Na konci tohoto zamyšlení cituji jeden z nejpoetičtějších biblických textů – závěr 12.kapitoly knihy Kazatel. Vřele doporučuji si tuto pasáž najít ve všech dostupných českých překladech, jelikož každý je jiný, a přitom každý je krásný, hluboko zasahující…
Smrt a umírání jsou fenomény, o kterých píší básníci, dramatici; umělci dávní i současní ji všelijak znázorňují. Je podstatou všech hororových filmů a většiny akčních her – tzv. stříleček.
Paradoxně je obraz smrti dnes vidět více a častěji než kdykoli dříve. S realitou smrti je to ovšem jinak. Smrt a zejména umírání se tají, skrývá. Nechceme je vidět. Jaksi nepasuje do doby, kdy heslem éteru je „nevaž se, odvaž se“, „jsi pánem svého osudu“ a tak podobně.
SOUVISEJÍCÍ – Planá oliva
12letý kluk klidně v počítačové hře prostřelí velmi realisticky animovaným postavám 200x hlavu (také velmi realisticky…), avšak konfrontace se skutečnou mrtvolou (třebas, když umře doma babička) ho často přivede na pokraj zhroucení a nezřídka pak rodiče vyhledávají odbornou pomoc. Proč nám dnes pohled na mrtvolu přináší takové trauma až stigmatizaci? Vždyť realita smrti je jediná jistota (krom Boží lásky k nám), kterou na této Zemi máme.
Úspěšně jsme vytlačili naše umírající seniory do nemocnic, domovů, v lepších případech do hospice. Většina lidí nemá problém opečovávat vážně nemocnou tchýni, ale umírajícího člověka většinou doma nechceme. Proč?
Protože pohled na smrt je ošklivý? Myslím si, že to není ten pravý důvod. Ten je zakamuflovaný spíše v našem strachu ze smrti, často děsu z bolestivého umírání.
Několik let docházím jako dobrovolník do domova seniorů, nově navštěvuji i hospic. Moje žena pracuje v nemocnici na oddělení, kde je smrt téměř denním návštěvníkem. Proto si o ní doma často povídáme. Mluvíme o ní i v přítomnosti dětí. Jakožto křesťané se jí nebojíme – spíše naopak – podobně jako apoštol Pavel bych už byl rád u Pána, ale mám tu od Něj ještě nějakou práci. Smrt patří k životu stejně jako zrození a plození – je jeho nedílnou součástí.
Přesto si dovolím jít ještě dál: není dnešní „digitální, internetový člověk“ veden do klamu, že smrt je jaksi někde mimo něj, že se na něj přeci nevztahuje, a tudíž není třeba se jí jakkoli zabývat? Protože kdyby tomu tak nebylo, jsem přesvědčen, že mnohem více lidí by hledalo spásu u Boha. Lidé se však svými posledními věcmi zkrátka dnes nezabývají, nebo se zabývají, až už bývá pozdě. (Manželka mi teď vyprávěla o pacientovi (80 let), který jel na sál po urgentním příjmu a tisknul a drtil jí ruku a volal: “Sestřičko, myslíte, že ještě mám šanci být spasený, abych se dostal do Nebe? Já se totiž strašně bojím!“ Nepotěším vás. Toto se stalo ve výtahu při cestě na sál a manželka neměla šanci se s pánem pomodlit Modlitbu spasení. Operaci nepřežil. Chci doufat, že i tak třeba našel u Boha milost…ale nevím to.)
SOUVISEJÍCÍ – Nepravda sociálních sítí
Pouze Pavlovy listy obsahují zmínku o smrti na 59 místech! Trochu se bojím, že dnešní liberální doba, která se chtě nechtě propisuje i do křesťanského způsobu života (tu více, jinde méně), dnes přináší Evangelium jako zprávu lásky, lásky a lásky. Je to jistě dobře, protože Bůh je láska. Jenže Evangelium, ať už o něm v Písmu čteme kdekoli, vždy zmiňuje i smrt, záhubu, zatracení a zánik v případě, kdy se člověk rozhodne zůstat otrokem hříchu (Ř 6,16).
Na starých hřbitovech je dodnes často k vidění nápis „Memento mori!“ – tedy: „Pamatuj na smrt!“ Myslím, že by dnešní evangelisté, kazatelé a vůbec všichni, kteří se snaží oslovit svět dobrou zprávou o Ježíši, neměli ze svého poselství ono „Memento mori!“ vynechávat.
Jinak nesdělíme celou pravdu.
A zde dnes skončím. Tématem smrti se budu dále zabývat v pokračování této úvahy opět za týden.
Přeji vše dobré!
„Pamatuj na svého Stvořitele,
dokud jsi ještě mlád,
dříve, než přijdou zlé dny a roky,
o kterých řekneš: Nemám je rád!
Dřív, než ti slunce zhasne
tak jako světlo měsíce a hvězd
a než se obloha znovu
temnými mraky zatáhne.
Strážcové domu se tehdy rozechvějí,
udatní mužové se přikrčí,
prořídnou řady těch, jež v mlýnku mlely,
ty, jež vyhlížely z oken, se do tmy ponoří.
Tehdy se zavřou dveře do ulice
a mlýnek zvolna umlkne,
budeš se probouzet šveholením ptáků,
všechny písně však budou zastřené.
Tehdy se člověk začne bát výšek
a každá cesta hrozbu znamená,
mandloň rozkvete bílým květem,
příliš těžká je i kobylka
a všechna chuť se ztratila.
Člověk odchází do věčného domu,
ulicí krouží truchlící.
Pamatuj na svého Stvořitele,
dřív, než se přetrhne stříbrná šňůra
a zlatá mísa, než se rozbije,
dřív, než se roztříští džbán nad pramenem
a kolo u studny se rozláme,
než se prach vrátí do země, kde býval,
a duch se vrátí k Bohu, jenž ho daroval.”
Kazatel 12,1-7
Autor: Ondřej (Andy) Janeta Datum: 6. října 2024 Foto: Pixabay
Autor je administrátor iniciativy Národní probuzení, člen sboru My Father’s House Turnov. Informace o autorovi zde.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.