Nedávno se v internetových diskusích rozhořela polemika na téma: Papež chce změnit text modlitby „Otčenáš“ – modlitby, již Ježíš v evangeliu doporučil svým učedníkům. Jak už to bývá, část křesťanů (ať katolíků či nekatolíků) je víceméně pro, zatímco druhá část je proti této papežově iniciativě, popřípadě má proti změně závažné námitky. Lze to chápat jako vnitřní záležitost římskokatolické církve. Ale lze také papeže pojímat jako člověka, jehož aktivity mají širší dopad, překračující rámec římskokatolické církve, tedy že je určitou náboženskou autoritou, víceméně světovou. Pak může stran modlitby ovlivnit mnoho lidí.
Nemám ponětí, kolik lidí na Zeměkouli se tu modlitbu modlí. Já to občas dělám také. Nicméně, když už se jedná o naučené modlitby, mnohem raději mám modlitbu zvanou nicejsko-konstaninopolské Krédo. Líbí se mi, jak se tam říká „Bůh z Boha, světlo ze světla…“ Nebo také „Jeho království bude bez konce“. U apoštolského Kréda se mi zase líbí, že v něm stojí, jak Ježíš „sestoupil do pekel“.
Jistě se dá namítnout, že texty formálních modliteb svádějí k mechanickému opakování, což můžeme částečně přirovnat k modlitebním mlýnkům, popsaným buddhistickými symboly, které se otáčejí a „vysílají“ modlitby do celého světa. Modlitba se tak uskutečňuje bez sebemenší pozornosti modlícího se člověka. Ten se vlastně při „modlení“ může věnovat úplně jiné činnosti.
Moji rodiče se narodili na počátku dvacátého století. V té době byla většina obyvatel českých zemí katolíky. Možná ani neřešili, proč. Prostě to tak bylo, převzali to od rodičů. Člověk, který chtěl být už za Rakouska-Uherska bez náboženského vyznání, to vůbec neměl jednoduché. Tehdy to nebylo obvyklé a on narážel na každém kroku na nepochopení – ať lidí, úřadů či jiných institucí.
Dá se říct, že v době, kdy bylo náboženství povinné, bylo poměrně dost vlažných věřících. Proto někteří rodiče nebyli schopni víru předat svým dětem, takže příští generace se už postaraly o to, aby náboženství povinné nebylo. Moji rodiče v dospělém věku z katolické církve vystoupili. Zpětně pak vzpomínali na formálnost, která tenkrát v církvi a v náboženství panovala. Tatínek si pamatoval různé poučky, jež mu pevně utkvěly v hlavě. Například: „Křesťansky věřiti znamená vše za pravdu míti, co církev katolická k věření předkládá“.
Rodiče tehdy dětem přikazovali modlit se, zejména večer před spaním, ale ne všichni se modlili s nimi. Spíš se jen zeptali: už jsi pomodlený/á? Ve skutečnosti děti modlitby, naučené v hodinách náboženství, jen odříkávaly. Tak můj tatínek konkrétně vzpomínal, že jeho mladší bratr se při apoštolském Krédu namísto „trpěl pod Pontským Pilátem“ modlil: „trpěl pod koňským Pilátem“. Moje maminka ve stejné modlitbě jako dítě odříkávala „trpěl pod polským Pilátem“. Nikdo z nich totiž nechápal význam slova Pontský. Takových „perliček“ uváděli oba víc. Nejkurióznější modlitbou, kterou tatínek ve svém příbuzenstvu slyšel od známých dětí, ještě v době první republiky, bylo „odpusť nám naše viny jako shimmy“ – namísto „jakož i my“. Shimmy byl módní tanec dvacátých let dvacátého století, považovaný tenkrát mnoha lidmi za poněkud obscénní.
Tyto i jiné skutečnosti později mé rodiče vedly k vystoupení z římskokatolické církve.
Já jsem se naučila některým modlitbám až v dospělém věku, a to už v době, kdy jsem ještě nevěřila. Prostě se mi zdály zajímavé, proto jsem si je zapamatovala. Také Žalm 23 – Hospodin je můj pastýř – jsem se naučila nazpaměť. Teprve před několika lety, kdy jsem pocítila potřebu hledat Boha, jsem se dověděla, že je možné mluvit k Němu vlastními slovy, a tak jsem to začala zkoušet.
Nedávno jsem v knížce o staré židovské moudrosti našla příběh, který docela dobře vystihuje, co je u modlitby důležité. Jeden pastýř dobytka, takový prosťáček, neuměl žádné modlitby, a tak se k Bohu modlil tak, jak si to sám vymyslel: „Pane, kdybys měl dobytek, pásl bych ti ho úplně zadarmo, ačkoliv jiným pasu za mzdu. To proto, že tě mám rád“. Šel kolem učenec a řekl mu: „Ty hlupáku, jak se to modlíš?. A naučil pasáčka „šema“ a „modlitbu osmnácti proseb“, aby byl konečně schopen modlit se řádně. Jenže když odešel, pastýř modlitby zapomněl, protože měl děravou paměť, a potom nevěděl, co má dělat. Postaru modlit se bál, když mu to učenec zakázal. A tak se nemodlil vůbec
Tomu učenci se pak v noci zdálo, že k němu promluvil Bůh, který mu přikázal jít za pastýřem a říct mu, aby se modlil zase jako dřív. „Nepůjdeš-li, zle se ti povede, neboť jsi mne oloupil o jednoho člověka“. Učenec to tedy hned ráno spěchal napravit – říct pastýři, aby se modlil jako předtím. Závěr příběhu vyznívá tak, že Bůh nepotřebuje formální modlitby. Bůh hledá jen lidské srdce a zajímá ho, co je jeho záměrem.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi.
Autor: Eva Hájková Foto: Wikimedia Commons – ilustrační