Když je člověk dítětem, zdá se mu, že nebe se stýká se zemí v místech, kde je viditelný obzor. Možná by stačilo vylézt tamhle na ten kopec a dotkneš se mraků nebo duhy! Ale i dítě velmi brzy zjistí, jak se věci mají. Na vrcholku kopce se odkryje nový obzor. Žádná cesta nevede do nebe. Nebe je pořád stejně daleko.
Už na základní škole se mi líbil spirituál Pole s bavlnou, který zpívali Plavci. Začínal slovy: „Pane můj, co v nebi je tvůj dům…“ Ano, v nebesích či na výšinách lidé odedávna spatřovali Boží sídlo. Hospodin je Pánem nebes i země, ale za jeho hlavní sídlo je považováno nebe. Nebesa, ta patří Hospodinu, zemi dal však lidem. (Ž 115,16)
„Otče náš, který jsi v nebesích…“ – začíná Ježíšova modlitba.
SOUVISEJÍCÍ – Živá voda
„Hospodin je ve svém svatém chrámu, Hospodin má trůn svůj na nebesích.“ (Ž 11, 4) Nebo také „Hospodin je ve svém svatém chrámu. Ztiš se před ním, celá země!“ (Abk 2,20)
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Šalomoun, který jako první postavil Hospodinovi chrám, se Boha ptá: „Ale může Bůh opravdu sídlit na zemi, když nebesa, ba ani nebesa nebes tě nemohou pojmout, natož tento dům, který jsem vybudoval?“ (1Kr 8,27) Když byl chrám dokončen, naplnila ho Boží sláva v podobě oblaku, podobně jako předtím po staletí naplňovala stan setkávání. To byla Boží přítomnost na zemi. Bůh sídlil na nebesích a na zemi byl přítomen v podobě své slávy. Obyčejní smrtelníci se nesměli ani přiblížit ke schráně úmluvy, která byla nejdříve ve stanu a potom v chrámu.
Když se chrám stal neplodným, přišel Ježíš, aby připravil nový Boží chrám – ten v lidském srdci. „Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli“ – řekl svatý Štěpán. (Sk 17, 24) Bůh v osobě Ježíše Krista říká v Komenského Labyrintu Poutníkovi: „Synu, já na dvou místech bydlím: na nebi v slávě své a na zemi v srdci zkroušeném.“ Ta Komenského (a předtím Štěpánova) věta potvrzuje, že Boží sláva už na zemi nepřebývá v chrámech, jako tomu bylo dříve. Duch svatý sídlí v lidských srdcích a Ježíš je přítomen tam, kde se dva nebo tři sejdou v jeho jménu. K Bohu se dál modlíme jako k Otci, který je v nebesích, jak nás to naučil Ježíš. Ale víme, že Duch Boží je přítomen i v našem nitru. I uvnitř nás je něco jako nebe. Přesto ho někteří lidé nenacházejí.
Samotné nebe muselo dávnověkým lidem připadat svaté. Vždyť bylo tak čisté, tak vzdálené, tak nedotknutelné! Svaté bylo oddělené od nesvatého a nebe od země. Na zemi bylo možno vidět špínu a ošklivé věci, ale na nebi ne. Šmouhy mračen na obloze se nepočítaly, protože mraky přinášely životodárnou vláhu. Některá oblaka jsou navíc krásná.
Nebe bylo chápáno jako svaté v různých kulturách. V Číně ho pokládali přímo za božstvo. Císař byl synem Nebes a musel mít mandát Nebes. Muselo to být na něm poznat, jinak by ho dvořané odstranili a dosadili jiného.
SOUVISEJÍCÍ – Nebeské ptactvo
My křesťané Boha s nebesy neztotožňujeme. Nebesa nejsou věčná. Nebyla tu před počátkem světa a nebudou tu navždy. („Nebesa se rozplynou jako dým a země zvetší jako roucho, rovněž tak její obyvatelé pomřou. Ale má spása bude tu věčně, má spravedlnost neztroskotá.“ – Iz 51,6) Můžeme však obdivovat jejich krásu. Ano, obloha je krásná. Tvary oblaků prozářené sluncem připomínají někdy krajinu s jezery, s temně modrými hlubinami uprostřed zasněžených kopců. Jako bychom na obloze viděli obdobu toho, co je na zemi. Jen je to křehčí a krásnější; jakoby pohádkové.
Noční obloha, ta pro nás viditelná část vesmíru, je tajemná, plná světel. Čas od času se na ní objevují pozoruhodné astronomické úkazy. Naši předkové je často pokládali za Boží znamení. Obloha je totiž zvlášť vhodná k tomu, aby se na ní ukazovala různá Boží znamení. Znamení na nebi jsou široko daleko viditelná. Vidí je velké množství lidí ze všech koutů země. Tak mohla Betlémská hvězda přivést tři mudrce od Východu, aby se přišli poklonit nově narozenému Králi. Nebesa mluví. „Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou.“ (Ž 19,2 N) Nebesa jakožto součást stvoření mají za úkol chválit Hospodina. „Chvalte ho, nebesa nebes…“ (Ž 148, 4)
Všimla jsem si, že slovního spojení „nebesa nebes“ je v Bibli užito opakovaně. Použil ho také Šalomoun ve výše uvedeném citátu. Vychází snad z představy, že nebe se skládá z více sfér. Pavel píše ve svém listu (2K 12, 2), že byl (buď on sám nebo jeho duch) ve vytržení přenesen do třetího nebe. Vlastně i samotný tvar „nebesa“ označoval v praslovanštině (a dosud snad v některých slovanských jazycích označuje) plurál, zatímco „nebe“ je v čísle jednotném.
Ve Zjevení je psáno, že z nebe jednou sestoupí na zem svaté město – nový Jeruzalém, vystavěný ze zlata, perel a drahokamů. Náš domov je zatím v nebi, potvrzuje Pavel v listu Filipským.
Boží lid věří, že Ten, který je v nebi, sestoupí jednou sem dolů na zem. Boží vůle bude platit jak nahoře, tak i tady dole. Věříme, že v nebi si ukládáme poklad, který nepodléhá zkáze: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi.“ (Mt 19, 21)
Jen svým čistým srdcem a svými dobrými skutky, za které na zemi nedostaneme odměnu ani pochvalu, si připravujeme poklad v nebi. Na základu, kterým je Kristus, můžeme stavět ze zlata, stříbra, drahého kamení, či ze dřeva, trávy, slámy (1K 3,12). Nic však nebudou platit skutky, na které jsme sice pyšní, jenže nevykonali jsme je z lásky. Všechno jiné, než dobré dílo vykonané z lásky, je pouhé dřevo a sláma, které shoří, až budeme procházet ohněm. A jenom láska nakonec bude tím, co přetrvá na věky věků.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor: Eva Hájková Datum: 26. listopadu 2021 Foto: Pixabay – ilustrační