Co dělá kazatel, když je kostel zavřený?
Dotahuje školení v bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, nechává se proškolit jako řidič referent, tedy učí se dopravní značení a provětrává logiku používání pozemních komunikací. Taky si dodělává kurzy v požární ochraně a v první pomoci. Čte Jana Žižku od profesora Čorneje a postupně i další rozečtené knihy. Jednou za den zavolá některému seniorovi z komunity svého sboru. Domlouvá spolu s dalšími pomoc seniorům a jinak potřebným lidem. Objevuje nové a zajímavé osobnosti. Připravuje biblické studium v aplikaci, která umožňuje videokonferenci. Poslouchá nahrávky čteného textu a učí se číst nahlas, šije, kreslí, vaří a nakupuje. Píše a zase maže…
A jak pozoruji svět kolem sebe a jeho nesmírnou touhu přežít, nemohu se zbavit pocitu, že to všechno už odněkud znám, že tomu trochu rozumím. V době nesmírné hojnosti – a jaká hojnost to byla, pochopíme za pár měsíců – jsme tu touhu po životě nevnímali, protože bylo tak lehké ji naplnit. Teď máme čas na přemýšlení a pocit neviditelného nebezpečí z pobaveného skotačení veselých kuliček maličkých virů se vkrádá každým reproduktorem našich komunikačních zařízení.
Nekoordinovaný příliv informací jen zesiluje pocit ohrožení. Přichází strach, vztek, potřeba oddělení a omezení doteků s ostatními lidmi, protože nevíš, kdo je nakažený. Ta veselá potvora se přenáší právě jen tím rozkošným tvorem, kterému se říká člověk. A chvilku zůstává naživu i mimo něj, všude, kde nechal po sobě alespoň trošku svých šťáv, jen závan, vůni a opar svého bytí.
Zdá se že se prosmýkl alespoň zápach onoho malinkatého stvoření, kterým je strach a s ním spojená hrůza. Zvláště, když mluvčí jen vrší informace o spásných letech obřích letadlel a myslí si, že množstvím ujišťujících frází opakujících ohromující čísla stamiliard bude vypadat jeho řeč důvěryhodněji. Manželka se mne udiveně zeptala: „Kde ty stamiliardy vezme…?“ Já jí odpověděl že je má v rozpočtu, ale my mu je tam nejdřív musíme dát. Jenže my všichni je ještě nemáme ani v kapse a ani na účtě…
Nebo projevy na kameru v roušce. Tak dobře, třeba při rozhovoru se to určitě hodí, ale při projevu je vyloženě nevhodné mít roušku nedbale zavázanou přes obličej, protože projev má svou hodnotu i v tom, co posluchač vidí. Zvláště, když má mezi sebou a řečníkem čočky kamery a pixely obrazovky, která jistě i veselé a chlupaté kuličky virů přecedí.
Nikdo totiž neví, jak na to jsme. Matematika dovede s vysokou pravděpodobností předpovědět, jak často se virus zopakuje a s jakou mírou se rozšíří. Ale jsou tu ještě jiné vlivy, které zatím neznáme a neumíme je předpovídat, protože nemáme meziroční srovnání. Říkám si, že ten virus, který nám vybarvovali ve veselých barvách – pokud nás neohrožoval, je také jen stvoření. A není to čínské či jaké jiné stvoření. Je v řádu věcí pod dozorem Nejvyššího. Tak tu určitě budou ještě jiné děje, než ty, které umíme předpovědět. Může zesílit a ještě se nějak poupravit, aby se vyhnul našim sítím. A může se také zastavit.
Nejspíš se v prostředí této nákazy už pohybujeme. A při největší snaze o zastavení jsme možná již nákazou prošli a protože nejsme plošně testováni, kdo z nás může říci naprosto spolehlivě, že jsme čistí.
Odloučení a odříznutí cest, na kterých jsme se potkávali, nošení roušek a obezřetné chování má dva rozměry:Jedním je strach. A jako lék na něj se nabízí představa, že když se nebudu s nikým stýkat, nebudu prostě nakažen. To s časem už nemusí být taková pravda, protože překážky mezi námi nejsou tak spolehlivé a ta potvůrka je vynalézavá a během doby je může překonat.
Tím druhým rozměrem je ohleduplnost, takt a projev zájmu lásky. A to vše se nevyčerpá ani v dobách, které si nepřejeme, ale které v tom řádění malé potvůrky mohou přijít. Zatím si stále myslíme, že to nějak přejde. Dejž to Pán Bůh! Ale ono nemusí a mohou přijít – a to bez malování čerta na zeď – chvíle, kdy bude nad jiné zapotřebí toho mocného koření lásky a zájmu.
Tak se v něm cvičme! Učme se všemu novému, všemu, co nás spojuje a co dává novou úroveň naší víře. Naši bratři se ponořili do eucharistického půstu. Skvělé vyjádření, ale to vysvětlení obstojí jen na chvilku. Není náhodou doba k tomu, abychom tatínky a dědečky povzbudili k předávání toho, co jsme my sami převzali od otců? Není doba na to, aby ve své rodině lámali chléb a rozdávali víno či jiný nápoj života tak, jak to mají v Bibli napsáno a jak to mnohokrát odezírali od nás? Řádně, s radostnou a vděčnou vírou?! Vždyť jakákoliv svěcení neuschopnilo naše ruce, ale vírou naše srdce k tomu, abychom předali to, co jsme dostali. Chléb, o němž s důvěrou říkám, že je tělem Kristovým, je jím proto, že to Kristus řekl. Proto se s vírou ujměte své práce, bratři a někde i sestry – pokud není věřících mužů. A tak, jak jste mnohokrát ode mně vzali – a já vzal od otců a otcové vzali od učedníků a učedníci vzali od našeho Pána… dávejte zase dále. A věřte!
Totiž, a tím se vracím na začátek, já tu epidemii už odněkud znám. Má hloupý a starosvětský název: Hřích. A ta pandemie hříchu je téměř stejná, jako to, co se šíří těmi kuličkami vybarvenými elektronickým mikroskopem.
Všichni nakažení si totiž do poslední chvíle myslí, že jsou čistí. Nákaza se však šíří nekontrolovaně. Stačí ta mlha bytí, protože hřích se šíří jen ze člověka na člověka. Čím více mazanosti a touhy užít si za levný peníz, tím spíše člověk přijde k nákaze. Čím více nabubřelosti a velkohubé přemoudřelosti, tím méně je člověk imunní. Hřích je všudypřítomný, každý se s ním někdy potká. Není v nás zabudován jako ono pověstné kurvítko v nějakém laloku našeho mozku. Jen se té jeho nákaze nevyhneme od prvního nádechu na tomto světě. Křest dostáváme jako očkování proti hříchu, ale když se křtu člověk nedovolává životem radostné víry v Krista, který nákaze hříchu podlehl za nás a vyrobil protilátky na svém těle, ani křest nepůsobí magicky. Dokonce ani vyléčený jedinec nemůže říci, že už nikdy neonemocní.
Buďte dobré mysli! Vždy jsou na tu pandemii léky, z nichž některé jsou ve zhuštěné a soustředěné podobě jako pilulka zpovědi a v ní hlavně odpuštění. Úplně stejně se na tu dnešní pandemii někde lék najde, ale nikdy nebude absolutní, protože nemoc může přijít znovu. Proto se bez uzardění k milosti zpovědi uchylujeme znovu a zas. A dokud bude svět světem, virus hříchu bude nablízku. Nicméně je to jen stvoření, tak spolu se stvořením zanikne a jednou, v tom novém řádu věcí, už ani smrti a ani viru nebude…
Žijeme dávno v pandemiích a proto se vždycky hodí trvalejší léky ohleduplnosti, pozorné lásky, vnímavosti, uskromnění a vděčnosti za každou chvíli drahého času, ve kterém smíme být spolu. A také lék víry, že i kdybychom umřeli a naše tělo podlehlo vichru, který rozerve naše plíce, budeme mít život věčný, protože poslední slovo nemá stvoření, ale Tvůrce.
Tak, a já jdu šít. A nešiju jen roušky, ale i kdybych měl zítra odejít, ušiju si ještě vázacího motýlka. Nechcete taky? Ušiju, poradím, abyste si nemuseli složitě objednávat kravaty a motýlky z Číny!
Autor: Daniel Kvasnička je kazatel Církve bratrské Datum: 22. března 2020