se domnívají, že svět nutně spěje k záhubě, protože je to předpověděno ve Zjevení. A věří, že právě oni budou mezi těmi nemnohými, kdo budou spaseni. A potom existují křesťané, kteří cítí za svět spoluodpovědnost, protože si myslí, že Boží trest půjde možná nějak od světa odvrátit. Chtějí být občany také na zemi, nejenom v nebesích. Politika jim není úplně cizí. Jenže v závislosti na tom, zda jsou spíš pravicoví nebo spíš levicoví, víc konzervativní nebo víc liberální, se různě dívají na to, co je a co není hříchem společnosti. Jedni se víc zaměřují na sexuální hříchy, jiní víc na extrémní chudobu a sociální vyloučení. Ti i ti požadují, aby tomu společnost zamezila. Často jedni pro druhé nemají pochopení. A často si jedni ani druzí neuvědomují, že podobně jako se člověk nemůže zcela odpojit od své společnosti, tak se dnes už ani jednotlivé společnosti (jinak řečeno národní státy) nemohou odpojit od globálního systému. Nelze se odpojit hospodářsky (aniž by státy na to doplatily) a nelze se odpojit ani politicky – vrátit se zpět, kde jsme byli. I když pokusy o to možná přijdou.
V globálním kapitalismu, v němž světové trhy prakticky přebírají nadvládu nad státy, nelze tvrdit, že by si každý stát mohl jenom za svůj vlastní strukturální hřích. Proto můžeme s trochou nadsázky mluvit o globálním strukturálním hříchu. Prohlubování ekonomické závislosti, nemoci, bída a hlad v některých zemích. Naproti tomu nezřízený konzum, rozevírající se „nůžky“, devastace planety. A zejména kruté války, ve kterých trpí nevinní lidé.
V dnešním kapitalismu se peníze stále častěji získávají nikoli výrobou užitečného zboží, poctivým obchodováním a poctivými službami lidem, ale spekulacemi, korupcí, tunelováním, lichvou, privilegiemi. Někdy zcela legálně. Finanční toky jsou pro nás málo transparentní. Dnes žijeme ve světě, kde se strukturální hřích rozmnožuje. Přelévá se z jednoho státu do druhého. Je sice spravedlivé, když ten, kdo víc pracuje, víc vydělá, ale není spravedlivé, když vydělá nesrovnatelně víc. Nikdo totiž nemůže pracovat tisícinásobně víc než jiný.
Dávní lidé věděli, proč odsuzovali půjčování peněz na úrok. Byli si vědomi, k čemu to vede, ačkoliv neznali ještě pojem strukturální hřích. Zbavit se rozvinutých hříšných struktur však není jednoduché. Ze systému může jedinec těžko vystoupit jako z autobusu, který jede špatným směrem. Víme, že zkušenosti s pokusy o zavedení jiného systému byly zlé. Stávající systém však nelze napravit pouhou dobročinností, tedy tím, že bohatí z nahromaděných miliónů občas utrousí nějaký ten peníz pro chudé. Asi ho nelze napravit ani neustálými požadavky, aby se ekonomie a politika podřídily etice. Dá někdo na takové požadavky? Navíc lidé přitom mívají různé představy. Některé víc rozčiluje nečestně jednající a vulgárně se vyjadřující politik, zatímco šíření pornografie po internetu je nechává zcela chladnými. A jiní to mají obráceně.
Čekám, co mi možná na to bude řečeno. Že odpovědí na všechno je Ježíš. Že je třeba šířit evangelium, aby se lidé dověděli, že Bůh je miluje. Ale někdy mohou lidé jen těžko uvěřit, že Bůh je miluje, když žijí v nepředstavitelně těžkých podmínkách a když nikdy nepoznali lidskou lásku. Kdo jiný by se do toho měl vložit, než křesťané? Mají-li lidé uvěřit Ježíšovi, měli bychom být důvěryhodní i my, kteří ho vyznáváme.
Co tedy dělat? Máme se „starozákonně“ snažit napravit společnost, tedy svět, vlastními silami? Nebo máme očekávat konec světa a vytržení církve? Anebo máme čekat, že Ježíš z toho strukturálního hříchu nakonec sám vytrhne celé lidstvo?
Autor: Eva Hájková Foto: Wikimedia Commons – Ilustrační