V minulém dílu zamyšlení O smrti a umírání jsem došel k povzdechu nad stavem věcí v euro-atlantické kultuře, ale také jsem vyjádřil radost nad tím, že vidíme změny v naší zemi. Jako motto tohoto třetího a posledního zamyšlení si vypůjčím krásnou repliku z Bible, kde se na mnoha místech v souvislosti se smrtí či umíráním velkých Božích mužů píše: „Zemřel stár a sytý dnů.“
Wow! Není to nádhera? – skoro jako japonské haiku: v minimu slov je vyjádřen obrovský obsah! Víte, smrt je vždy ošklivý pohled. Je to konec již vadného, složitého stroje. Často je provázena zápachem, nářkem a…smutkem. To však popisujeme věci vnější. Bereme-li jako premisu fakt, že duše člověka je věčná, stává se fyzické umírání a jeho okolnosti nepodstatným! Jde o to, zda člověk odchází k Hospodinu „stár a sytý dnů.“
„Stár“, tedy starý = stroj těla již nemohl dále fungovat.
SOUVISEJÍCÍ – O smrti a umírání – díl 2.
„Sytý dnů“ = spokojený se stavem věcí. Dokázal v životě na Zemi, co chtěl. Uviděl, co chtěl. A teď odchází ke svému Stvořiteli na MNOHEM lepší místo!
Nedávno nás opustil bratr, za kterým jsem chodil jako dobrovolník do Domova Seniorů. Navštěvoval jsem ho přes 2 roky, stali jsme se přáteli. Byl u nás doma na Vánoce, jezdili jsme spolu na výlety. Byl to zapřisáhlý ateista, ale během času se začal ptát na „mého“ Boha, dozvěděl se Evangelium a jednou, když byl s námi na domácí skupince, dal svůj život Pánu. Krátce na to, zemřel. Když umíral (měl 20 let (!) metastáze rakoviny po celém těle) bylo mu 85 let. Někteří sourozenci mi navrhovali, abychom se šli modlit za jeho uzdravení. A teď asi ztratím pár příznivců, když se přiznám, že jsem to odmítnul. Víte, on tu byl „přesčas“. 20 let s metastázemi žije málokdo. Proč ho tu Pán Bůh tak dlouho nechal? Myslím, že proto, aby mu dal čas se obrátit a přijmout Ježíše jako svého Pána a Spasitele. Boží slovo říká, že člověku bylo dáno 70 roků života, je-li při síle, tak 80. (Ž 90, 10). (Pozn. autora: Tato informace stojí za úvahu: Ve středověku byl průměrný věk 20-30 let. Ještě před 150-200 lety to bylo 50 let. Co se tedy děje, že současní senioři odchází v 90letech? Vylepšuje nás věda, když nyní žijeme déle? Nebo se spíše vracíme do „Božího normálu“?)
Když můj přítel v Domově seniorů umíral a přišla agónie, klekl jsem si k jeho posteli, položil na něj ruce a prosil Pána, ať mu dopřeje lehký odchod a zkrátí tu bolest, která není zcela jistě Božím plánem, ale výslednicí hříchu a hříšného života.
Ten večer můj přítel zemřel v klidu, ve spánku. Díky Pánu za to. (Zde bych rád vyzdvihl nikoli sebe, ale princip jednání v Duchu: nedělám věci „jako vždycky“, ale tak, jak mě Pán vede. Tedy mohu se modlit i za smrt a bezbolestný přechod z této strany Nebe na tu druhou.)
A ještě se zde musím zdržet! Víte, moje žena mi často popisuje tristní stavy vysokověkých pacientů u nich na oddělení v nemocnici. Často to jsou žalostné až úděsné záležitosti. 90letý pán po několika amputacích, přikurtovaný koženými popruhy na lůžko, aby se nepohnul, jelikož má katetr zavedený do srdce, sondu do žaludku, vývod ze střev a vývod z ledvin. Byl tam takto 3 měsíce. Za tu dobu zapomněl mluvit, stal se z něj vegetující organismus a ztratil lidskou podobu a důstojnost. A takových případů znám desítky. Proč se toto děje, ponechám jiným. Spíše se chci zamyslet nad smyslem samotným: udržovat někoho při životě za cenu utrpení většího, než způsobuje samotná nemoc? Pozor: jsem odpůrce euthanasie! Bavíme se zde o lidech JIŽ umírajících a STARÝCH. Myslím, že tyto snahy prodlužovat život za cenu strašného, nelidského utrpení jsou neetické a nikdo z nás by nechtěl toto zažít. Bohužel, nemohoucí senior se nemá, jak bránit. Pán Bůh nám dal 70–80 let života. Cokoli je nad to ve zdraví, je velká milost a příležitost k dobrým skutkům. (Pamatuji si, když jsme žili na Kapverdských ostrovech, jak biskup naší církve ještě ve věku 96 let oddával mladý pár a krásně jim požehnal do života a druhý den na to zemřel „stár a sytý dnů“.)
SOUVISEJÍCÍ – O smrti a umírání – díl 1.
Manželka mi k tomu řekla, podle mě úžasně pragmatický a pravdivý názor: U seniorů je potřeba rozlišovat, zda mu operace zkvalitní či nezkvalitní z dlouhodobé perspektivy život. Senior, kterému amputují obě nohy a vyvedou stomii, se s největší pravděpodobností nepřeklene přes dobu rekonvalescence a zemře na následky operací. Pokud by operován nebyl, zemřel by také, ale důstojně; třebas obklopen rodinou. Co byste si vybrali vy?
Jeden lékař na manželčině oddělení k tomu řekl: „Děvčata, nechte ty staré lidi být a netrapte je. Jejich diagnóza není nízký tlak nebo rakovina. Nemoc, kterou mají se jmenuje UMÍRÁNÍ. Tak je nechejme umřít.“
V rámci své práce spolupracuji s úžasným projektem, který se jmenuje Sanitka přání. Povím vám o našem posledním výjezdu: oslovil nás syn umírajícího seniora (80 let). Tatínek si přál ještě před smrtí vidět rodnou chalupu v Jizerských horách. Transport v autě již nebyl možný. Proto je tu Sanitka přání, která má speciálně vybavené sanitní vozy + personál (dobrovolníky z řad zdravotníků). Během pár dní jsme celou akci naplánovali a se speciálními nosítky dovezli pána v doprovodu rodiny až do vysoko postavené roubenky z roku 1720. Pán se probral, snědl bábovku, kterou napekla vnučka, vypil kávu a pochvaloval si, jak syn hezky opravil střechu. Byl šťastný a byl to úžasný čas pro nás všechny! Den na to zemřel.
Věřím, že „stár a sytý dnů.“
Závěrem této třídílné úvahy chci každého povzbudit, aby se nebál smrti a umírání, má-li jistotu v Nebi. Každý věřící může zvrátit výhru satana v Boží triumf, když i v poslední hodince přivede umírajícího ke Kristu. Znám služebníky, kteří třebas dávají jen číst modlitbu spasení zaintubovaným umírajícím, kteří by ji již nebyli schopni zopakovat. Nebojme se tedy hranic, pohledu na smrt, pachu stáří či čehokoli jiného, co nám narušuje naše „klidné žití.“ Věřím, že Pán Bůh nás křesťany chce mít v nemocnicích, v domovech seniorů, v hospicích a všude tam, kde přichází poslední hodinka a chybí jistota spasení.
Zároveň chci utvrdit příbuzné umírajících seniorů v DOBRÝCH rozhodnutích, které pomohou ne k mučivému prodlužování existence o mizerných pár měsíců, ale povedou ke klidu a pokoji, kdy se „stříbrná nit přetrhne a zlatá mísa rozbije…a duch se vrátí k Bohu, jenž ho daroval.” (Kazatel 12. kapitola)
Autor: Ondřej (Andy) Janeta Datum: 21. října 2024 Foto: Pixabay
Autor je administrátor iniciativy Národní probuzení, člen sboru My Father’s House Turnov.
Tyto úvahy nejsou vyjádřením stanovisek zmíněných institucí.
Informace o autorovi zde.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.