Naslouchat u rodinného krbu. Ekumenický odkaz kardinála Miloslava Vlka

„Nejde o deklarace, ale o skutečnou žitou křesťanskou jednotu. My jako většinová církev bychom na to neměli zapomínat,“ uvedl pražský arcibiskup kardinál Miloslav Vlk v bilančním rozhovoru u příležitosti 75. narozenin. V dalším rozhovoru o tři roky později tuto myšlenku rozvedl: „Teoreticky to všichni známe, ale ono je to třeba přesadit do praxe každodenním úsilím. Zaujímat postoj konkrétní lásky vůči každému, koho potkávám: naslouchat, neprosazovat sebe, přijmout druhého, projevovat zájem o člověka, kterého mám před sebou…
Myslím, že se každopádně musíme znovu a znovu osvobozovat od strachu. Od strachu o sebe, o svou pověst, o ,naše místo na slunciʻ, o ,naši pravduʻ.“ Nejhlubším motivem jeho ekumenických snah bylo setkání se spiritualitou jednoty katolického církevního hnutí „focolare“ začátkem 60. let při návštěvách NDR. Focolare v italštině znamená rodinný krb, ohniště, přeneseně rodinu. Druhý název hnutí je „Dílo Mariino“.

Života běh
Původem nemanželský syn z chudé rodiny podle vlastních slov trpěl nedostatkem hřejivé domácí atmosféry a tím, že nebyl přijat nevlastním otcem. Přes úspěšné absolvování českobudějovického gymnázia mu bylo další studium odepřeno a skončil na čas ve slévárně a u soustruhu; vlastní pílí se však propracoval k absolvování historie a archivnictví na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy (1960) a v roce 1962 se stal ředitelem tehdy čtvrtého největšího okresního archivu v Československu v Českých Budějovicích. Kariéru archiváře opustil roku 1964, vstoupil do semináře a začal studovat na tehdy státem kontrolované Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích. Dobrá znalost němčiny a kontakty v NDR mu umožnily si toto studium doplňovat znalostmi z kvalitní teologické literatury. Po kněžském svěcení (1968) byl tři roky sekretářem českobudějovického biskupa Josefa Hloucha. V době normalizace musel místo sekretáře opustit a působil v duchovní správě v šumavské farnosti Lažiště a poté v Rožmitálu pod Třemšínem. V roce 1978 mu byl odebrán státní souhlas k výkonu duchovenské služby. Přesun do Prahy ale umožnil větší přístup k neoficiálním aktivitám a bližší kontakt s členy hnutí focolare. Čištění výloh jej později, díky životopisné knize novináře Alaina Boudreho s názvem Umývač oken a arcibiskup, velmi proslavilo; kniha byla přeložena do několika světových jazyků (francouzský originál vyšel v roce 1994, český překlad v roce 2016). Současný papež František během prvního setkání s ním reagoval slovy „Umývač oken!“ Namáhavá fyzická práce a plné nasazení v neoficiálních aktivitách se ovšem projevilo na jeho zdraví. V roce 1986 se nakrátko vrátil k povolání archiváře ve Státní bance, ale o rok později prodělal infarkt a část roku 1988 strávil v rekonvalescenci. V lednu 1989 se mohl do duchovenské služby oficiálně vrátit, působil v okrese Klatovy, nejprve v Žihobcích a Bukovníku, později v Čachrově.

Ve vysokých úřadech a funkcích
Během pěti let se z kněze v pohraničí stal českobudějovický biskup (1990), pražský arcibiskup (1991–2010), předseda Rady evropských biskupských konferencí (1993–2001), kardinál (1994) a moderátor setkání biskupů – přátel hnutí focolare (1994–2012). V roli biskupa a arcibiskupa jej čekal náročný úkol obnovy náboženského života v českých zemích po letech totalitního režimu. Za důležitou součást této obnovy považoval dialog a smíření. Kromě česko-německých vztahů se věnoval ekumenickým aktům smíření. Jednou z prvních akcí bylo shromáždění poblíž Chotovin u Tábora v červnu 1990, kde spolu s plzeňským biskupem CČSH Milanem Semilským symbolicky ukončili 70leté mlčení mezi římskokatolickou církví a československou církví husitskou. Nejznámější ekumenickou aktivitou byla práce Komise pro studium problematiky, spojené s osobností, životem a dílem M. Jana Husa v letech 1993–1999, jejímž byl předsedou. Její práci slavnostně ukončila mezinárodní konference v Římě v prosinci 1999, při které zaznělo papežovo vyjádření lítosti nad krutou smrtí Jana Husa. Pozornost byla věnována i pobělohorskému období, přestože práci společné komise ČBK a ERC pro studium náboženských dějin českých zemí v 16.–18. století, zřízené v roce 1996 v reakci na diskuse kolem svatořečení Jana Sarkandera, provázely personální problémy a nepřinesla viditelné výsledky.

Ekumenické snahy a výsledky
V polovině 90. let 20. století existovala v římskokatolické církvi velká ekumenická očekávání v souvislosti s přípravou na Jubilejní rok 2000. Přijetí římskokatolické církve za přidruženého člena Ekumenické rady církví v ČR v únoru 1996 kardinál Vlk zdůvodnil tím, že dosavadní statut pozorovatele „nevyjadřoval skutečnost úzké spolupráce, která se mezi církvemi rozvinula“. Na otázku, zda bude římskokatolická církev usilovat o plné členství v ERC, odpověděl: „To ukáže další vývoj, ale domnívám se, že perspektivy, které staví obě jmenované encykliky (Tertio millenio adveniente a Ut unum sint), toto skoro předpokládají.“ Po roce 2000 se sice intenzita ekumenických aktivit zmírnila, ale pokračovaly dál. Příkladem byl podpis dokumentu Charta Oecumenica zástupci osmi českých církví během ekumenické bohoslužby ve sboru Církve bratrské v Soukenické ulici dne 22. ledna 2007. Ani odchodem do penze v roce 2010 Vlkovy ekumenické aktivity neustaly, např. v červnu 2015 vedl delegaci složenou z představitelů Českobratrské církve evangelické, Církve československé husitské a Římskokatolické církve, která byla přijata papežem Františkem.

S ohledem na své historické vzdělání si byl Miloslav Vlk vědom, že stále existuje rozdílná interpretace českých církevních dějin, proto ve společném prohlášení s tehdejším předsedou ERC Pavlem Smetanou z 1. ledna 2000 požadovali společnou práci odborníků různých křesťanských církví na vypracování ekumenické učebnice církevních dějin v ČR. K snahám o obnovu Mariánského sloupu v listopadu 1993 uvedl: „Domnívám se, že není vhodná doba stavění či obnovování sloupů… Úsilí o postavení sloupu nebere dosti na zřetel na současnou situaci a může vyvolávat dojem společenské netolerantnosti a činit nevěrohodnou naši ochotu sloužit druhým. Nechceme rovněž vytvářet dojem konkurence na poli ekumenismu. Ne tedy kamenné sloupy, ale živé sloupy mariánské úcty, která by nás spojovala s ostatními křesťany: Žijme jako Maria!“