Matouš 10:28 … A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se Toho, který může duši i tělo zahubit v pekle.
Jan 8:59 … Tu se chopili kamenů a chtěli je po něm házet. Ježíš se však ukryl v zástupu a vyšel z chrámu.
Milí bohabojní přátelé –
No Fear. Česky „žádný strach“. Pamětníci mezi vámi si možná vzpomenou, že No Fear byla v polovině 90. let minulého století populární značka oblečení. Byla spojována s adrenalinovými a extrémními sporty, např. motokrosem, kde jde často o překonávání strachu. Později pak začala firma prodávat také energetické nápoje, opět pod značkou No Fear. Snad proto, aby člověk, vrhající se vstříc děsivým akcím, měl dost energie a mentálního nabuzení…
Žádný strach. „Nebojte se!“ Tato výzva, toto povzbuzení, se opakovaně objevuje i na stránkách Bible. Obvykle je adresováno již vystrašeným lidem a šlo by tak lépe přeložit jako „Přestaňte se bát!“ Už nemusíte. Také v dnešním úryvku z Matoušova evangelia říká Ježíš svým učedníkům: „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou.“ Nebojte se už více lidí, ale Boha.
SOUVISEJÍCÍ – (Ne)přátelství se světem
A co Ježíš sám? Neměl On sám někdy strach z těch, kteří zabíjejí tělo, kteří Mu usilovali o život? Právě na tuto námitku jistého skeptika jsem kdysi narazil. Poukazovala na údajnou nesrovnalost mezi tím, co Ježíš učil a co sám žil. Prý ohledně strachu z lidí „kázal vodu, a pil víno“. Na jedné straně vyzýval, abychom se nebáli těch, kdo mohou zabít „jen“ tělo, ne duši. Ale zároveň čteme v evangeliích úryvky o tom, že se Ježíš skrýval před těmi, kteří Ho chtěli zajmout nebo rovnou zabít. Tak např. Jan píše o Ježíšově promluvě v chrámu, kterou Kristus zakončil prohlášením: „Dříve než se Abraham narodil, já jsem.“ Načež čteme, že přítomní Židé „se chopili kamenů a chtěli je po něm házet. Ježíš se však ukryl v zástupu a vyšel z chrámu.“ (Jan 8:58-59) Jinde stojí psáno: „Potom chodil Ježíš po Galileji; nechtěl chodit po Judsku, protože mu Židé ukládali o život.“ Anebo čteme: „Tak promluvil Ježíš; potom odešel a skryl se před nimi.“ (Jan 7:1; 12:36)
Měl tedy Ježíš strach z lidí, z těch, kteří zabíjejí tělo? Neučil Pán své učedníky, včetně nás dnes, jak napsal onen skeptik, „falešně o odvaze, což dovedlo později mnohé křesťany až ke zbytečné smrti“? Skrýval se Ježíš před lidmi ze strachu? Těmito otázkami se pojďme dnes chvíli zabývat.
Nebojácnost, ale bohabojnost
Nejprve si řekněme, že když Ježíš hlásal, abychom se báli Boha, a ne lidí, nehlásal něco nového, co by Boží lid slyšel poprvé. Už ve starozákonních knihách Písma narazíme na několika místech na výzvy a ujištění o tom samém, co hlásal Ježíš. Např. 27. žalm začíná David slovy: „Hospodin je světlo mé a moje spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, z koho bych měl strach?“ (Žalmy 27:1) Je-li živý Bůh Hospodin mým ochráncem a mojí záchranou, pak ať se děje cokoli, nemusí mě to děsit a strašit. Tváří v tvář protivenstvím či prostě neznámé budoucnosti – „Co přijde teď? Jak to zvládnu? Jak to dopadne?“ – máme oporu a naději ve víře, že Hospodin, ten Nejvyšší, který „má v rukou celý svět“, je naším světlem, naší spásou a naší ochranou. Pro Něho máme větší cenu než mnoho vrabců…
SOUVISEJÍCÍ – Sviťte světu každodenním milosrdenstvím
Proto také vztah s Ním je pro člověka tím prvořadým a bázeň před Ním, úcta před Jeho slávou, respekt před Jeho vůlí, je nadřazené strachu před lidmi či úctou k mocným lidem. O tom píše moudrý Kazatel na konci své knihy: „Závěr všeho, co jsi slyšel: Boha se boj a Jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí. Veškeré dílo Bůh postaví před soud, i vše, co je utajeno, ať dobré či zlé.“ (Kazatel 12:13-14)
Bát se Hospodina na prvním místě, brát si k srdci Jeho sliby, Jeho výstrahy i varování – to je kladeno jako protiváha strachu z lidí, kteří také právem „budí strach“, ať už díky své autoritě, své moci a síle, nebo své převaze nad námi. Možná je to šéf, nadřízený, zaměstnavatel. Možná je to policie, soudy, stát, vláda! Nebo to může být násilník či vyděrač! A já jako zaměstnanec, jako občan či jako oběť násilí se můžu bát, že přijdu o práci, o svou pozici, o zdroj svých příjmů, o něco, co mám rád a na čem mi záleží. Ba i o svobodu. O život. O „čest, hrdlo, statek“.
Ale kdo je tou nejvyšší Autoritou a největší Mocí? Koho slova ctím, i když se nikdo nedívá, protože je mám zapsaná v srdci? Komu sloužím, místo abych byl servilní a podlézavý lidem mocným, kteří na mě „mají páky“? Kdo mi dává všechny dary a trvalé dědictví v nebesích? Kdo má ve své moci požehnání i prokletí, život i smrt?
Kdo kleká před Bohem, může se postavit komukoli.
Kdosi moudrý jednou prohlásil: „Ten, kdo kleká před Bohem, může se postavit komukoli.“ Ano, kdo se bojí Boha, kdo hledá v pokoře (pokleku) Jeho vůli, nemusí se pak bát lidí a jejich hrozeb. Může se narovnat a postavit se čemukoli a komukoli zpříma.
Slova Ježíše potvrzuje také prorok Izajáš, jenž vyzýval v Izraeli všechny, kdo hledali Boží vůli: „Neříkejte zrada všemu, čemu říká zrada tento lid, a čeho se bojí, toho vy se nebojte a nestrachujte. Dosvědčujte svatost Hospodina zástupů! Jeho se bojte a strachujte.“ (Izajáš 8:12-13)
Obezřetnost a prozíravost
Pán Ježíš tedy opakoval, co bylo už dříve zjeveno. Nebát se lidí přitom ale neznamená umírat „hloupě“, vyhledávat hrozby a nebezpečí, chodit vstříc do situací, kdy mi mohou lidé ublížit. Ježíš nevyzýval věřící ke „zbytečné“ smrti. Proto také, než řekl učedníkům, aby se nebáli těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou, řekl jim zcela jasně: „Mějte se na pozoru před lidmi… Když vás budou pronásledovat v jednom městě, prchněte do jiného.“ (Matouš 10:17a,23)
Mít se na pozoru a prchat před nebezpečím neznamená mít strach. Znamená to být ostražitý a prozíravý. Boží slova jsou opět v tomto konzistentní, takže i ve Starém zákoně najdeme výzvy k obezřetnosti a rozvážnosti tváří v tvář potenciálnímu nebezpečí. Např. v Přísloví 22:3 se píše: „Chytrý vidí nebezpečí a ukryje se, kdežto prostoduší půjdou dál a doplatí na to.“
SOUVISEJÍCÍ – Na poznání a přístupu záleží
Otázka tedy stojí: Proč se vrhat bezhlavě do nebezpečí, když je možné se mu vyhnout? Za co stojí umírat? V angličtině se někdy objevuje takový slogan: „It’s not a hill to die on.“ Tohle není kopec, na kterém bych měl umřít. Zkrátka, to nestojí za to! Této nástraze je možné se vyhnout, aniž bych se vyhnul zodpovědnosti před Bohem, aniž bych přestal hledat a respektovat Boží vůli, aniž bych se vzdal víry v evangelium o Kristu.
Boží člověk se ptá: Mám umřít právě na tomto „kopci“? Jde tu o Boží věci? Vede mě v tom Bůh, anebo spíš má ješitnost a povýšená pýcha, má sebejistota, že já obstojím, že já neselžu, že já vydržím, že já nezapřu, že já se obětuju! Nejsem jako kdysi apoštol Petr před zatčením Ježíše, kdy sebejistě prohlašoval: „Pane, s tebou jsem hotov jít i do vězení a na smrt.“ (Lukáš 22:33)
Ostatně ani sám Ježíš se nehrnul střemhlav na smrt. Nevyhledával úmyslně střety s těmi, kteří Ho mohli zabít. Netoužil po oběti podle vlastního přání a vůle a načasování. Když se mohl ukrýt před nebezpečím, ukryl se. Když se mohl vyhnout ohrožení, vyhnul se. Ne však proto, že by byl bojácný z lidí, ale proto, že byl bohabojný. Hledal a hleděl na vůli svého Otce.
Vzpomeňte, jak ještě v Getsemane zápasil v modlitbách a volal: „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich (kalich utrpení a Božího hněvu); avšak ne jak já chci, ale jak Ty chceš.“ (Mt 26:39) Ježíš očekával od Otce, že Mu určí a stanoví, kdy přijde Jeho hodina, aby se obětoval za hříchy nás všech. Jeho oběť nebyla jen z dokonalé lásky k nám, ale i z dokonalé lásky k Otci.
Mimochodem, díky tomu, že „to Syn nechal na Otci“, se ve spojitosti s Jeho smrtí naplnila také mnohá proroctví! Ježíš mohl povečeřet právě během oslav Hodu Beránka, jakožto předobrazu Jeho vlastní mise. Mohl být zrazen přítelem, jak bylo předpovězeno. Vojáci později pod křížem losovali o Ježíšův oděv; Ježíš zvolal „žízním“; byl probodnut hřeby; s boháčem smrt našel, atd. Kdyby se Ježíš nechal již dříve nerozvážně zabít, třeba ukamenovat rozvášněným davem tehdy v Nazaretu, kde odmala vyrůstal, jak by došla tato Boží proroctví svého naplnění?
Ježíš nebyl zbabělý či bojácný, ale byl bohabojný. Na jedné straně hledal bezpečí před zlými lidmi a byl obezřetný, což je moudré. Ale také věděl, že jsou chvíle, kdy je ve hře „vyšší princip“. Kdy láska k bližnímu a láska k Bohu budou volat po tom, aby člověk vyšel z „komfortní zóny“ do nebezpečí, do nejistoty, do rizika. Aby i před mocnými vydával svědectví pravdě…
My ve víře Ježíše následujeme. Ani my nemusíme mít strach z lidí, což neznamená vyhledávat neshody nebo konfrontace. Znamená to klást Boží principy, Boží slova, Boží zaslíbení a varování nade všechny lidské sliby či hrozby, lidská lákadla či výhružky. „Přijde-li na zmatek, čest, hrdlo, statek, nechť sobě mají, nic tím nezískají, nebes nám však nechají.“ (EZ 189, „Hrad přepevný“, sloka 4)
Amen.
Autor: Petr Krákora Zdroj: luterani.cz Datum: 2. září 2023 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.