Mám moc rád filmy režiséra Jana Hřebejka a scénáristy Petra Jarchovského. Obdivuji, že dokáží jít proti proudu a točí filmy, které nejsou akční. Dokáží se vyhnout zobrazování násilí nebo erotických scén. Přitom z jejich filmů vyzařuje duch doby (mám na mysli duch doby, do níž je vsazen děj filmu). Dokázali zachytit tísnivou atmosféru protektorátu v prvním dílu trilogie „Zahradnictví“ a stejně dokázali zachytit i atmosféru druhé poloviny padesátých let (kterou už pamatuji, byť jsem byl pouze dítko školou povinné) v třetím dílu, nazvaném „Nápadník“. (Druhý díl mi unikl, když ho tady v Jeseníku dávali, měl jsem tu právě vnoučky.) Jejich postavy jsou uvěřitelné a role dobře zahrané.

Nicméně musím říci, že „Nápadníka“ považuji za film zatím nejslabší. Všechny výše uvedené klady ovšem platí i o něm. Mohl bych zmínit ještě dobře zachycené exteriéry – dobová auta, „Mototechnu“ i „Pramen“, to vše již sám pamatuji a všechno to „sedí“. Jediné, co se dá filmu vytknout, je, že nenavozuje žádné silné téma, které nutí diváka k přemýšlení. Ve srovnání se skvělým filmem Kawasakiho růže, ale i s prvním dílem trilogie Zahradnictví („Rodinný přítel“) nenabízí nic významného k rozvažování. V jedné z recenzí jsem se dočetl, že film ukazuje „generační střet“ mezi despotickým otcem a jeho dcerou Danou, která miluje někoho jiného než chlapce, kterého jí otec vyhlédl. Dá se to tak říci, ale podobný střet by se mohl odehrát ve všech generacích od starověku po současnost; o generacích otce Jindřicha či dcery Dany mnoho nevypovídá.

Reklama

Mně osobně zaujala scéna, kdy se antikomunista Jindřich Rod při výslechu na StB dovídá, že jeho schůzky s antikomunistickými přáteli jsou pečlivě monitorovány, a kdy nakonec zjistí, že udavačem byl jeho snad nejlepší přítel, otec chlapce, za nějž by Jindřich rád provdal svou dceru Danu. Film celkem věrně zachycuje změnu v postojích StB, které od konce padesátých let až do sametové revoluce šlo spíše o monitorování a přehled o možných nepřátelích, než o zavírání a mučení. Krutý počátek padesátých let jsem si pamatovat nemohl; prvně mě StB kontaktovala v osmnácti letech (neřekli mi ovšem, že jde o StB, představili se jako „Krajská správa pasů a víz“ a na půdě tohoto úřadu se setkání také odehrávalo) a po celou dobu až do sametové revoluce se chovali podobně, jak je ve filmu předvedeno. Toto téma je ale ve filmu spíše okrajové.

Abych to shrnul: Jste-li jako já a máte čas, na film zajděte. Možná vás nenadchne, ale téměř určitě vás nenaštve. Jestli ale chcete zhlédnout opravdu dobrý film těchto autorů, sežeňte si Kawasakiho růži.

 

Autor: Dan Drápal, foto: Anna Fialová a Ivan Lupták ve filmu Zahradnictví: Nápadník | Zdroj: Cinemart

Reklama