„Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy Davidovi vzbudím výhonek spravedlivý. Kralovat bude jako král a bude prozíravý a bude v zemi uplatňovat právo a spravedlnost. V jeho dnech dojde Judsko spásy a Izrael bude přebývat v bezpečí. A nazvou ho tímto jménem: ‚Hospodin – naše spravedlnost‘.“
„Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy se už nebude říkat: ‚Jakože živ je Hospodin, který vyvedl syny Izraele z egyptské země,‘ nýbrž: ‚Jakože živ je Hospodin, který vyvedl a přivedl potomstvo domu Izraelova ze severní země a ze všech zemí, kam je rozehnal.‘ Usadí se ve své zemi.“ /Jr 23, 5-8/
Prorok Jeremjáš žil v posledních letech judského království; i v době, kdy Judejci už přišli o samostatnost. Ve 23. kapitole, z níž pocházejí uvedené věty, vyslovuje Jeremjáš výroky proti Jeruzalému. Kapitola začíná stížnostmi na nehodné pastýře. Hospodin ustanovil nad svým lidem pastýře – kněží a proroky, ale i krále, aby ho vedli, aby mu pomáhali orientovat se v tom, co je správné a co ne, aby mu pomáhali poznávat Hospodinovu vůli. Čas od času však přicházely na Izrael časy, kdy pastýři nejenže svůj úkol neplnili, ale někteří z nich žili životem, který se dal označit všelijak, rozhodně ne však jako svatý. Tak tomu bylo i teď. Prorok Jeremjáš vyslovuje, co vidí Hospodin: Proroci i kněží se dopouštějí zlých skutků, rouhají se a cizoloží, obracejí se k Baalovi a svádějí k tomu i lid („ovce mé pastvy“). Proroci lžou. Snaží se líčit blízkou budoucnost optimisticky. Slibují, že je vlastně všechno v pořádku, že Hospodin zachová lidu pokoj. A přitom to není pravda. Proroci vykládají své sny, které jim však nedal Hospodin. Klamou tím, že svá vlastní slova vydávají za výnos Hospodinův. Čili jsou typickou ukázkou toho, čemu se říká falešný prorok, který má podle knihy Zjevení skončit v ohnivém jezeře.
SOUVISEJÍCÍ – Prostor ticha
Jeremjáš přišel na svět v době, kdy bylo Judsko ještě relativně svobodné, ale moc Babylónské říše rostla. Země Judejců byla maličkým královstvím, obklopeným soupeřícími giganty: Egypt, Asýrie, Babylón. Tyto velmoci se snažily porazit a ovládnout jedna druhou, a ohrožovaly také Judské království. Judští králové a významní mužové namísto toho, aby vedli lid ke spravedlnosti a k věrnosti Hospodinovi, politikařili a chytračili, snažili se uzavřít spojenectví s některou velmocí proti jiné. Došlo i na válčení. Nejprve se Judejci snažili spojit s Asyřany proti Egyptu, až Egypt během konfliktu zajal judského krále a odvlekl ho do Egypta, odkud se už nevrátil.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Potom babylónský král Nebúkadnesar dobyl asyrské město Ninive a obsadil také Jeruzalém. Odvedl odtud tehdejšího krále Jójakína, a dále různé vzdělance a řemeslníky, kteří se mu v Babylóně mohli hodit. Spolu s nimi odvezl i královský poklad a chrámové cennosti. Zbytek lidu nechal babylónský král na místě s novým králem Sidkijášem, který mu byl podřízen. Sidkijáš přísahal před Hospodinem, že Nebúkadnesara nezradí, ale přísahu zrušil a obrátil se o pomoc k egyptskému faraónovi. Rozhněvaný Nebúkadnesar přitáhl k Jeruzalému a za trest ho srovnal se zemí. Nádherný Šalomounův chrám byl nadobro zničen.
Jeremjáš dávno předtím varoval judského krále i ostatní izraelské vůdce, aby se nepokoušeli válčit proti mocnostem ani se s některou spojovat proti jiným. Dnes by ho možná někteří lidé nazvali pacifistou. Ale Jeremjáš nebyl pacifista. On útoky cizích mocností na svou zemi považoval za Hospodinův trest. Judejci nežili podle Hospodinovy vůle, ale podle své vůle. Zabránit rozvratu a zkáze nešlo vojenskou silou, ale jedině návratem srdcí lidu k jeho skále – k Hospodinovi. Jeremjáš byl přesvědčen, že si Hospodin přeje, aby snášeli babylónské zajetí, dokud se Bůh nerozhodne jejich trest ukončit a nevrátí je do vlasti. Nebúkadnesar, ač nepřítel, byl vlastně vykonavatelem Božího záměru.
SOUVISEJÍCÍ – Nebe nad námi a v nás
Abychom si udělali představu, že provinění vůči Hospodinovi byla vskutku vážná, ocitujeme si větu ze 7. kapitoly Jeremjáše, kde se píše, co se mimo jiné dělo: „V Tófetu, který je v Údolí syna Hinómova, postavili posvátná návrší a spalovali své syny a své dcery ohněm. To jsem jim nepřikázal, ani mi to nepřišlo na mysl.“ Namísto spravedlnosti se v Judsku usadila pýcha. Judský král žil v přepychovém paláci a nestaral se o chudé. Judejci brali do otroctví své bratry a sestry, ačkoliv Hospodin naléhal, aby je propustili. Vdovy a sirotci trpěli. To nemohlo dobře skončit.
Jeremjáš je někdy nazýván plačícím prorokem nebo také trpícím prorokem. Plakal nad zničeným Jeruzalémem a trpěl příkoří od lidí, kteří nechtěli přijmout pravdu.
Údělem proroků vždy bylo říkat lidem nepříjemnou pravdu, nazývat skutečnost pravým jménem. Ne věštit budoucnost, ale upozorňovat: budete-li pokračovat tímto způsobem, Boží hněv vás nemine. Ale taky měli od Hospodina předávat naději do budoucnosti. Která se ovšem může naplnit, teprve dojde-li ke změně myšlení a konání. „Napravte své cesty a své skutky, poslouchejte Hospodina, svého Boha, a Hospodin bude litovat toho, že proti vám mluvil zlé věci“, radí Jeremjáš.
Naději nabízí i naše perikopa. Hospodin zde ústy Jeremjáše slibuje svému lidu spravedlivého krále, který je přirovnáván k výhonku. Má být výhonkem čili potomkem Davidova rodu. Výhonek Davidův je opakovaně slíben také v kapitole 33. O „výhonku“ mluví i jiní proroci – například Izajáš 11, 1 (výhonek z pařezu Jišajova). Zacharjáš mluví dokonce o muži, který se jmenuje Výhonek a je služebníkem Hospodinovým.
Izajáš i Jeremjáš mluví celkem jasně o králi, pravděpodobně o budoucím Mesiáši, kterého si představovali jako mocnou osobu. U Zacharjášova „služebníka Hospodinova“ to tak úplně jasné není, zda se jedná o krále. Zajímavé je, že o služebníkovi Hospodinově, který ovšem nebude mocným, nýbrž opovrhovaným, mluví též Izajáš v 53. kapitole, která se pokládá za prorockou vizi utrpení Ježíše Krista, („naše bolesti na sebe vzal“). Izajáš ho zde přirovnává k ratolesti, která vyrostla ze země, z kořenů („Vyrostl před ním jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země, neměl vzhled ani důstojnost.“) Proutek, oddenek čili vlastně také výhonek, ratolest vyrůstající zespodu, z kořenů, ze země. Myslím, že ta slova lze považovat za synonyma. Těžko říct, zda a jak si Izajáš spojil toto proroctví o muži plném bolesti s představou mocného Mesiáše, o němž mluvil dříve. Možná prostě jen předal, co mu bylo dáno, aniž sám tomu rozuměl.
Kdo má zahradu, jistě si někdy všiml zajímavého jevu. Porazíte strom a pařez necháte v zemi, protože není snadné ho vykopat, dokud neztrouchniví. Následující jaro uvidíte malý zázrak. Kořeny toho stromu, který jste skáceli, jsou dosud živé. A živé rostliny vyhánějí stonky s listím. Z pařezu vyrůstá proutek – úplně nová rostlinka. Zároveň jde o týž strom, protože má stejný kořen. Život má úžasnou regenerační schopnost. Výhonek je takovým krásným symbolem obnovujícího se života. V řeckých bájích je podobným symbolem pták Fénix, který se znovu rodí ze svého popela. Tady je to výhonek z kořenů, ze země. Výjev z reality, ne z pohádky jako Fénix. Ukazuje na život, který nikdy nebyl a nikdy nebude úplně zničen, jenom jakoby spí. A kdykoliv může znovu vyrašit. Bůh, původce a zdroj života, je tím, kdo má moc nechat zahynout zelený strom v plné síle a stejně tak může dát vzrůst nepatrné sazeničce, jak je psáno v Ez 17,24. Když uvidíme rašící pařez, můžeme si znovu připomenout, že Bůh má moc obnovit také nás!
Co asi cítil Jeremjáš při pohledu na zničený Jeruzalém? Za vším tím smutkem, bolestí a utrpením v něm vzklíčila naděje od Hospodina, který vždy sliboval: obnovím Jeruzalém z trosek, shromáždím všechny své ovce, shromáždím i suché kosti těch, kteří mi věřili, a oživím je. Hospodin slibuje ústy Jeremjáše i jiných proroků nového krále, nového pastýře, který shromáždí rozptýlené ovce. Když však Pastýř přišel, nepoznali ho.
Na čas se ale poučili, i když Jeremjáš se toho už nedočkal. Jak je vidět z druhé části perikopy, zkušenost s Babylónem patrně nadlouho překryla i vzpomínku izraelského lidu na egyptské zajetí. Ti, kteří prošli babylónským zajetím a neasimilovali se v nedobrovolném bydlišti, ač tam strávili sedmdesát let, se vrátili. Přes všechny zkoušky, jimž byli v cizí zemi podrobeni, zůstali věrni Hospodinu. Možná více než ti, kteří byli ponecháni doma. To oni znovu vybudovali chrám i město. Život v Jeruzalémě byl obnoven. Život vždycky může být obnoven, pokud zůstaneme ve spojení s jeho zdrojem – s Duchem našeho Pána.
Autor: Eva Hájková Datum: 12. března 2022 Foto: Pixabay – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.