Šťastná to žena! To je okřídlená věta, kterou zná každý, kdo aspoň jednou četl Babičku Boženy Němcové. Co vlastně znamená štěstí? Je to subjektivní pocit? Nebo lze mluvit o nějakém „objektivně“ pozorovatelném štěstí, na základě čehož mohl být pronesen tento (i když jen literární) výrok? Může štěstí z člověka nějak vyzařovat?
Nemám rozsáhlé znalosti o Boženě Němcové, ale z toho mála, co o jejím životě vím, se mi zdá, že nejenom „paní kněžna“, nýbrž i sama Božena Němcová pokládala svou babičku za šťastnější sebe. Přitom ta žena z lidu rozhodně neměla snadný život. Byl to život manželky vojáka, který zemřel na následky zranění, prosté venkovanky a matky, to vše na pozadí napoleonských válečných konfliktů. Život, ve kterém nechyběla nouze, bolest, nemoci, starosti, smrt. Ani po skončení válek se jistě nedalo mluvit o idylických časech. Ale ať už se „babička“ šťastná cítila nebo ne, nestěžovala si. Pokud z ní něco vyzařovalo, byla to vyrovnanost. Brala život jako svůj úděl a úkol. Určitě jí ho ulehčovala víra. Navíc to byl život žitý mezi lidmi a s lidmi.
Někdo by mohl říct, že Babička je jen povídka, a kdo ví, jak to bylo ve skutečnosti. Mohlo to být jinak, a proto uvedu ještě jiný příklad. Lev Nikolajevič Tolstoj byl ruský hrabě, velmi bohatý člověk, který díky svému zajištění nemusel pracovat. V mládí vedl bouřlivý a zhýralý život. Později se oženil a usadil, nějakou dobu se zdálo, že mu nic nechybí. Vždyť byl zdravý, bohatý, měl rodinu a navíc byl slavný. Přes to všechno začal prožívat hlubokou vnitřní krizi, během níž pomýšlel i na sebevraždu. Proč? Úporně se snažil najít příčinu svého duševního stavu, horečně studoval různé filosofy a nauky, ale všechno bylo marné. Pak si začal všímat každodenního života mužiků. Nevolnictví v Rusku bylo zrušeno až v roce 1861, ale ani potom se postavení mužiků nijak zásadně nezlepšilo. Tolstoj přemýšlel, proč si mužici ve svém postavení nezoufají, proč nepáchají sebevraždy. A poznal, že tyto lidi drží při životě jejich víra. Jejich postavení bylo skutečně tristní a bezvýchodné, protože v situaci, jaká tehdy v Rusku panovala, se pro ně dalo těžko co dělat. Oni však byli odevzdaní do vůle Boží. Někdo by to možná chápal spíš tak, že svůj život brali jako nezměnitelný osud. To je otázka na delší úvahu. I o Tolstém a o jeho vztahu ke křesťanství by se dal napsat samostatný článek.
Vévodkyně Zaháňská tedy obdivovala prostou ženu a hrabě Tolstoj se učil u mužiků. To jsou paradoxy!
V každém případě platí, že bohatí nejsou šťastnější než chudí, a taky že v moderní době, která člověku poskytuje více osobní svobody i více materiálních statků, nejsou lidé o mnoho šťastnější, než byli v minulosti. Dávno před tím, než jsem uvěřila, přemýšlela jsem o tom, zda lidé v moderní době příliš nezchoulostivěli. Ve středověku se nad krajem přehnala válka a ze sta tisíc lidí jich zůstalo naživu několik set. Trochu se vzpamatovali a přišel mor nebo cholera. Vyhořeli, přišli o všechno, ale znovu a znovu začínali od nuly, protože žít se musí. Byli bychom schopni vydržet něco takového dnes, kdy lidi zachvacuje panika z blížícího se koronaviru? Než doktor Semmelweiss prosadil na vídeňské klinice používání chlorového vápna, umíralo tam při porodech zhruba dvanáct procent rodiček. Byly by dnes ženy ochotny za takových podmínek vůbec rodit?
Před sto nebo před ještě více lety lidé tolik neřešili osobní štěstí. Manželství bývalo účelovou institucí, jak zajistit své materiální i tělesné potřeby, včetně pokračování rodu. Pokračování života, který se v dávných dobách nebral jako život osobní, ale jako život určité komunity. Málokdo hledal v manželství výhradně štěstí. Samozřejmě, když se to povedlo, bylo to jistě hezké. Tehdy ovšem hrála významnou roli příslušnost k té či oné sociální vrstvě, majetek, náboženství a jiné prvky. Ale nikdo asi moc neřešil, zda si snoubenci budou rozumět nebo ne. Lidé, zvlášť ti z nižších vrstev, bývali patrně jednodušší, možná toho měli společného více než mají dnešní lidé. Žádné vyhraněné individuality. Život rozhodně nebyl snazší, ale patrně byl o něco méně složitý než dnes. A také bylo méně možností volby.
Ve druhé polovině dvacátého století přichází do módy kulturní liberalismus. Začíná se šířit kult individualismu, touha užívat si, touha po originalitě, autentičnosti a osobním štěstí, které se klade nade vše. Lidé nabývají víc a víc dojmu, že všechno je otázkou jejich svobodné volby (dnes dokonce i pohlaví). Tento druh liberalismu se často ztotožňuje s levicí. Avšak příklon levice ke kulturnímu liberalismu je prý největší chybou, jaké se kdy tato dopustila – jak píše Francouz Jean-Claude Michéa v knížce Tajnosti levice. Michéa kritizuje liberální levici za to, že se snaží prosazovat „manželství pro všechny“ a podobné výmysly, místo aby se starala o chudé lidi, což bývalo dřív jejím hlavním programem. Michéa sám sebe označuje za konzervativního anarchistu. Může se nám to jevit divné, zvlášť když se anarchismus v běžných politologických příručkách hodnotí jako extrémní forma liberalismu. Jenže není tomu tak, aspoň ne vždy. S Michéou by se jistě dalo polemizovat z křesťanských pozic. O něm nebo o konzervativním anarchismu napíšu zase někdy příště.
Pravdou je, že člověk je tvor společenský (čili zoon politikon, jak říkali staří Řekové), a lidská společnost (a vůbec každé společenství, včetně toho rodinného) je živý organismus. Z toho plynou vzájemné povinnosti a závazky mezi jednotlivými členy. To, co dělá člověka člověkem, je předivo vztahů a závazků k druhým lidem, nikoliv jeho individualismus. Individualisticky pojatá emancipace, při níž se člověk osvobozuje od druhých, aby si mohl dělat, co sám chce, často nevede ani ke štěstí ani ke skutečné svobodě.
Když Hebrejci trpěli v egyptském zajetí, museli se osvobodit (čili emancipovat) jako celek. Jaké by to asi bylo, kdyby se chtěl Mojžíš osvobodit sám, bez ohledu na ostatní? Přitom příležitost k tomu bezesporu měl.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor: Eva Hájková Datum: 29. února 2020 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační