Minulou úvahu o smrti a umírání jsem zakončil myšlenkou vyjádřenou v latinských nápisech nad starými hřbitovy: „Memento mori!“ – tedy: „Pamatuj na smrt!“. Dnes bych rád šel dále a zamyslel se nad fenoménem (a zároveň paradoxem!) doby, kdy se na smrt a na to, co je po ní téměř nikde nevzpomíná. V počítačové „střílečce“ či v akčním filmu zemře během hodiny i několik desítek postav. A zde vyprávění a fikce a končí. Smrtí. Jenže, jak my křesťané víme, smrtí to nekončí! Věděli to staří Egypťané a z obav o to, kde stráví věčnost, šla velká část tehdejšího HDP na stavbu pyramid, honosných hrobů a důkladnou mumifikaci.
Vikingové se snažili skrze nadlidské hrdinství zajistit si místo ve Valhale. Militantní muslimové si zase stínáním hlav pohanským psům dle své víry zajišťovali (a zajišťují…) místo ve vyšším nebi, s větším počtem panen u nohou Mohameda.
SOUVISEJÍCÍ – O smrti a umírání – díl 1.
Tento článek nemá ambice dopodrobna rozebírat podstatu věčného života a toho, jak si jej zajistit. Jakožto křesťané a ctitelé Hospodinovi to víme:
Člověk je věčná bytost. Je to proto, že do něj Bůh vdechl svého Ducha. (Jednak to stojí v Bibli, a i ti Egypťané a Vikingové, kteří Bibli neměli, tak věděli jaksi „z přirozenosti věcí“, že smrtí život rozhodně nekončí, že tento život na zemi je jakousi předpřípravou pro věci následující a věčné. Zde vřele doporučuji knihu C.S.Lewise: K jádru křesťanství. Její studium mi osobně přineslo pochopení faktu, že Nebe a Věčnost nejsou pouhou odměnou, ale principem Stvoření. My jsme jakýsi surový diamant, který je broušen okolnostmi života v Kristu k tomu, aby se stal tvrdým briliantem, schopným EXISTENCE ve fyzikálních (a jiných) podmínkách Věčnosti.)
Člověk ze své síly a snažení nikdy nedosáhne věčnosti. (List Římanům 3. a 4. kapitola)
Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného syna jako výkupné za hříšné lidstvo, aby každý, kdo v Něj věří byl spasen. (Jan 3, 16)
Přijetím Ježíše do svého života jako Pána a Spasitele a křtem ve vodě, přecházíme z jistoty zatracení do života věčného. (List Římanům 10, 9)
SOUVISEJÍCÍ – Planá oliva
Všimli jste si, že dnešní doba se jen snaží tvářit, že to, co je po smrti, neřeší? Skutečnost je jiná a lze ji určitě vyjádřit v číslech, které by nám mohl poskytnout kterýkoli psycholog či psychiatr. Tendence negovat a nezabývat se otázkou, co bude po mé smrti, vede téměř výhradně ke dvěma věcem: Buďto člověk začne duševně strádat – jelikož mu jeho život, byť často pro druhé úspěšný a záviděníhodný, přestává dávat smysl. Duše se hroutí pod tlakem vnitřního napětí a nevyřčených a tudíž i nezodpovězených otázek, kdy výsledkem je, že desítky procent lidí v euro-atlantické civilizaci bere nějaký ten prášek na uklidnění, proti stresu, Lexaurin či valium, růžovou pilulku; jakési instantní štěstí, které však často bývá zaplaceno závislostí a ve finále ještě větším propadem na dno. (Poznámka autora: tímto nikomu nezapovězuji užívat lékařem předepsaná psychofarmaka! Věřím, že jsou případy, kdy jejich užívání je opodstatněné, mnohdy životně nutné.)
Druhý účinek nezabýváním se záležitostmi po smrti je často drastičtější a škodlivější: Lidé začnou hledat odpovědi tam, kde to mainstreamová média podporují – tj. u ezoteriků, kartářek a různých guru, kteří často dovedou člověka do stavu jakési relaxace, která však rovněž (podobně jako u psychofarmak) nemá trvalý účinek. Časem si různé meditace, báchorky o minulých životech a „neškodná“ cvičení například jógy vyberou svou daň. Duše člověka často ztvrdne vůči Evangeliu či se „stanou“ jiné situace, kdy dotyčný, byť by chtěl přijít k Bohu, tak nemůže. (Dobře o tom píše Petr Němec ve své knize Kterak kostelník k víře přišel, když popisuje svou zkušenost s „neviditelnou clonou“, která mu fyzicky bránila vejít do křesťanského sboru.)
Pojďme se však vrátit zpět k fenoménu umírání a strachu z něj. V čase, kdy tato úvaha vznikala, jsem byl upozorněn na článek o referendu v Horní Lidči, kde si tamní obyvatelé odhlasovali zrušení stavby domova seniorů a jako důvod uvedli, že pohled na staré a umírající lidi by traumatizoval děti, které by okolo chodily do školy – celý článek si lze přečíst zde.
Co k tomu dodat? Že mi je smutno? Ano, je.
Zároveň však mám naději – a to velikou, že přichází proměna do českého národa. Jsou to sice malé kapičky, ale přeci jen: něco se děje a každý z čtenářů, který chodí s Pánem, to ví.
Tak se těším na shledanou ve 3. a posledním dílu O smrti a umíráni, kde vám povím pár pozitivních a krásných zkušeností. Budu tuze rád, když má zamyšlení nepřinesou jen tristní povzdech nad stavem naší doby, ale zejména radost a povzbuzení, že „doba vymknutá z kloubů“ nejen šílí, ale také jsme svědky naplňování mnohých proroctví z Písma a krásných příkladů Boží milosti všude na planetě.
Tímto každému čtenáři přeji, aby mu nebylo lhostejné, co se stane s jeho duší po smrti a aby se Ježíš stal jeho Spásou a základem života. Pak totiž nejen život, ale i umírání má smysl a stává se krásným!
Autor: Ondřej (Andy) Janeta Datum: 14. října 2024 Foto: Pixabay
Autor je administrátor iniciativy Národní probuzení, člen sboru My Father’s House Turnov. Tyto úvahy nejsou vyjádřením stanovisek zmíněných institucí. Informace o autorovi zde.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.