Slova jsou mocné nástroje, které mohou velmi ublížit. Slovy se vytvářejí kategorie, které dokážou znetvořit vnímání vlastního těla mužů i žen natolik, že jim to nakonec zničí život.
Nemluvím jen o urážkách, ale o nálepkování – o výrazech, které mají moc utvářet náš život, zejména v oblasti sexuální identity.
Jen se zeptejte Jammieho Shupe, který nedávno vyprávěl svůj příběh v the Heritage Foundation’s Daily Signal. Jamie Shupe byl první osobou v Americe, která byla úředně uznána jako nebinární, tedy ani muž ani žena, ale ještě něco jiného. Jeho případ dal vznik nebinárnímu pohlaví lidem v řadě států USA.
Nezačalo to tím, že by měnil názvy pohlaví. Dříve než úředně získal právo prohlašovat se za nebinární osobu, tvrdil, že je transgender žena, díky čemuž se mu ze strany hnutí LGBT dostalo poct jako nějaké rockové hvězdě.
Byl v tom však háček: Jamie Shupe nebyl žena v mužském těle ani bezpohlavní bytost. Jako dítě byl sexuálně zneužíván a později se stal veteránem s PTSD (posttraumatická stresová porucha). Později si to rozmyslel a začal žít zase jako muž. Připouští, že boj za nové genderové identity a jejich právní uznání byl u něho projevem snahy začít znovu. Chmurnou stránkou všeho je však to, že lékařská komunita, úřady i média vlastně legitimizovaly jeho zmatek.
Jamie Shupe píše: „Když vám lékař napíše, že jste se narodili v nesprávném těle, a úřady tento klam potvrdí, tak vám to ublíží, zmate vás to… Pravda je taková, že změna mého pohlaví na nebinární byl lékařský a vědecký podvod.“
Nejsmutnější na celém Jamieho případu je to, že nové sexuální identity se dnes považují za umělé, neškodné, odlidšťující.
Lidé, kteří prožívali sexuální chaos, existovali vždycky, stejně jako takoví, kteří se skutečností, kdo je přitahuje, jednali jinak než podle Božího poslání. Dnes je tento zmatek pro jednotlivé osoby daleko konkrétnější. Jestliže si holčička hraje s autíčky, tak prý je určitě kluk. Jestliže si chlapec rozumí s děvčaty víc než s kluky, prý je uvnitř děvče. A pokud má rysy obojího nebo se nedokáže rozhodnout, je údajně „nebinární“.
Transgenderová identifikace, tedy to, že se lidé prohlašují za osoby, které se vnímají jako opačné pohlaví, než je jejich biologické, je mezi teenagery sociálně nakažlivá. Je však také známo, že většina (63 až 94 procent) nezletilých, kteří se považují za transgender, si to později rozmyslí.
Tyto výzkumy a příběhy podobného Jamiemu ukazují, jak genderové nálepkování dokáže rozežrat identitu, přičemž skutečné trauma, které vyžaduje pozornost a péči, zůstává neodkryté. Nálepky jako “transgender”, “nebinární”, ale také “gay” a “lesba” se přidělují podle několika stereotypních znaků. Nakonec však ovládnou život člověka a páchají nedozírné škody.
Odmítat taková označení není projev nenávisti, jak se nám vyčítá, ale spíš lásky. Jako křesťané bychom v této zmatené kultuře měli být citliví na zkušenosti a traumata lidí, které často hrají klíčovou roli v genderovém chaosu. Zároveň by nám mělo být jasné, že nálepky a takzvané “identity” nejsou řešením. Nejlepším způsobem jako respektovat lidství druhého je nedopouštět se na nich nadále tohoto lékařského a vědeckého podvodu.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi.
Autor: John Stonestreet Zdroj: The Christian Post Překlad: Jan Vopalecký Foto: Pochod Pride v Kolíně, ilustrační foto