Asi před deseti lety mě zaujal filosof Slavoj Žižek. Aby někdo tento článek hned zkraje nepřestal číst, podotýkám, že to bylo zaujetí přechodné. Četla jsem jeho články, kupovala si jeho knihy a vší silou se snažila pochopit jeho filozofii založenou na Lacanově psychoanalýze.
Musím říct, že se mi to dařilo jen částečně, už proto, že jsem o Lacanovi vůbec nic nevěděla. Trochu jsem tíhla k levicovým intelektuálům, i když jsem se jako intelektuálka nikdy necítila. Byla jsem úplně obyčejná, už nemladá žena. Nejprve mě mrzelo, že jsem se svými třemi dětmi, které mezitím dospěly, neudělala žádnou životní kariéru. Ale pak jsem pochopila, že vlastně po kariéře vůbec netoužím. Že mi chybí něco jiného. Stala jsem se takovým „hledačem pravdy“, neboť jsem měla pocit, že nevystačím s tím, čemu mě v mládí doma naučili. Svět se totiž mezitím velmi změnil.
Žižek se ve svých knihách na mnoha místech zabýval jiným filosofem, jehož si, zdá se, dosti vážil. Byl to Alain Badiou. O něm jsem také nic nevěděla. Levicové hnutí západních studentů roku 1968 k nám do Československa (ani potom do Česka) moc neproniklo. Francouzský filosof Alain Badiou v mládí takovým levičáckým hnutím zřejmě prošel. Lze ho možná označit za neomarxistu, jakkoli je tento pojem nesmyslný, protože někteří lidé pod ten pojem bez ladu a skladu zahrnují všechno, z čeho mají hrůzu. Nicméně Alain Badiou je k Marxovi docela kritický. Vadí mu jeho přílišný materialismus. Badiou se, na rozdíl od něj, zabývá idejemi, které jsou mimo materiální svět. Tíhne spíš k Platónovi.
Brzy jsem seznala, že v Žižekových textech se často vyskytují myšlenky o svatém Pavlovi. Jako ateistka jsem o něm skoro nic nevěděla a nechápala jsem, proč ho ateista Žižek do své filosofie vlastně tahá. Ale postupně mě to začalo zajímat. Pochopila jsem, že Badiou napsal o svatém Pavlovi knihu, tak jsem si tu knihu sehnala. Je to, tuším, jediná Badiouova kniha, která byla přeložena do češtiny. Jmenuje se Svatý Pavel zakladatel univerzalismu.
Přečetla jsem knihu poprvé a nevěděla jsem, kde to má hlavu a patu. Přesto mě dílko tak zaujalo, že jsem ho přečetla ještě podruhé a potřetí. Pamatuji si, že jsem v té době stávala na autobusové zastávce a četla, abych co nejlépe využila prostoje. Četla jsem i v autobuse, cestou do práce a zpět. A četla jsem pochopitelně také doma – večer, během rodinného sledování televize. Když jsem konečně aspoň z části pochopila, co chtěl Badiou říct, byla jsem knížkou nadšená. Podotýkám, že většině křesťanů by se knížka zdála neslýchaně kacířská. Možná něco jako Parabible Alexandra Sashy Fleka, na niž zde vyšla nedávno recenze.
.Jenom s tím rozdílem, že zatímco Flekova knížka (kterou jsem nečetla) se snaží přiblížit Ježíše homosexuálům a různým netradičně či alternativně smýšlejícím lidem, Badiouova knížka naznačuje určitou podobnost křesťanství a komunismu. Což bude pro mnohé křesťany patrně ještě větší kámen úrazu. Neboť jejich odpor ke komunismu je (z pochopitelných důvodů) velmi silný. Proto to nikomu neradím číst, leda by byl příliš zvědavý. Navíc je to dost těžko srozumitelné. Nesetkala jsem se osobně s nikým, kdo by to četl a rozuměl tomu.
Ale proč to vlastně píšu? Proto, abych se pokusila ukázat, že všechno, i to, co se zdánlivě jeví jako míchání něčeho s něčím úplně jiným, co k tomu nepatří, ba dokonce i s něčím, co budí pohoršení, může nakonec vést k dobrému. Já jsem totiž nezůstala u Badiouovy filosofické teorie idejí ani u jeho svatého Pavla ateistického, nýbrž jsem se začala zajímat o skutečného Pavla. Začala jsem číst jeho listy, žasla jsem, kým byl, a začala jsem toužit po skutečném, nikoli po filosofickém Bohu. Přišla jsem na to, že On je to, co mi ve skutečnosti chybělo. Žižeka jsem nechala plavat.
Později jsem se seznámila s jedním kazatelem, který mě s velkou trpělivostí přivedl k víře. Možná, nebýt Badiouovy knížky, tak by k tomu ani nedošlo. Jakožto ateistka od narození jsem totiž ve své hlavě měla na všem, co jakkoliv souviselo s vírou a s Bohem, jakési „veto“ – nevím jak přesněji bych to vyjádřila. A to „veto“ padlo, mimo jiné i četbou knížky Alaina Badiou.
A proto chci vyzvat křesťany: Nemějte, prosím, takovou hrůzu z experimentů, nebojte se tolik, že křesťanství bude deformováno a že je to snad něco jako svatokrádež. Bůh je schopen všechno si použít. Důvěřujme mu.
Autor: Eva Hájková Foto: Twitter.com – Parabible